Se zcela minimálním zájmem i ekonomické veřejnosti se setkala nedávná zpráva o dalším, poměrně razantním navýšení zahraničního dluhu Česka. Ono tohle zadlužení, které meziročně poskočilo o mohutných 14,5 miliardy eur, a dosáhlo 72 procent HDP, není samo o sobě nijak šokující a nebezpečné, jakkoli jde evidentně o trend, který se hned tak nezastaví. Nejde o zadlužení vlády, ale o souhrn dluhů státu, podniků, finančních institucí i domácností a jeho výše není fakticky nijak nebezpečná.
Jenže to, že k nám masivně tečou dluhy v eurech má své příčiny a především bude mít své důsledky. Úročení dluhu v eurech je samozřejmě momentálně ještě nižší, než i tak nízké úročení v korunách. Nicméně dost podstatnou roli hraje fakt, že trhy netrpělivě čekají na to, až ČNB ukončí svůj intervenční režim a koruna skokově, nebo alespoň citelně posílí. A tak nakupují české korunové dluhopisy o sto šest a těší se, jak budou nakupovat zpátky eura za pětadvacet kaček.
Je to jistě mnohem zajímavější, i při záporném výnosu českých bondů. U německých totiž takovou prémii čekat nemohou. A statistika rovněž ukazuje, že i české firmy objevily tohle kouzlo spekulace a zažíváme dosud ne moc běžný jev, kdy česká korporátní sféra v poměrně velkém rozsahu čerpá významnou část financování v cizí měně. A jak se bude ukončení intervencí přibližovat, přítok eur ještě zesílí.
Jenže tahle spekulace má svůj, pro spekulanty nepříjemný, důsledek. Vytvářejí si tak sami budoucí poptávku po eurech, protože určitě nechtějí české kačky držet trvale. A to může výrazně změnit očekávání trhu a koruna po vystoupení z intervenčního režimu nemusí posilovat zdaleka tak masivně, jak se nyní zdá a kurs může být dost volatilní, což citelně sníží výnos těchto spekulativních investic.
To je samozřejmě pomocná ruka pro ČNB, která je nepochybně připravena i po ukončení současného kursového režimu neohlášenými intervencemi bránit nějakému výraznějšímu posílení české koruny. Takže za rok se může leckdo divit, že jsou věci jinak, než čekal.
