Menu Zavřít

Pomohla by bankovní regulace?

15. 10. 2008
Autor: Euro.cz

Velikost bank způsobuje nerovnoměrnou distribuci zisků, ze kterých těží akcionáři

Při pátrání po původu současné bankovní krize je třeba podrobněji popsat schéma sekuritizace (zajištění), které vysvětluje vztahy mezi zainteresovanými hráči na americkém trhu hypoték. Lze začít u výrazu subprime. Tím se označuje druh hypotéky poskytnuté za nestandardních okolností. Daňový poplatník, který bude pravděpodobně krizi financovat, se může ptát, proč banky půjčují peníze rizikovým klientům.

Ohodnocení rizika

Správný bankéř vyhledává nejen bezrizikové klienty, ale i takové, jež je schopen dobře poznat a pochopit jejich rizika. A správným řízením těchto rizik vydělat peníze. Teoreticky by všechny bankovní úvěry mohly být pojištěné a banky transferovat rizika na pojišťovny. Tím by řízení rizika prodaly a příjem by měla pojišťovna, nikoli banka. Z hlediska bankovnictví by nastal pouze přesun rizika úpadku klienta (úvěrové riziko) z jedné entity na druhou. Riziko by však zůstalo nevyřešené. Bankéř by se proto měl zaměřit na měření, řízení a správné ohodnocení rizika. Není nic špatného na úvěru rizikovějšímu klientovi, pokud je správně ohodnocen a řízen. Ohodnocení rizika však není triviální záležitostí, protože vyžaduje velkou datovou základnu a komplexní přístup.

Základy krize

V USA je trh hypoték rozdělen do tří základních segmentů – jumbo, velké hypotéky pro bonitní klientelu, Alt-A, hypotéky pro klienty s nižší úvěrovým hodnocením než jumbo, a subprime, hypotéky pro klienty, kteří problematicky dokládají příjmy, refinancují, a mají vysokou hodnotu indikátoru LTV, tedy procentního poměru úvěru a hodnoty pořízeného majetku.
Již jsem zmínil, je v pořádku půjčovat méně bonitním klientům za vyšší cenu. Pokud se však takto chová trh ve velkém měřítku, začne se vyvíjet takzvané predátorské půjčování. To například nastává, pokud bankéř ví, že klient po odečtení nákladů na udržení hypotéky bude disponovat asi 40 procenty čistého příjmu, což mu však nebude stačit ani na pokrytí ostatních životních nákladů. Protože je však hodnota hypotéky zabezpečena více než 100procentní zástavou, klient úvěr dostane. V případě úpadku klienta zhodnotí banka své investice prodejem zastaveného majetku. Další past na klienta čeká ve formě „teaser“ úrokové sazby, která je v prvních dvou nebo třech letech nižší a většinou fixní a následně se změní ve variabilní.
Příkladem může být portfolio společnosti New Century Financial, která zbankrotovala 2. dubna 2007. Ta měla 88,2 procenta subprime hypoték s takto nastavenými úrokovými sazbami, které dosahovaly 11,53 procenta (6,22 procenta marže a 5,31 procenta šestiměsíční LIBOR). Při růstu inflace se samozřejmě zvyšují i úrokové sazby, což extrémně prodražuje hypotéku. Trh s nemovitostmi byl takto zmanipulován a nebonitní klienti byli motivováni si je pořizovat. V letech 2000 až 2006 rostla ročně průměrně zastavěná plocha novými rezidenčními stavbami zhruba o 1,6 procenta. To je téměř dvojnásobek ve srovnání s devadesátými léty, kdy existoval reálný podklad ve formě růstu HDP a disponibilního příjmu.
Do roku 2006 se tím postupně vytvořil obrovský převis nabídky nad poptávkou na trhu nemovitostí a první základ krize. Dalším obrovským motivem, tentokrát pro investiční bankéře, kteří obchodovali se zajišťujícími instrumenty, byla jejich bonusová schémata. V roce 2007 činily bonusy investičních bank na Wall Streetu 39,34 miliardy dolarů a vytvořily další pevný základ krize.

Zvyšování ratingu

Z hlediska banky, která poskytuje hypotéku (originator), představuje prodej subprime hypoték velké riziko. Dle nových pravidel Basel II pro výpočet kapitálové přiměřenosti by v takovém případě musela rezervovat velké množství regulatorního kapitálu. Proto byly hypotéky vyváděny z bilancí bank prostřednictvím sekuritizace. Tím nastal transfer úvěrového rizika z banky na speciální účelovou entitu (SPV). Jejím jediným účelem bylo převzít práva na budoucí peněžní toky ze splátek nebo na vypořádání hypoték a vydat dluhopisy (mortgage-backed securities, MBS). Jejich tržní hodnota v roce 2006 dosahovala 6,1 bilionu dolarů. Kapitál získaný emisí dluhopisů byl použit na zaplacení bance za portfolio hypoték.
Investoři měli zájem kupovat dluhopisy (MBS) kvůli vysokým ratingům. MBS byly strukturovány do různých seniorních tranží. Ty byly na rozdíl od juniorních tranží prioritně uspokojovány platbami z hypoték, a proto měly zaslouženě nejvyšší rating AAA, přestože SPV, které je vydávalo, jej mělo nižší. Tranže se samozřejmě prodávaly odděleně. Popsané schéma je velmi zjednodušené - je v něm ještě několik mezistupňů, například vládou sponzorovaných organizací (Fannie Mae, Freddie Mac), které určují strukturu tranží a vydávaných MBS. Tento princip zvyšování ratingu se běžně používá při emisích korporátních dluhopisů, v nichž je však jejich hodnota krytá ekonomickou situací a aktivy podniku. V případě MBS je hodnota dluhopisu krytá pouze budoucími peněžními toky.
Z hlediska investora však šlo o téměř bezrizikovou investici. Toto tvrzení je založeno na ratingu vydaném ratingovými agenturami a na finančních modelech, které, jak se ukázalo, nebyly ani zdaleka dokonalé a nepočítaly s korelacemi mezi rizikem úvěrovým, likvidity, úrokovým a koncentrace.

Nedostatečná kontrola

Basel II, respektive Capital Requirements Directive (CRD), reguluje v rámci prvního pilíře výši vlastního kapitálu připraveného na krytí ztrát z úvěrového a tržního rizika, ale pouze ve vztahu k účtům klientů. U operačního rizika jsou kryty veškeré ztráty. První úpadky klientů bank způsobily rostoucí úrokové sazby v USA a variabilní sazby subprime hypoték. To mělo přímý vliv na takzvanou klientskou knihu z důvodu snížení cen zastavených nemovitostí čili ztráty v úpadku (LGD) a růstem jeho pravděpodobnosti (PD). Očekávaná ztráta tím prudce rostla.
Basel II v tomto případě požaduje kapitálové krytí a nutí banky navyšovat kapitál. Banky musí prodávat aktiva a získávat zdroje na krytí rizik. Banky, které prodávaly hypotéky formou sekuritizace, však také participovaly na nákupech MBS a úvěrových derivátů na vlastní účet. A právě extrémní koncentrace MBS v portfoliích bank znamenala největší ztráty. Basel II reguluje obchodování na vlastní učet a riziko likvidity až v rámci druhého pilíře, a proto neexistovala dostatečná míra kontroly.
Většina velkých amerických bank bude předkládat výpočet kapitálové přiměřenosti (první pilíř) dle Baselu II až za rok 2008. A druhý pilíř dle dostupných informací není plně zaveden. Kvůli ovlivnění finančních trhů informacemi, dezinformacemi a bankroty protistran v zajišťovacích operacích nelze přesně určit reálnou hodnotu obchodovaných aktiv. Samozřejmě že je racionální diskuse o přesunu rizik z druhého pilíře Baselu II do prvního a o zavedení regulace velikosti bankovních institucí. Kvůli ní totiž nastává nerovnoměrná distribuce zisků, ze kterých těží pouze akcionáři a zaměstnanci bank, a ztrát, jež mají zničující účinek na ekonomiku.

Souvislosti

První úpadky klientů bank způsobily rostoucí úrokové sazby v USA a variabilní sazby subprime (nadstandardních) hypoték.
To mělo přímý vliv na takzvanou klientskou knihu z důvodu snížení cen zastavených nemovitostí.
Očekávaná ztráta tím prudce rostla.

Situace

bitcoin_skoleni

Většina velkých amerických bank bude předkládat výpočet kapitálové přiměřenosti (první pilíř) dle Baselu II až za rok 2008.
A druhý pilíř dle dostupných informací není plně zaveden.
Kvůli ovlivnění finančních trhů informacemi, dezinformacemi a bankroty protistran v zajišťovacích operacích nelze přesně určit reálnou hodnotu obchodovaných aktiv.

Diagram
Selhání sekuritizace

  • Našli jste v článku chybu?