Část sociálních demokratů na Praze 11 lákala lidi do strany s příslibem privatizace jejich bytů. Své sliby nyní plní
Celým porevolučním dvacetiletím se táhne problém nájemního bydlení. Deregulovat, či ponechat nízké nájmy? Privatizovat, nebo si byty ponechat? Dřív než si politici stačili na tyto základní otázky odpovědět, ceny nemovitostí povážlivě stoupaly. Deformace realitního trhu, kterou má na svědomí dřívější laxní přístup politiků, zřejmě potrvá ještě dlouho. Silným tématem je nájemní bydlení stále i v někdejší pražské „noclehárně“, na Jižním Městě, kde na sklonku socialismu vyrostly byty pro 80 tisíc lidí. Valná část z nich dnes už patří původním nájemníkům a jen zhruba deset procent obyvatel se privatizace dosud nedočkalo. Někteří z nich o vlastnictví bytu stojí natolik, že se neváhají politicky angažovat. Před loňskými komunálními volbami totiž stačilo vcelku málo: využít rozpolcenosti místních sociálních demokratů, vstoupit do jejich strany a následně podpořit ty správné lidi. A pak už jen doufat, že „velrybáři“ splní, co slíbili – to znamená, že prosadí levnou privatizaci obecních bytů. Poněkud nestandardní způsob přijímání nových členů už řeší Krajská kontrolní komise ČSSD. „To mohu potvrdit. Zatím se ale nechci vyjadřovat k podrobnostem, rozhodnuto totiž bude až v září,“ uvedl její předseda Miroslav Svoboda, který v minulém volebním období působil jako zastupitel na Praze 11, nyní je poslancem a svou stranu zastupuje i na radnici Prahy 10. Pokud komise dojde k závěru, že politici na Praze 11 porušili stanovy strany, bude následovat povinná přeregistrace všech členů.
To se vyplatí
Sdílnější než Svoboda jsou sociální demokraté z Prahy 11, kteří se kvůli počínání části svých kolegů dostali na druhou kolej. „Čtveřice členů strany postupně obešla obyvatele nájemních bytů, které vlastní Praha 11. Slíbili jim, že když jim pomohou dostat se na radnici, zprivatizují jim byty za čtyři až šest tisíc za metr čtvereční,“ tvrdí zdroj z jihoměstské ČSSD, který si nepřál být jmenován. „Velrybaření“ mělo probíhat od roku 2009 a do oné čtveřice prý patřili současní místostarostové Oleg Rybnikář, Josef Belaník a Vítězslav Bílek a později jim měl pomáhat i Petr Ruth, jeden z členů Obvodního výkonného výboru ČSSD na Praze 11. Hlavou celého „projektu“ byl prý 1. místostarosta Rybnikář, který měl tímto způsobem získat více než stovku nových členů. „Privatizace obecních bytů je součástí našeho programu. Je proto logické, že tento cíl mohl být motivací některých lidí pro vstup do naší strany,“ odpovídá Rybnikář na dotaz, zda před volbami skutečně oslovoval nájemníky obecních bytů za účelem zmíněného „obchodu.“ Krátce po volbách, které umožnily sociální demokracii zasednout spolu s občanskými demokraty a Pražany za svá práva, jejichž hlavním programem je právě privatizace obecních bytů, v koalici, začali Rybnikář a jeho kolegové plnit sliby. Na téma „Dokončení privatizace obecních bytů na Jižním Městě“ se Rybnikář rozepsal v květnovém vydání radničního časopisu Klíč. Některé argumenty pro prodání bytů jsou přitom vcelku pozoruhodné: Praha 11 prý získává z nájemného cca 100 milionů korun ročně. „Tyto peníze se používají na úhradu služeb pro VŠECHNY občany Jižního Města, a je proto nemorální je vybírat pouze od jedné DESETINY z nich. Buďto se bude muset radnice bez těchto peněz obejít, anebo je správně vybrat od všech (například formou daně z nemovitosti),“ vysvětluje Rybnikář ve svém článku. Poněkud děravá Rybnikářova argumentace, ve které nepočítá například s náklady na údržbu nájemních bytů, pak končí sdělením, za kolik se byty zřejmě budou prodávat: „Prodejní cena bude stanovena dohodou na základě znaleckého posudku, nepředpokládám však, že by překročila deset tisíc korun za metr čtvereční,“ sděluje občanům Rybnikář.
Napravujeme křivdy
Místostarostův text spolu s upozorněním, že výše částky, za kterou dojde k odkupu, bude patrně trochu vyšší, pak připravil půdu pro hlasování o zásadách privatizace na prázdninovém zasedání zastupitelstva. „Důvodem pro privatizaci bytových jednotek podle těchto zásad je zmírnění křivdy, která vznikla významné části občanů Jižního Města tím, že jí v 90. letech nebyla umožněna privatizace obecních bytů za stejných podmínek jako většině spoluobčanů,“ praví se v odůvodnění návrhu. Argument, kterému jistě nelze upřít logiku ani dobrou vůli. Není divu, že se nechala přesvědčit naprostá většina zastupitelů, kteří v červenci hlasovali pro. Vše se ale začne jevit v poněkud jiném světle po nahlédnutí do katastru nemovitostí. Může se skutečně cítit ukřivděn ten, kdo sice v 90. letech neprivatizoval obecní byt „za hubičku“, zato ale celá léta využíval výhod regulovaného a v posledních letech jen pozvolna rostoucího nájemného, zatímco vlastnil jinou nemovitost ve stejném městě? Takových případů najdeme více právě mezi politiky ČSSD. Jedním z nich je například Petr Ruth ze zmíněné čtveřice sociálních demokratů, kteří obcházeli byty v nezprivatizovaných domech a lákali jejich nájemníky do strany. Člen Obvodního výkonného výboru je přitom ve straně, stejně jako jeho žena a dvě dcery, relativním nováčkem, od roku 2009. Ještě v květnu tohoto roku bylo možné manžele Ruthovy dohledat jako vlastníky bytu v pražských Hlubočepích, nyní už je psán na jednu z jejich dcer. Ruthovo vyjádření se týdeníku Euro nepodařilo získat. Podobné je to i s místostarostou Rybnikářem, který vlastní část vily v pražských Dejvicích. Většina prostor v ní patří jeho matce. „Ve vlastnictví šestiny těchto prostor nevidím problém. Jde o napravování křivd,“ připomíná Rybnikář. Zatímco jiné městské části Prahy se s obyvateli nájemních bytů soudí dokonce i tehdy, když vlastní rekreační nemovitost vzdálenou 30 kilometrů od Prahy, radní Prahy 11 nechává stav, kdy její občané vlastní jiný byt či dům v jiné části Prahy, chladnými. „Městská část není ani povinna, ani oprávněna zkoumat politickou orientaci nebo majetkové poměry oprávněných osob,“ uvedla Andrea Wolfová, mluvčí radnice Prahy 11. Pak je ale otázkou, jaký smysl měla takzvaná pasportizace bytů provedená firmou ABL na Praze 11 v roce 2007, o které týdeník Euro opakovaně informoval v souvislosti s podezřením na její předražení (Euro 21/2011, 26/2011 a 30/2011). Kromě pátrání po černých nájemnících měli detektivové zjišťovat, zda nájemníci nevlastní také jinou nemovitost, ve které by mohli bydlet, a to prostřednictvím nahlížení do katastru nemovitostí.
Prodáme a postavíme
Rozhodnutí radnice nezabývat se otázkou, zda nájemník obecního bytu či ten, kdo jej bude privatizovat, vlastní či nevlastní jinou nemovitost, je legitimní. „Žádný právní předpis nebrání prodeji obecního bytu osobě, která má ještě jiný byt nebo byty. Každé rozhodnutí obce je projevem její suverénní vůle i vůle jejího zastupitelstva,“ vysvětluje mluvčí ministerstva pro místní rozvoj Jana Jabůrková. Jinými slovy, co je někde naprosto nemožné, jinde nikomu nevadí. Dokonalé zmatení, které je důsledkem dlouholetého laxního přístupu politiků, tedy nese své plody v podobě rozmnožování dalších křivd. Z hlediska práva jde na Praze 11 spíše o porušování dobrých mravů. Vždyť za kontrolu obecních bytů a jejich nájemníků utratila městská část 9,1 milionu korun! Problematický je i fakt, že městská část si nenechá ve svém vlastnictví vůbec žádné byty s výjimkou těch s pečovatelskou službou. Na radnici přitom už nyní funguje Komise pro úplatný převod bytových jednotek a přípravu výstavby nájemních obecních bytů. Je tedy zřejmé, že namísto racionálního využití neoprávněně obývaných bytů bude město utrácet další peníze za výstavbu nových bytů pro potřebné.
