Menu Zavřít

Pomozte si sami!

14. 9. 2010
Autor: Euro.cz

Zemi postižené ničivými povodněmi se dostává jen velmi omezené mezinárodní podpory

Minulý měsíc postihly Pákistán mohutné povodně. Pohroma, jaká nemá za několik posledních desetiletí obdoby, sebrala milionům lidí veškerý jejich majetek. Voda opadá, avšak mezinárodní veřejnost zemi přesto nepomáhá v rozsahu odpovídajícím velikosti této přírodní katastrofy. Negativně se tak projevuje fakt, že pákistánští představitelé v minulosti plýtvali prostředky určenými na pomoc nebo je používali na jiné, navíc nepřátelské cíle.

Stačí jiskra
Existuje událost, jež dokáže i v Pákistánu obývaném 170 miliony lidí vytlačit z předních pozic zprávy týkající se ničivých povodní. Titulní stránky islámábádských novin ovládlo v posledních dnech zpravodajství o skandálu pákistánské reprezentace v kriketu. Před zápasem hraným v mlhavém Albionu s anglickým týmem se nechali „podmáznout“ tři pákistánští hráči: jeden britský novinář je podplatil několika sty tisíci amerických dolarů, načež předložil důkazy, jak utkání prohrají. Zápas byl předem rozhodnut, díky čemuž pak mohli v sázkových kancelářích zkasírovat obrovskou částku. Londýnský bulvární list The News of World ve svém palcovém titulku na první stránce hlásal: „Dostali jsme je!“
Nepředstavitelná ostuda! V Pákistánu je kriket považován za sport číslo jedna. Hraje ho každý, od chudinských čtvrtí přes střední třídu až po nejvyšší aristokratické kruhy. Neexistuje větší pocta než být členem pákistánské reprezentace v kriketu. Je to otázka cti a slávy, která zajišťuje postavení poloboha. Dosud se nikdy nestalo, aby národní reprezentace s vidinou materiálního zisku zmanipulovala výsledek zápasu. Až nyní.
Situace v Pákistánu hrozí i tak výbuchem, takže současná aféra zemi scházela asi jako knot vedoucí k sudu s prachem. Mohlo by zde dojít k něčemu podobnému, jako když se v roce 1954 vrátila maďarská fotbalová reprezentace z mistrovství světa v Bernu, kde skončila na druhém místě, načež rozhněvaní a zhrzení fanoušci řádili tři dny v ulicích Budapešti. Vzali jim totiž jedinou naději, kterou pro ně tehdejší míčoví kouzelníci ztělesňovali, a sice neporazitelnost. Jako by demonstranti předestřeli, co se bude v Budapešti dít o dva roky později. V Pákistánu se teď chystá něco podobného: stačí jiskřička a může vzplanout celonárodní konflikt. Britský politický magazín New Statesman zemi ve své nedávné analýze dokonce označil za „nejnebezpečnější stát světa“.
Až dosud přitom nezpůsoboval největší problémy oheň, ale voda: v důsledku neustávajících monzunových dešťů koncem července vystoupily z břehů řeky v severozápadním Pákistánu. Vzniklo největší „jezero“ světa. Jen pro představu, o jak velkou pohromu se jednalo: pod vodou se ocitlo území velké zhruba jako Belgie, Švýcarsko a Rakousko dohromady.
Přibližně dvacet milionů lidí muselo opustit své domovy. Osm milionů z nich je odkázáno na okamžitou pomoc, aby vůbec dokázalo přežít. Počet zřícených domů se odhaduje na půl druhého milionu, pět až šest milionů lidí zůstalo bez přístřeší a žije v provizorních táborech. Počet smrtelných obětí je asi 2000, toto číslo však zcela určitě ještě významně vzroste, neboť až voda opadne, mohou být nalezena těla mnoha lidí, kteří jsou momentálně pohřešováni. Podle hlášení OSN se z důvodu hladu a šířících se epidemií nachází v bezprostředním ohrožení života 72 tisíc dětí.

Miliardy v bahně
Jaké mají povodně důsledky pro pákistánskou ekonomiku? Devastující. Podle prvních hodnocení napáchaly škody ve výši 43 miliard dolarů a hospodářský výkon země letos klesne o pět až deset procent. Podle odhadů islámábádské vlády voda zničila 4000 kilometrů cest a železnic. V troskách se ocitlo několik tisíc mostů, škol a zdravotnických zařízení.
Povodně se však dotkly především zemědělského území. Katastrofa postihla zhruba třetinu (3,2 milionu hektarů) veškeré pákistánské úrodné půdy a odhadovaná škoda jenom v oblasti zemědělství činí tři miliardy dolarů. Na těchto územích bude samozřejmě nulová sklizeň, a to s nejvyšší pravděpodobností dokonce i příští rok. V zemědělství, které představuje 20 procent HDP, pracuje 40 procent pákistánské produktivní populace. Ceny pšenice, rýže, kukuřice, cukrové třtiny i ovoce a zeleniny se letos zvýšily již před povodněmi o třináct procent a zkusme si představit, co se s nimi stane nyní. Ztráty utrpěla i produkce bavlny. Pákistánský textilní průmysl zaměstnává 6,5 milionu lidí a jeho roční obrat se pohybuje kolem jedenácti miliard dolarů. Poté, co voda opadla, našli lidé na své půdě v nejednom případě až dvoumetrové nánosy. Může trvat měsíce i roky, než své pozemky vyčistí od kamení a metrových vrstev bahna. Mohou však být rádi, že jim půda vůbec zůstala. Někteří se jen nevěřícně plácají v bahně a marně hledají svá úrodná pole. Řeky totiž na spoustě míst netečou tam, kudy tekly dřív, ale vytvořily si nová koryta. „Někde tam v řece je asi můj pozemek,“ konstatoval s beznadějí jeden hospodář po svém návratu domů. Nemluvě o tom, že se většině lidí ztratily na útěku před vodou dokumenty, jimiž by mohli prokázat své vlastnictví. A voda odnesla i katastrální úřady.
O úrodu, stroje i obdělávatelnou půdu přišli především rolníci hospodařící na menších polích. Kdyby mohli dosáhnout na půjčky, bylo by možné začít znovu. Jenže kdo jim poskytne úvěr bez ručení? Stát, o němž – nepočítáme-li armádu – už přes měsíc ani neslyšeli? Pákistánští zemědělci se mohou prozatím spoléhat jen na vlastní síly, nebo mohou svou půdu, jež nemá beztak žádnou zvláštní hodnotu, opustit a rozšířit chudinské řady v desetimilionových městech.

bitcoin_skoleni

Drobky od bohatých států Míní si vůbec země, které se nacházejí v lepší situaci, sáhnout hlouběji do kapsy, aby Pákistánu pomohly? Už i zahraniční tisk si povšiml, že pomoc přichází pouze „omezeně“. Podporu poskytly spíše státy z dané oblasti a pak samozřejmě také blízkovýchodní islámští bratři. Od států OSN se za celý měsíc sešla sotva miliarda dolarů. Vezmeme-li v úvahu rozsah pohromy, je to žalostně málo. Francie nabídla – světe div se – milion eur, ovšem ani Evropská unie nebyla nijak zvlášť štědrá, když zemi přislíbila 40 milionů eur. Proč nechtějí obyvatelům, kteří jsou v tak těžké situaci, pomoci? Nyní navíc přichází další těžká zkouška, kdy se ukáže, zda úřady dokážou zastavit epidemie, zajistit evakuovaným lidem zásoby pitné vody a nakrmit miliony hladovějících. Ke všemu se také blíží zima.
Odborníci hledající odpověď na otázku, co se skrývá za tak „skrblickou“ mezinárodní pomocí, poukazují jednoznačně na to, že se Pákistán nechová jako „hodný kluk“. A to ani zdaleka. Část milionů, jež země získala jako vojenskou a hospodářskou pomoc, skončila v kapsách soukromníků. To by samo o sobě ještě nebylo nic zvláštního, jenže aby se z části našich peněz podporovali nepřátelé, totiž příslušníci afghánského Tálibánu, to už přesahuje všechny meze.
Výcvik extremistů i jejich zásobování zbraněmi probíhá ve spolupráci s pákistánskou tajnou službou a země na svém území poskytuje útočiště islámským radikálům. Teď už se nejedná o pouhé nepodložené domněnky, v nedávné minulosti se objevily také usvědčující důkazy. Pákistán hraje dvojí hru: zatímco navenek se tváří jako velký bojovník proti terorismu, v pozadí s těmito fanatickými skupinami udržuje dobré vztahy. Právě proto sem dříve proudila pomoc ze Západu. Zřejmě není náhoda, že významný americký senátor za Demokratickou stranu a někdejší kandidát na prezidenta John Kerry ve svém působivém projevu svět upozornil, že nedostane-li se Pákistánu větší pomoci na zmírnění povodňových škod, bude to znamenat konec „stability“ v oblasti.
Ne každému je po chuti také fakt, že zatímco se Pákistán se svým zahraničním dluhem ve výši 54 miliard dolarů řadí mezi velmi chudé země (Mezinárodní měnový fond ho nedávno zachránil před státním bankrotem), pyšní se jako jediný muslimský stát titulem jaderné mocnosti. „Je-li šťastným vlastníkem zbraní hromadného ničení, pak ať si pomůže sám!“ odpověděl jeden ze čtenářů na otázku místního deníku Nation, proč zahraničí osud Pákistánu nezajímá. Mírně řečeno, tato středoasijská země má v mezinárodním tisku velmi špatnou pověst, což momentálně odnášejí oběti povodní, které za nic nemohou.

Pomáhají vojáci a tálibánci
Příroda s touto zemí ani dosud nejednala zrovna v rukavičkách, katastrof už zde bylo nepočítaně. Stačí si vzpomenout na zemětřesení, které před pěti lety postihlo oblast Kašmíru. Tenkrát byla mezinárodní veřejnost mnohem štědřejší. Jenže tehdy slíbené rekonstrukce na sebe dodnes nechávají čekat a peníze, jež na ně Pákistán získal, zatím pěkně vyschly. Jeden nemalý ztracený obnos má zřejmě na svědomí i sám prezident Ásif Alí Zardárí, jenž není schopen vykázat, kam se podělo několik set milionů dolarů z tehdejší pomoci.
Povodně vlastně pomohly jen jedné skupině, a sice islámským extremistům, pákistánským přívržencům hnutí Tálibán. Právě jejich skupinky se po cestách, jež byly pro nákladní auta nesjízdné, dostávaly jako první k potřebným, zachraňovaly je, spěchaly jim na pomoc a představovaly pro ně jediné spojení se světem. Nejrůznější islámské pomocné organizace začaly dříve než všichni ostatní rozdávat potraviny hladovějícím. Rodinám, které přišly o všechno, dávaly dokonce i 5000 rupií, tedy zhruba 44 eur. Muslimská pomoc je okamžitá, právě v tom tkví její síla. Nesmíme ovšem zapomínat ani na jejich následnou politiku. „Postižení lidé nedostávají žádnou mezinárodní pomoc. K čemu je tady tahle zahraniční banda? Jejich přítomnost je pro nás nepřijatelná,“ prohlásil mluvčí pákistánského Tálibánu Azam Tárik, čímž naznačil, co mohou spolupracovníci zahraničních humanitárních organizací očekávat. „Říkáme-li nepřijatelná, může si z toho každý vyvodit důsledky,“ varoval.
„Nedorazí-li do izolovaných oblastí rychle významná mezinárodní pomoc, dostanou se tato území do rukou příslušníků pákistánského Tálibánu a nejrůznějších extremistických skupin,“ napsal pákistánský politolog Ahmad Rašíd v londýnském deníku The Daily Telegraph. Oblasti, které pákistánská armáda „osvobozovala“ v bojích trvajících celé měsíce, mimo jiné údolí Svát, se tak dostanou znovu pod kontrolu extremistů, sdělil expert. Pákistánský opoziční tisk viní z odpovědnosti za nečinnost jednoznačně vládu a prezidenta. „Náš prezident je tím nejneschopnějším a nejméně důvěryhodným ze všech dosavadních vládců Pákistánu,“ napsal lapidárně místní deník The Frontier Post ve svém komentáři o tom, že se Zardárí nebyl ochoten vrátit urychleně zpět do vlasti ze své cesty po západní Evropě v době, kdy povodně kulminovaly.
Jedinou státní institucí, jež fungovala i ve dnech krize, byla armáda, konstatoval téměř bez výjimky veškerý pákistánský tisk. Vojáci byli přítomni všude, kam se mohli dostat, a zachraňovali lidi. Svou činností si získali četné sympatie. Za současné politické krize se takřka nabízí, aby moc převzal nějaký energický voják a zkorumpované politické vedení nahradil neutrální, efektivní a čestnou gardou. Komentáře poukazující na takovéto řešení se už také objevily v několika pákistánských denících. Novináři zapomínají jen na to, že podobné vojenské převzetí moci v drtivé většině případů nejde ruku v ruce s dodržováním demokracie.

  • Našli jste v článku chybu?