Konzervativci volby vyhráli i prohráli; Brusel nemá s kým jednat o brexitu; na Downing Street si brousí zuby Boris Johnson
Nejhorší obavy z Británie se potvrdily: po předčasně - a podle mnohých absurdně -vypsaných volbách bude ve Westminsteru zasedat parlament plný poražených, bez jednobarevné většiny. Vládnoucí konzervativci sice získali nejvíc parlamentních křesel (a dokonce víc hlasů než v posledních volbách v roce 2015), ale o 12 poslanců zároveň přišli, včetně tří členů kabinetu.
Budou proto muset jednat o povolební koalici, případně o podpoře pro menšinovou vládu, aby vůbec mohli pokračovat jako vládní strana.
Mezitím má ona britská vláda, jejíž pozice je po volbách každopádně podstatně slabší než před nimi, příští týden zahájit první oficiální jednání se špičkami Evropské unie o podmínkách brexitu. Jestliže ministerská předsedkyně Theresa Mayová od voleb očekávala, že jí dají „silný mandát“ pro jednání se špičkami Evropské unie o podmínkách britského odchodu, stal se pravý opak. Pokud britská politika vůbec po volbách má nějakou jistotu, spočívá vtom, že partajní kolegové Mayové udělají vše, aby tato vyjednávání - ve Westminsteru za Konzervativní stranu a v Bruselu za Británii - již vedl někdo jiný.
„Jestliže ztratím šest křesel, odstoupím“ stálo na letácích s portrétem Theresy Mayové, které konzervativci nechali během kampaně roznášet voličům do schránek. Těsně po vyhlášení výsledků však ani to nebylo jisté: voliči měli v živé paměti, že od nástupu k moci loni v červenci Mayová při sedmi různých příležitostech trvala na tom, že žádné předčasné volby vyhlašovat nebude. Nakonec se k tomu odhodlala letos v dubnu, kdy její partaj měla před hlavní opoziční stranou, labouristy, podle průzkumů veřejného mínění náskok až 24 procentních bodů.
Volný pád
Sešup v preferencích, jaký během následujících osmi týdnů její strana prodělala, je nevídaný. Ještě den před hlasováním se průzkumy shodovaly na osmi- až dvanáctiprocentním náskoku konzervativců před labouristy. Nakonec obě strany dělila pouhá dvě procenta hlasů. „Theresa Mayová vyhrála soutěž o vlastní gól roku“ vyhlásil populární fotbalový glosátor Gary Lineker. Vzhledem k okolnostem lze takovou poznámku považovat ještě za laskavou.
Šéf labouristů Jeremy Corbyn, i v porážce triumfující díky nečekanému zisku 29 křesel, rovnou volal po rezignaci ministerské předsedkyně. „Je čas, aby odešla a uvolnila místo pro vládu, která bude skutečně zastupovat tuto zemi,“ prohlásil labouristický předák, jako by se sám chystal vládnout. Takové uspořádání by přitom, slovy týdeníku The Economist, „popíralo gravitaci“.
Corbyn však nebyl sám. „Theresa Mayová je nyní ve velmi složité pozici“ přisadil si šéfredaktor londýnského večerníku Evening Standard George Osborne, jehož Mayová před necelým rokem vyhodila z postu ministra financí. „Jestliže vypsala předčasné volby, ale nedokázala si v nich udržet parlamentní většinu, nemyslím si, že by mohla v pozici lídra Konzervativní strany dlouho vydržet,“ dodal.
Tak dramatický zvrat v pozici tak exponované vnucuje dvě otázky. Zaprvé, jak a proč k němu došlo; zadruhé, co se bude dít dál. Odpovědi, jak už to bývá, jsou navzájem provázané. Při pohledu zpět na události posledního roku - od referenda o brexitu 23. června 2016 až po předčasné volby minulý týden - je zjevné, že nečekaně významnou roli hraje brutální dávka nekompetence v řadách vládnoucí partaje.
Zaprvé, už samo referendum bylo zbytečné. David Cameron se během kariéry dokázal vyvléknout z mnoha slibů; kdyby nebyl skálopevně přesvědčen o tom, že v referendu uspěje, byl by to jistě udělal i v tomto případě. Jediné, co mohlo příznivý výsledek zvrátit, byla nejednotnost lidí kolem něj - a právě to Cameron dopustil, když si nepohlídal starého kamaráda a soka v jedné osobě Borise Johnsona. Nechal ho, aby se přidal na stranu brexitářů, a nezmohl se na žádný protitah.
Zadruhé, přesně to samé dopustil sám Johnson. Tři hodiny zbývaly do chvíle, kdy měl oznámit svoji kandidaturu na šéfa partaje, když mu jeho vlastní spojenec Michael Gove prokázal stejnou službu jako on předtím Cameronovi. Ani Johnson neměl plán B a nakonec kandidaturu úplně stáhl; přičemž Gove, jak vyšlo rychle najevo, neměl ani plán A. Během tří dnů byl i on mimo hru.
Tři zbývající
Zbyly tak tři ženy, z nichž dvě do té doby na žádnou vyšší funkci ani nemohly pomýšlet; úřad ministerské předsedkyně tak logicky spadl do klína nejvýše postavené z nich. Mayová zprvu působila vyrovnaně, což byla úleva. Lidé to ocenili, jak je vidět na zmíněném nárůstu preferencí konzervativců. Nejspíš také ocenili, že jim slíbila, že nebude vypisovat žádné volby.
Z důvodů, jejichž detaily zůstanou patrně navždy utajeny, v dubnu změnila názor. Jestli ji ktomu dohnal vnitrostranický odpor k „měkkému brexitu“, tedy relativně smírnému rozchodu s Bruselem, k němuž sama tíhla, nebo ji naopak přesvědčili poradci (v čele s australským stratégem Lyntonem Crosbym), že má šanci hodně získat, a rozhodla se riskovat sama, je již dnes jedno.
Další - už čtvrté? - nekompetentní rozhodnutí nepřišlo z Britských ostrovů.
Dnes si již málokdo vzpomene, že poprvé Mayová zakolísala po večeři s šéf em Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem ajeho hlídacím psem, německým právníkem Martinem Selmayrem.
Podle britských novin to byl právě posledně jmenovaný, kdo aktivisticky vypustil do světa zvěsti o tom, že ministerská předsedkyně si brexit představuje jako Hurvínek válku. Protože o Mayové nikdo mnoho nevěděl, stačilo málo, aby všeobecně sdílený obraz „solidní, vyrovnané úřednice“ narušila představa husy, jež na svou funkci nestačí (nezáleží na tom, nakolik ta představa odpovídá skutečnosti, či nikoli).
Juncker později úniku informací z oné večeře litoval; to když si i za Lamanšským průlivem uvědomili, že čím silnější pozici bude Mayová po volbách mít, tím lépe se s ní bude jednat.
Další nekompetentní kroky však jdou jednoznačně za samotnou Mayovou.
Byl tu předvolební manifest, jenž vypadal, že jej sepsal někdo napravo od Attily; když se zjistilo, že jsou nejméně tři z jeho bodů velmi nepopulární, Mayová od všech tří ustoupila. Pak tu byla kampaň samotná; její autoři vsadili všechno právě na osobnost ministerské předsedkyně, takže kandidáti se na plakátech objevovali jako „XY, kandidát Theresy Mayové“. Spisovatel Matthew Parris, sám bývalý poslanec, to komentoval: „Když jsem kdysi kandidoval, činil jsem tak za sebe a svoji stranu. Každý věděl, že mým šéfem je Margaret Thatcherová, nebylo třeba to všude opakovat.“
Taktika „všechno na Mayovou“ zcela vyhořela ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že paní šéfová se zuby nehty drží předepsaného sloganu o „silné a stabilní vládě“ a jinak nevypadá, že by měla mnoho co nabídnout.
Slogan působil tak nevěrohodně, že i konzervativci sami žertovali, že si po volbách půjdou dát k pití „něco silného a stabilního“.
Buď jak buď, série nečekaně špatných rozhodnutí zastínila i neschopnost týmu labouristického šéfa Jeremyho Corbyna. Ta je jinak monstrózní. Příklad za všechny - ptal se televizní novinář Andrew Neil stínové ministryně vnitra Diane Abbottové, kolik by stál za čtyři roky její plán zvýšit stav policistů na ulicích o deset tisíc mužů (a žen, nezapomněla Abbottová vždy připomenout). „To by stálo - to by stálo - tři sta tisíc liber,“ řekla stínová ministryně. „To máme třicet liber na jednoho policistu za čtyři roky, Diane. Nebude to víc?“ otázal se Neil. „Vlastně -bude to - ehm - osmdesát milionů liber,“ řekla Abbottová. (Ve skutečnosti je to nejméně dvě stě milionů liber.) Takových věcí říkali Corbynovi lidé každý den několik - ale, řečeno burzovní terminologií, trh už tuhle jejich vlastnost vstřebal, kdežto u Mayové na to zvyklí nebyli. A to se na výsledku nevyhnutelně podepsalo.
Výraz bezradnosti
Jak vyhlídky na budoucnost Mayové v Downing Street s každým ohlášeným výsledkem dále bledly, začala se připomínat otázka, kdo po ní nezáviděníhodnou funkci lídra konzervativců převezme. První zareagovali bookmakeři; jejich favoritem se stal - hádejte - ministr zahraničí Boris Johnson (viz graf), což nelze brát jinak než jako výraz bezradnosti.
Z členů současného kabinetu se nejširšímu respektu těší ministr pro brexit David Davis, někdejší příslušník SAS a j e -den z mála lidí, kteří jsou ochotni položit kariéru na oltář principu. V roce 2008 rezignoval na parlamentní křeslo, když vláda Gordona Browna prosadila přílišné rozšíření policejních pravomocí v boji proti terorismu. Naneštěstí pro konzervativce Davis kandidaturu vyloučil.
Jsou tu i další, třeba renomovaný diskutér a seniorní diplomat William Hague nebo již zmiňovaný George Osborne, jenž jako jediný ministr financí široko daleko dokázal držet úsporný rozpočet, a ještě vyhrát volby (míněno ty v roce 2015). Smůla je, že oba jsou již mimo parlament, stejně jako David Cameron, jenž ještě loni touto dobou bydlel v Downing Street 10.
Výsledkem je, že nový šéf Konzervativní strany bude nováček. Měl by tak akorát dost na práci, i kdyby nemusel dělat nic jiného než kočírovat rozdováděný parlament a vyjít se zpomalující ekonomikou.
To druhé není zanedbatelné; jestliže ihned po brexitu měli Britové nejrychleji rostoucí ekonomiku ze zemí G7, v prvním letošním kvartálu byli s růstem 0,2 procenta naopak nejpomalejší.
Realita však je taková, že tento nový, z definice slabý šéf bude mít na rukou brexit. „Čím slabší většina ve Westminsteru,“ řekl týdeníku The Spectator nejmenovaný diplomat z jihu Evropy, „tím spíš se bude muset tým vyjednávačů neustále ohlížet za sebe. To není recept na dobrá jednání; to je recept na neštěstí.“
Tabulka
Kdo po Mayové?
Kdo bude novým šéfem konzervativců
(a s největší pravděpodobností britským
ministerským předsedou)? Bookmakeři měli
již v pátek ráno po ruce první tipy.
Boris Johnson,
ministr zahraničí a londýnský exstarosta 1 : 2
ministr Philip Hammond, financí 1 : 7
ministr David Davis, pro brexit 1 : 10
Jeremy Hunt,
ministr zdravotnictví 1 : 12
Sajid Javid,
někdejší manažer Deutsche Bank 1 : 12
Michael Gove,
exministr spravedlnosti 1 : 14
Amber Ruddová,
ministryně vnitra 1 : 16
Liam Fox,
ministr pro mezinárodní obchod 1 : 20
Stephen Crabb,
exministr práce a důchodů 1 : 25
Nicky Morganová,
exministryně školství 1 : 25
advokát Dominic Raab, 1 : 25
ministryně Liz Trussová, spravedlnosti 1 : 25
ZDROJ: SPECTATOR.CO.UK
Graf
Jak si vedli Výsledky britských parlamentních voleb. První číslo vyjadřuje zisk hlasů v procentech, číslo v závorce počet získaných parlamentních křesel.
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
