Úprava a ochrana mezinárodních přímých investic začaly být v kompetenci EU
Na začátku prosince 2009 vstoupila v platnost Lisabonská smlouva (LS), která ovlivňuje nejen právní uspořádání Evropy, ale například i její budoucí atraktivitu pro zahraniční investory. Na jejím základě totiž úprava a ochrana takzvaných foreign direct investment, mezinárodních přímých investic, spadá do kompetence Evropské unie, zatímco dříve je měly na starosti její členské státy. Ty pak uzavíraly takzvané dvoustranné dohody o vzájemné ochraně investic s jinými státy světa i mezi sebou. Nyní by tedy měla chránit investory EU. Bude proto zajímavé sledovat dopad LS na objem zahraničních investic a jak se Evropská unie vyrovná s novou rolí prakticky.
Praktické aspekty
Před platností Lisabonské smlouvy podléhala ochrana přeshraničních investic dvoustranným smlouvám o ochraně investic. Jedním z jejich hlavních cílů je zajistit rovnocenné podmínky pro zahraniční a domácí investory. A v případě jejich porušení může zahraniční investor vznést nárok na odškodnění přímo u státu, v němž se jeho investice nachází. V současné době existuje více než dvě stě smluv uzavřených mezi členskými zeměmi EU a další stovky mezi nimi a státy mimo unii. V českém prostředí je zřejmě nejznámější a zároveň nejproblematičtější smlouva mezi Českou republikou a Nizozemským královstvím, které například podléhala arbitráž ohledně IPB či licence na TV Nova.
Evropská unie v podstatě vyzvala všechny členské státy, aby uvedly své smlouvy o ochraně investic do souladu s právem unie, nebo je ukončily. Úprava současných smluv však představuje náročný a zdlouhavý proces. Mnoho států též uvedlo, že si nepřeje dosavadní smlouvy zrušit. Především pak tehdy, poskytují-li investorům vyšší formu ochrany, než jim nabízí EU. Tyto státy se domnívají, že LS platnost předchozích smluv neruší, a ty proto nadále platí.
Tento názor podpořil i nález rozhodčího soudu v arbitráži společnosti Eastern Sugar versus Česká republika. V této arbitráži ČR neuspěla s argumentem, že dvoustranná smlouva mezi Nizozemským královstvím a Českou republikou s jejím vstupem do EU pozbyla platnost. V tomto případě však šlo o investici, která se skutečně realizovala před vstupem ČR do EU.
Otázky
Jinou otázkou je ochrana budoucích investic. V tomto ohledu bude zřejmě hrát důležitou roli rozhodnutí Evropského soudního dvora. To podpořilo názor Evropské komise, že pokud členské státy EU své smlouvy neupraví, dostávají se tím do rozporu s evropským právem.
Jak tedy budou nadále podobné spory řešeny? Kdo bude žalovaným ve sporu vzneseném dle smlouvy uzavřené Evropskou unií? Stát, v němž se investice nachází, či sama EU? A pokud Evropská unie, jaký by byl statut členského státu? Odradí investory fakt, že ve sporu budou čelit EU, a nikoli již jen jednomu „nevýznamnému“ státu? A kdo by měl uhradit případný finanční nárok navrhovatele?
Na odpovědi si budeme muset ještě chvíli počkat. Budoucí smlouvy uzavřené přímo EU by mohly zajistit dlouho požadované jednotné podmínky a konzistentní přístup k ochraně investic v celém jejím rámci, čímž bychom se přiblížili k odstranění bariér pro volný pohyb kapitálu.
Kvalitativní studie chybí
V roce 2008 připlynulo do EU zhruba 504 miliard dolarů přímých zahraničních investic. To je zhruba dvojnásobek českého hrubého domácího produktu v tomto roce. Již dříve se prováděly různé studie, zda právní zakotvení ochrany a podpory investic pozitivně ovlivňuje jejich objem. Soustředily se na průzkum vlivu dvoustranných dohod o vzájemné ochraně investic a smluv o zamezení dvojího zdanění na objem přeshraničních investic. Shrnout se je pokusili Karl P. Sauvant a Lisa E. Sachsová v publikaci The Effect of Treaties on Foreign Direct Investment: Bilateral Investment Treaties, Double Taxation Treaties, and Investment Flows (Dopady smluv na přímé zahraniční investice. Bilaterální investiční smlouvy, smlouvy o dvojím zdanění a investiční tok).
Uvádějí v ní, že se studie sice shodují v kvantitativním přístupu k uvedené otázce, ale jejich závěry se diametrálně liší – od pozitivního přes malý a žádný, až po negativní vliv na investice. Stručně by se jejich analýza dala shrnout tak, že jednoznačná vazba neexistuje. Kvalitativní studie – například formou dotazu investorům, zda právní zakotvení ochrany ovlivňuje jejich přeshraniční investice, a pokud ano, jak velkou roli hraje – však dosud chybí.
Nedostatečné lákadlo
Mnoho evropských států včetně ČR se ještě v poměrně nedávné minulosti snažilo přilákat zahraniční investory nabídkami speciálních podmínek – například osvobozením od daně z příjmů či různými formami dotací za nově vytvořená pracovní místa. Právní ochrana by se sice mohla zdát důležitým faktorem při rozhodování o geografickém umístění investice, ale daň z příjmů na pomezí deseti procent je určitě silným motivátorem. Než tedy nastane rovnováha takových pobídek v rámci celé Evropské unie, bude zřejmě role Lisabonské smlouvy jako lákadla pro zahraniční investory pokulhávat.
