Vláda chce alespoň částečně vytáhnout z té nejhorší bryndy
ty, které svými „korona“ opatřeními dostala na pokraj krachu. Zároveň je tvrdě
kritizována, že zatímco ve Švýcarsku nebo v Německu se s pomocí neškudlí jako v
Česku a že pomoc v těchto zemích přichází prakticky okamžitě, u nás se
rozdávají drobné, na které se navíc ještě dlouho čeká.
Jen pro připomenutí: německá vláda ohlásila letos v lednu
rekordní přebytek státního rozpočtu přesahující třináct miliard eur (340
miliard korun) a to i navzdory slabšímu ekonomickému růstu německé ekonomiky.
Je to už šestý rok v řadě, co jsou sousedé s rozpočtem v plusu. A Švýcarsko se
zase chlubí přebytkem ve výši 3,60 miliardy švýcarských franků (92,5 miliardy
korun). O tom, jaké „rezervy“ vytvořila česká vláda během rekordně silné
prosperity, stydno mluvit. Žádné.
Nemělo by tedy zapadnout, že se pomáhá na dluh a že dluhy
nemizí, ačkoli se naše politická reprezentace bez ohledu na stranickou
příslušnost léta chová tak, že dluhy není třeba platit. Je to ostuda, nicméně
vzhledem k úrovni našeho školství, které zrcadlí tristní úroveň finanční
gramotnosti celé populace, se není čemu divit, a pokud někdo na domácí scéně
vyhlíží politika razícího tatcherismus, měl by rychle vystřízlivět.
Hádejte, kolik domácností má rezervy, že vydrží tři měsíce
bez příjmu? Kolik lidí si odkládá desetinu příjmu stranou na horší časy? Když
si ING pojišťovna (dnes skupina NN) před lety dělala průzkumu finanční
gramotnosti v zemích, kde působila, Češi dopadli katastrofálně. Je to už sedm
let, nicméně stojí za to připomenout si tehdejší vysvětlující komentář někdejší
šéfky Renaty Mrázové.
„Ve výsledcích se blížíme k nejhorší třetině. Hodně je to
dané školstvím. Proti tomu asijské země se umísťují na nejlepších pozicích. Z
testů vychází i takové věci, že si lidé neumí spočítat základní úrok, který
generují na spořícím účtu. Jakmile je tam procento, nerozumí tomu. Základní
věci, které se učí i v matematice, u velké části obyvatelstva v dospělosti
vymizí a nevědí si s tím moc rady. Jak stát, tak soukromé společnosti musí
investovat do zlepšení, aby se společnost jako taková nedostala do výrazných
ekonomických problémů,” řekla tehdy Mrázová.
V aktuálním vydání týdeníku Euro přinášíme pohled na krizi očima Václava Nováka, který na přelomu tisíciletí zachraňoval ostravské Vítkovice a později pomáhal restrukturalizovat ČSA. Aktuální ekonomickou situaci glosoval slovy: „Když se podíváte, kolik českých firem se hroutí po dvou měsících padlých tržeb, tak si říkáte: vždyť ony si vlastně ani nezaslouží žít".
Kdyby Andrej Babiš řídil Česko jako firmu, byl by to průvan,
ale nikoli v rozpočtu. Babiš si totiž s dluhy, které nejsou jeho, hlavu nedělá,
nechá deficit klidně explodovat, neboť politicky je to pro něj výhodné. Jeho
voliči jsou závislí na státním penězovodu a čím více se blíží volby, tím více
se musí volič uplácet.
Víte, že Česko má 470 tisíc státních zaměstnanců? Před pěti
lety jich bylo 417 tisíc. Na sociální dávky, které tvoří 40 procent státního
rozpočtu, šlo loni 602 miliard korun, meziročně o 44 miliard víc. A to bylo
prosím pěkně v době rekordně nízké nezaměstnanosti. Celkové mandatorní tedy zákonem
a smlouvami dané výdaje státního rozpočtu stály pokladnu v loňském roce 825
miliard korun. V roce 2014, když Andrej Babiš nastupoval do vlády, to bylo 699
miliard.
To jsou všechno zbytečně vyhozené miliardy, které se nyní
mohly hodit na pomoc podnikatelům. O penězích, které v rámci zběsilých
nouzových vládních nákupů mizí bůhvíkam, zřejmě ještě uslyšíme, ale už je
neuvidíme.
Ruku na srdce, nikdy jsme nezažili opravdu špatné časy,
neumíme se na ně připravit a politici nás roky utvrzují v tom, že je to v
pořádku a že při potížích stát tu pomocnou ruku nakonec stejně podá. Do toho se
nyní vláda snaží zalepit všechny díry v rozpočtech firem a domácností na dluh,
přitom se schovává za nízké zadlužení v poměru k HDP. Pěkně v tichosti zde
vzniká velmi toxický koktejl, který tady bude čekat na naše děti a na jejich
děti.
