Že znečišťovatel platí? V Česku si o takovém pravidle můžeme nechat jen zdát, v Česku platí daňový poplatník. Kolik jej už stála likvidace podnikatelských jedových doupat v Libčanech a Chvaleticích, úniky ropných látek z produktovodů u Všechlap a Bezděčína a z kdovíčeho či kdovíkde ještě? Za vším je konkrétní původce, ale česká legislativa je na něj krátká. A když se „kavalírsky“ vyrovná s nejviditelněji ohroženým, jako třeba kolínská Draslovka s rybáři za otravu ryb v Labi, vše je rázem zapomenuto. Pokuty, které může za takovéto přečiny vypsat Česká inspekce životního prostředí, jsou většinou jen pouhým zlomečkem vzniklé škody.
Zapomínat na zákon o předcházení a nápravě ekologické újmy je na pováženou. Byl to vlastně náš první úkol člena EU, protože jsme ho dostali právě v den našeho vstupu. Navzdory tříleté lhůtě jej česká politická reprezentace nesplnila. Návrh zákona leží rozcupovaný zpět na ministerstvu životního prostředí, když narazil na projednávání ve vládě. Resorty se především nemohou shodnout na povinnosti podniku, který vykonává rizikovou provozní činnost, finančně se zajistit pro případ způsobení újmy na životním prostředí. Ze strany nevládních organizací je návrh též kritizován, neboť už sama prostředí, kde může újma vzniknout, jsou nedostatečně definována. Ze zákona vypadlo ovzduší, které však může nebezpečné látky rozdělovat do jiných prostředí. Návrh znemožňuje efektivní uplatnění prevence i principu „znečišťovatel platí“ na jedné ze základních složek životního prostředí - na půdě.
Zavádějící je rovněž soustředěnost pouze na nezákonné nebo nepovolené činnosti, když újma na prostředí mnohem častěji vzniká při provozování činností zákonných a povolených. Vládou rozcupovaný zákon má tedy i z nevládní strany k dokonalosti daleko. Nicméně měl by být schválen: ať alespoň v něčem zaváže původce škod. Ať vše nadále nehradí jen poplatník.
