Popmédia v postdemokracii

Posttotalitní země ovládla popmédia. Popmédia jen simulují, že jsou médii, protože dnešní dobrovolná cenzura z nich podstatnou část informací vyřadí: do novin či do většiny médií se dostanou jen efektně přitažlivé zprávy - umožňují emocionální ztotožnění čtenářů či diváků s příběhem, z větší části opakují televizní zpravodajství z předešlého dne, aby nemohl být nikdo moc překvapen. Skutečná zpráva je vždy šokujícím sdělením, nečekanou odpovědí na nebezpečnou otázku (vyžaduje odstup a je o pochopení) - a těch se bojí vydavatelé i čtenáři či diváci. A také politici, se kterými chtějí být zadobře vydavatelé. Člověk se - již z biologické podstaty - nejbezpečněji cítí tam, kde se nic nemění. Skutečná zpráva se naopak pozná podle toho, že vyvolá změnu.

Na druhé straně, popmédia jsou legitimním výrazem demokratické společnosti: čtou je i ti, kteří by prestižní noviny nikdy nečetli. Problém tkví ale v tom, že cena, kterou za tento stav demokracie platíme, je příliš vysoká. Svět, který nás obklopuje, se neustále mění, my o něm však podáváme staré zprávy pomocí starých myšlenkových vzorů a jazykových klišé. Mluvíme třeba stále o pravici a levici, ač toto dělení už dávno neplatí, protože zásadní problémy, jako je nedostatek pitné vody či zamoření řek, už nemohou být nahlíženy ideologicky. Lidé už kvůli neúnosnému zjednodušení nemají dostatek relevantních informací, na základě kterých by se mohli ve volbách rozhodovat, což začíná ohrožovat samotný princip demokracie. Proto někteří spisovatelé a filozofové, jako například Václav Havel a Václav Bělohradský, začínají mluvit o postdemokratické společnosti.

Připomeňme si, na několika příkladech z konce roku 2004, jak k simulaci dochází.

Případ zbitého šéfredaktora

Na počátku prosince se dostalo před Obvodní soud pro Prahu 8 napadení šéfredaktora týdeníku Respekt Tomáše Němečka z ledna roku 2004. Útočník František Čtrnáctý dostal za brutální zbití novináře dva a půl roku nepodmíněně a odvolal se.

Útočník byl dopaden díky informátorovi z podsvětí, neboť se zbitím novináře chlubil v restauraci, jak sdělil šéfredaktorovi neoficiálně jeden z vyšetřovatelů. To hlavní ale není zatím vůbec vyřešeno a policie o tom mlčí, pokud vůbec na případu dál pracuje. A sice, kdo byl druhým útočníkem, a hlavně, kdo si „mlátičku“ najal. Policie rozhodně nemá co oslavovat a my bychom se měli stále důrazněji ptát, jak je vyšetřování daleko.

Připomeňme si, co se v lednu stalo: šéfredaktor Tomáš Němeček, vystudovaný novinář a právník, si šel dne 17. ledna po ránu pro snídani. U domovních zvonků paneláku, ve kterém bydlí, přistihl dva muže, kteří někoho hledali na vizitkách, a zeptal se jich, zda jim může pomoci. Muži mu místo odpovědi nastříkali do obličeje slzný plyn a povalili jej na zem. Pak už do něj jen kopali a bili pěstmi. Po útoku, který trval několik málo minut, aniž promluvili či mu cokoliv sebrali, odešli. Útok pozorovala Němečkova sousedka, která byla hlavním svědkem obžaloby.

Novinář po incidentu řekl, že napadení dává do souvislosti s články o mosteckém podsvětí, kterému se tehdy týdeník Respekt soustavně věnoval.

Novinařina je podle celosvětových statistik všude na světě nejrizikovějším povoláním: kosmonauté jsou až na druhém místě. Rozdíl mezi prvním a třetím světem spočívá ale v tom, že novináři z euroatlantické civilizace umírají výhradně ve válečných konfliktech, kdežto novináři ve třetím světě jsou vražděni či napadáni z politických a hospodářských důvodů ve vlastní zemi. Česká republika se po přípravě nájemné vraždy reportérky Sabiny Slonkové z Mladé fronty Dnes v roce 2002 připojila, podle těchto kritérií, evidentně ke třetímu světu. Chceme-li patřit i v tomto směru k euroatlantické civilizaci, měli by politici a hlavně celá společnost, tedy i média, velice jasně signalizovat vyšetřovacím orgánům zřetelný požadavek případ vyšetřit se všemi důsledky až do konce, zvlášť, když jeden z pachatelů je již ve vězení. Média by se měla k případu stále vracet. Ale nic z toho se neděje.

Případ obráceného komunisty

Dne 6. prosince většina médií informovala o zasedání ústředního výboru KSČM v Nymburce. Všechny články by se daly shrnout pod jeden titulek: KSČM mění strategii. Zprávy unisono hlásaly, že KSČM v čele s Grebeníčkem mluví kriticky o totalitní minulosti a je proti vedení pražské pobočky, která se hrdě hlásí k odkazu Klementa Gottwalda.

Jak během pár dnů objevil Adam Drda z BBC, novináři opisovali jeden od druhého věty vytržené z kontextu a nejspíš se nikdo nepodíval na internetový přepis celé řeči. Z něj by zjistil, že se postoj komunistů příliš nezměnil. Drda 13. prosince napsal: „Věcně vzato to znamená, že komunisté zůstávají stejní, ponechávají si svůj láskyplný vztah k předlistopadovému režimu, ale aby se jim to dobře ,komunikovalo‘, neměli by tak moc a tak často dávat najevo obdiv k vrahům, protože by mohli zaplašit některé slabší voličské povahy.“

Zmíněné selhání médií v interpretaci opět ukazuje na hlubší nedostatečnosti popmédií: za prvé, při zevrubnější analýze by musel každý komentátor dojít k logickému závěru, že pan Grebeníček, který je přes svého otce (podílel se na mučení v padesátých letech) s touto dobou přímo spjat, by s velkou pravděpodobností nic takového nemohl učinit. A za druhé, komunistická strana žije z distribuce posunuté hierarchie symbolů, a proto se nemůže podílet na jejich změně. Na tuto skutečnost již před lety upozorňoval Milan Kundera: Sovětský svaz a komunisté se monopolně ve světě zmocnili rozšiřování symbolů Dobra a Zla. Díky tomu byl absolutním symbolem Zla nacismus a vše ostatní už byly jenom různé nepovedenosti na cestě k Dobru, i gulagy. „Díky tomu,“ tvrdí Kundera, „lidé manifestovali masivně a spontánně proti válce ve Vietnamu, a ne proti válce v Afghánistánu. Vietnam, kolonialismus, rasismus, fašismus, nacismus, Osvětim, ta všechna slova si odpovídají jako barvy a zvuky v Baudelairově básni, zatímco vraždění v Afghánistánu je symbolicky němé, v každém případě umístěné mimo magický okruh absolutního Zla, toho gejzíru symbolů.“

Podobně jako v případě předsedy Grebeníčka všechny deníky 12. prosince, s výjimkou Hospodářských novin, opsaly zprávu z Nedělních novin o tom, že Novu kupuje Bertelsmann. Upozornil na to Miloš Čermák v Lidových novinách. Zpráva se dostala ke čtenáři bez uvedení zdroje a bez ověření, v době, kdy už bylo zřejmé, že Novu koupil Ronald Lauder. Jindy si zase deníky - jako v případě sporů v židovské obci, které eskalovaly rovněž v prosinci, zjednodušovaly zpravodajství tím, že jeden den daly prostor jedné svářené straně (Jelínek, Halva, Kraus - MFD, a Franěk, Paloušová, Frieandlerová - LN) a další dny zastáncům druhé strany (Osvaldová - MFD, Šustrová - LN). Přičemž se zasvěcenější čtenář neubrání pocitu, že za Sidonem stojí jen přátelé a za příznivci pana Jelínka stojí draze zaplacené výstupy PR agentury pana Donatha a deníky s takto dodanými informacemi ani dále nepracovaly. Koneckonců i Literární noviny a Euro referovaly podobně: Literární noviny otiskly rozhovor se spisovatelem Lustigem a článek rabína Sidona a Euro nejprve otisklo názor kolegy Kurase a pak Leoše Pavláta, aniž kauzu oba časopisy rešeršovaly, ač bychom to od nich jako od týdeníků měli vyžadovat.

Případ dávného úplatku

Dne 22. prosince se projednával před soudem deset let starý případ bývalého šéfa Centra kuponové privatizace Jaroslava Liznera. Pan Lizner se pokusil o obnovu svého procesu, ve kterém byl odsouzen za korupci k šesti letům vězení, z nichž si odpykal tři roky. Příslušný soud obnovu v první instanci zamítl a nový svědek, tajný agent Hoch, který označil akci za policií předem připravenou a vykonstruovanou, byl prohlášen za zhrzeného policistu a jeho výpověď soudce Hájek nebral vážně.

Vynášet soudy v daném sporu nám nepřísluší a ani nemáme dostatek podkladů k tomu, abychom se o to jako novináři mohli pokusit. Naší povinností je informovat o průběhu kauzy a hlavně poukázat na kontext, který dovolil, aby vůbec k takovému podezření vůči jakémukoliv šéfovi došlo. Z veřejně dostupných zpráv se zdá jednoznačné, že šlo o systémovou chybu, která se s velkou pravděpodobností netýká jen Centra kuponové privatizace.

Nejdříve si opět ve stručnosti připomeňme, o co šlo:

Kriminalisté zadrželi pana Liznera v říjnu v roce 1994 v čínské restauraci Asia v Praze na Letné naproti Technickému muzeu kvůli přijetí více než osmimilionového úplatku. Lizner od začátku vinu popíral a tvrdil, že suma nebyla úplatkem, ale zálohou na koupi akcií. Tehdy totiž on sám zařizoval prodej balíku akcií Klatovských mlékáren mezi sedmkrát trestaným podnikatelem Lubošem Sotonou a jejich vlastníkem CS Fondy. Údajně poté, co pan Sotona oznámil na policii, že pan Lizner požaduje úplatek, nastražili kriminalisté past. Sotonovi, který sám žádné peníze neměl, a jak se později ukázalo, ani mlékárny koupit nechtěl, předali policisté kufřík s osmi miliony korun a Liznera zadrželi, když ho měl v ruce.

Pan Sotona označil částku za úplatek a pan Lizner i další přítomný podnikatel Karel Pech za zálohu na akcie. Žádný dokument verzi zálohy nepotvrzuje, ale rovněž není nikde zdokumentovaná žádost o úplatek. Tolik obecně známá fakta. Z nich ale přece jednoznačně vyplývá, že ředitel Centra kuponové privatizace se přímo zabýval jednotlivými obchody podniku, který řídil, což, řečeno velmi diplomaticky, je zcela neobvyklé. Dobře fungující podnik (pokud nejde o rodinné podnikání) musí mít řádně oddělené strategické řízení od operativního a žádný ředitel by nikdy neměl přijít do přímého styku s hotovými penězi. Nehledě na to, že všechny přesuny peněz, ke kterým dochází, by se měly dít prostřednictvím bank a právě na to by měli ředitelé podobných institucí dohlížet. Ředitel je od toho, aby podnik řídil, nesl za něj odpovědnost a kontroloval podřízené. Jen tímto striktním oddělením strategického řízení od operativního je možné zcela vyloučit, aby jakýkoliv ředitel mohl být jen podezírán z nějakých nekalých machinací.

Soudy se takovýmito věcmi nemohou zabývat, protože zkoumají pouze platnost žaloby vznesené proti určité osobě. Na systémovou chybu by měli přijít především ministerští úředníci a my novináři a donutit všechny podniky, na které má stát ještě vliv, k takovým změnám, aby se nic takového už nikdy nemohlo opakovat.

K podobné systémové analýze možného selhání pana Liznera doposud vůbec nedošlo nebo se podobná informace nedostala na veřejnost, což by byla také chyba. (O systémovém selhání lze mluvit i v případě napojení české policie na podsvětí: u nás většina policejních informací pochází od udavačů, zatímco ve staré Evropě z analýz, rešerší, odposlechů a sledování a styk s podsvětím slouží jen jako doplňkový zdroj, je bedlivě sledován, dokumentován a archivován. Styk kriminalisty s lidmi z podsvětí, který není takto zabezpečen, je trestným činem. Na tuto skutečnost média opět v prosinci neupozornila!)

Item:

Případ šéfredaktora Respektu předvádí simulaci nedůsledností, zprávy o předsedovi Grebeníčkovi zkreslováním a kauza pana Liznera povrchností.

Jenže simulují-li média svou původní funkci a neposkytují-li relevantní informace, znamená to, že i my simulujeme svůj život a nežijeme ho autenticky: média jsou přece jen naším zhuštěným obrazem. A tohle je hlavní zpráva, kterou o sobě každý den vysíláme do světa a do značné míry je k přečtení i bez znalosti češtiny.

Kdyby naše noviny „cenzuroval“ Ludwig Wittgenstein, jehož poslední věta Traktátu zní: O čem nelze mluvit (tedy říci něco nového, za čím je možné doložitelně stát), o tom je třeba mlčet, vysílali bychom v televizi většinou místo zpráv ticho a noviny by byly skoro nepotištěné.