Polovina státních úředníků dosud pracuje v bývalé německé metropoli. Politici však chtějí s privilegii Bonnu skoncovat
Málokdo má novodobé dějiny Německa tak v malíku jako Jürgen Rausch.
Ne, nestudoval historii. Ale jeho rodina půl století provozovala trafiku s občerstvením strategicky umístěnou mezi Německým spolkovým sněmem a Spolkovou radou. Rausch dodnes dokáže vyjmenovat, jaké cigarety kdo kouřil, jaký poslanec se zastavil na kus řeči po ranním běhu nebo kdo z politiky si k novinám přikoupil i nějakou tu plechovku piva nebo placatku. Obchody ale už dávno nejdou a trafikant svůj památkově chráněný kiosek v roce 2006 nechal odvézt a složit na dvoře spediční firmy.
Ne že by politici na Rausche zanevřeli dobrovolně. Jeho kiosek ovšem stával v Bonnu a poté, co se Bundestag i Bundesrat před 15 lety přestěhovaly do Berlína, ocitla se nenápadná oválná stavba obkroužená bufetovými pultíky na samotě. Předloni na místě, kde se půl století křížily cesty německých politiků, vyrostl parkovací dům, čímž byl osud bufetu zpečetěn.
Provinční porýnské město Bonn, které si kdysi vysloužilo přezdívku „spolková vesnice“, ale osud Rauschova kiosku nestihl. Berlín se sice stal hlavním městem sjednoceného Německa hned v říjnu 1990, Bonn si však dodnes udržel rozsáhlá privilegia, která z něj dělají druhou metropoli. Včetně vznosného titulu Bundesstadt, tedy spolkové město. Své oficiální sídlo tu má šest z 15 spolkových ministerstev, mimo jiné resorty obrany, zemědělství nebo životního prostředí. Navíc se do Bonnu přestěhovaly i další úřady. Z Frankfurtu například Spolkový účetní dvůr, z Berlína zase německá obdoba našeho Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. V Bonnu má jedno ze svých evropských sídel také OSN, která tu v 18 agenturách zaměstnává na tisíc lidí. Patří sem třeba vlivná sekce pro změny klimatu (UNFCCC).
Více než tisíc zaměstnanců má Deutsche Welle, vládou financované zahraniční vysílání rozhlasu. Někdejší hlavní město má i věrné spojence v byznysu. Sídlí tu Deutsche Telekom a Deutsche Post, z Bonnu ovládá své impérium gumových zvířátek společnost Haribo. V bývalém hlavním městě SRN tak sídlí hned dva koncerny tvořící index frankfurtské burzy DAX, Berlín poněkud paradoxně nehostí žádný.
Putující úředníci Porýnské město si navíc pojistilo svá privilegia zákonem z roku 1994. Devět ministerstev, která v Bonnu nesídlí, tu musejí mít svou pobočku, což platí také o úřadu vlády a obou komorách parlamentu. A poměr musí být vždy takový, aby právě v někdejší západoněmecké metropoli, která má desetkrát méně obyvatel než Berlín, zůstala většina státních úředníků.
Ještě 23 let poté, co se Berlín stal hlavním městem Německa, tak v Bonnu stále žije a pracuje na 8000 státních úředníků. A pravidelně se přesouvají mezi bývalým a novým hlavním městem. Ročně stojí jejich cesty společně s transportem zhruba 750 tun dokumentů kolem devíti milionů eur. Polovinu » této sumy spolykají náklady na letenky a vlakové jízdenky. Jen loni proběhlo více než 22 tisíc přesunů.
„K tomu je nutné připočíst čas strávený na cestách, diety a zpomalení rozhodovacích pravomocí,“ upozorňuje Reiner Holznagel, předseda Spolku plátců daní (BdS).
Z hlediska rozpočtů ministerstev jde o zanedbatelnou sumu – i po započtení externalit, které BdS odhaduje na nějakých 20 milionů eur. Jenže částka není zdaleka konečná. Až do roku 2004 plynulo z německého eráru do Bonnu ještě tučné odstupné. Někdejší metropole, ale i spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko a Porýní-Falc dostaly formou náhrad za ztrátu blízkosti hlavního města celkem 1,4 miliardy eur.
Bonn peníze z eráru investoval do celkem 96 projektů. Mimo jiné vybudoval z někdejšího parlamentu konferenční centrum, dostal od státu některé pozemky zcela zdarma, a navíc vložil finance do železničního koridoru, který ho přes Kolín nad Rýnem spojuje rychlovlaky ICE s celým Německem.
Ekonomicky viděno pád z politických výšin do kategorie provinčního města Bonnu pomohl. Ve srovnání s rokem 1991 stoupl počet obyvatel o deset procent na 325 tisíc a přibylo 20 tisíc nových pracovních míst. Nezaměstnanost je tu s 6,6 procenta dvakrát nižší než v Berlíně a státní aparát společně s byrokraty z OSN městu přináší efekt v podobě zvýšené kupní síly vyčíslený essenským Ústavem pro hospodářský výzkum (RWI) na 280 milionů eur.
K tomu je nutné připočítat také zájmové a lobbistické skupiny, které se v Bonnu drží právě díky blízkosti k vládním úředníkům. Podle studie RWI tento segment ve městě zaměstnává na 8000 lidí a dává majitelům nemovitostí vydělat na nájmech za 235 tisíc metrů čtverečních kancelářské plochy. Celkově je tak bonnská zaměstnanecká páka výkonnější než ta berlínská. Ekonomové z RWI spočítali, že zatímco jedno úřednické místo v Berlíně generuje další 1,1 místa v jiných sektorech (zejména obchodě, službách a řemeslech), Bonn se může pochlubit 1,3násobkem, což je dohromady 30 tisíc pracovních míst. Vládní úřady tak zůstávají největším a nejstabilnějším zaměstnavatelem v bonnském regionu.
Adenauerova lest Když v roce 1949 začalo nově vznikající západní Německo uvažovat o novém hlavním městě, jediná jistota byla, že Berlín to nebude. Pruské město bylo rozdělené na čtyři okupační zóny, navíc v té sovětské už byly úřady pozdější NDR.
Favoritem pro novou metropoli západního Německa byl Frankfurt nad Rýnem, který měl kromě obchodního renomé i historickou přednost – v letech 1848–1849 tu rok fungovalo Národní shromáždění, jeden z předchůdců parlamentní demokracie. Frankfurt měl také silnou podporu sociálních demokratů a vypadalo to, že ho nemůže nic ohrozit. Jenže za Bonn lobboval vlivný politik CDU a pozdější první kancléř Konrad Adenauer. Otec zakladatel poválečného Německa, který měl poblíž Bonnu vilku, nakonec použil lsti – nechal rozšířit údajně agenturní zprávu, podle níž si před hlasováním SPD věc rozmyslela a dá přednost Bonnu před Frankfurtem. V květnu 1949 se tak porýnské město stalo novou západoněmeckou metropolí. Pro pořádek: agentura DPD žádnou podobnou zprávu nikdy nevydala. l Historická privilegia a tučné odstupné někdejší západoněmecké metropole se ale začínají mnohým zajídat. Peer Steinbrück, kandidát na nového kancléře za SPD, prohlásil, že časy zákonem stanovených ústupků musejí skončit. „Nechci nic lámat přes koleno. Nicméně dvacet let po znovusjednocení Německa je legitimní uvažovat o dlouhodobém řešení,“ prohlásil bývalý ministr financí. Možná ještě pregnantněji to vyjádřil poslanec za SPD Johannes Kahrs. Desítkám mladých poslanců jsou podle něj stará bonnská privilegia „relativně buřt“. Mimochodem – sám Steinbrück, který za svá slova sklidil kritiku současné koalice, žije v Bonnu. Proti bonnským privilegiím se staví také německá Levice. Ta chce všechny ministerské úředníky do roku 2017 dostat z Porýní do metropole.
Plán definitivního odsunu do Berlína má ale své zastánce i v řadách vládních stran. Podporuje jej například ministr financí Wolfgang Schäuble (CDU), který deset let své politické kariéry strávil právě v poklidném Bonnu.
Tichý odsun Zatímco politici se na nutnosti definitivního odsunutí Bonnu coby politického centra Německa do učebnic dějin neshodnou, některá ministerstva se již začala v tichosti na vyklizení předpolí na Rýnu připravovat.
Například ministr obrany Thomas de Maiziere plánuje přesunout 360 pracovních míst z Bonnu do Berlína a celý resort do pěti let zeštíhlit na polovinu. Někdejší ministryně spravedlnosti Brigitte Zypriesová zase provedla v roce 2007 bonnským zaměstnancům malý trik. Z 350 lidí vytvořila zvláštní úřad pro zahraniční právní pomoc a adopce se sídlem v Berlíně. Také ministerstvo vnitra si staví v německé metropoli novou šestipatrovou budovu za bezmála čtvrt miliardy eur, do níž by se všichni bonnští zaměstnanci pohodlně vešli. Stejně tak s volnými kancelářemi pro bonnské posty počítá i novostavba ministerstva školství, která v Berlíně mimochodem vzniká jako PPP projekt. Současné rozštěpení resortů na ose Berlín-Bonn má ještě jeden důsledek. Mnoho úředníků má svého šéfa stovky kilometrů daleko a často ho ani nezná. „Trhlina prochází nejen jednotlivými odbory, ale i referáty. Vedoucí kanceláře sedí v Bonnu, zatímco jeho mladší kolegové nastupují rovnou do Berlína,“ vysvětluje Dieter Engels, předseda Spolkového účetního dvora. Takovou tichou demontáž svých privilegií si ale Bonn nechce nechat líbit. Všech pět politických stran zastoupených v zemském parlamentu Severního Porýní–Vestfálska poslalo dopis kancléřce Angele Merkelové, v němž si stěžuje na to, že význam porýnské metropole upadá. Opírají se o 37stránkový posudek ústavního právníka Markuse Heintze, jehož závěr je jasný. Vláda a ministerstva se chovají „objektivně protizákonně“. Ačkoli zmiňovaný zákon z roku 1994 Bonnu garantuje většinu pracovních míst ve státní správě, ve skutečnosti v porýnském městě pracuje jen 45 procent byrokratů.
Druhá liga Starosta Bonnu Jürgen Nimptsch je ale opatrný a chce s Berlínem vyjednávat. Cílem je získat výhled na další dekádu. Opatrnost je namístě. Zákonem daná privilegia nemusejí vydržet navždy, a pokud se najde většina v parlamentu, která převálcuje „porýnskou mafii“, Bonn o své výhradní postavení může rychle přijít.
Podle Wernera Janna, politologa z Postupimské univerzity, ale nejde o to, všechny úředníky rychle poslat do Berlína a jejich bonnské posty zrušit. To by ostatně stálo kolem pěti miliard eur. Realističtější je jasně zdůraznit, kde jsou rozhodovací pravomoci. „Musíme skoncovat s fikcí, že se v Bonnu dělá spolková politika. Bonn je druhá liga a lidé by to měli konečně pochopit,“ říká Jann. Někteří už se ostatně podle jeho rad zařídili. Třeba reklamní agentura Kreativ Konzept, která se stará o každoroční beethovenovský festival v Bonnu, má pobočku v Berlíně. Nejznámějším podnikatelským exulantem je ale Friedel Drautzburg. Někdejší bonnský levicový aktivista a restauratér v roce 1997 založil se svým obchodním partnerem na břehu Sprévy nedaleko slavného berlínského nádraží Friedrichstrasse lokál Ständige Vertretung, tedy Stálé zastoupení. Jeho hospoda, z níž se stala úspěšná franšíza, je neoficiální ambasádou Porýňanů v hlavním městě a chodí sem politici všech stran politického spektra.
Právě Drautzburg ukazuje, že byznys s nálepkou nucené emigrace může být nakonec výhodnější než všechny debaty o morálním nároku Bonnu na historická privilegia. Podnikavý Porýňan si zaregistroval na berlínské radnici pořádání karnevalů, které jinak protestantský Berlín neslaví. A pro jistotu až do roku 2050.
Kdo ví, jestli by mu je nechtěl vyfouknout nějaký byznysmen z Bonnu, který ucítí šanci, že export porýnské kultury do Berlína nemusí být jen historickou potupou ztráty prestiže „spolkového města“. l
Když vláda dává práci
Význam umístění spolkových úřadů v Bonnu pro trh práce
na základě počtu zaměstnanců
Ministerstva 8095
Ostatní spolkové úřady a OSN 12 650
Zájmové a lobbistické spolky 8000
Nepřímá pracovní místa 31 600
Celkem 60 345
Zdroj: Rheinisch-Westfälisches Institut für Wirtschaftsforschung (RIW)
O autorovi| Blahoslav Hruška, bonn • hruskab@mf.cz
