Poprava svobodných médií

Zachrání lidovci českou demokracii?

Českou politiku ovládla arogance, vulgarita, urážlivost, vzteklost, mstivost, výhrůžky a absence humoru. A v naději, že se to podaří před veřejností utajit, se vrchní politici předhánějí, kdo potlačí víc svobodné žurnalistiky. Tam, kde se všichni politici chovají stejně, jsou totiž média jedinou opozicí. Paroubek má svého Karla Steigerwalda v MF Dnes, kterému by nejraději zakroutil krkem, kdyby mu to zákon dovoloval. Protože nedovoluje, hrozí, že si takový zákon udělá. Aniž by si na jeho schválení počkal, stačil už mezitím jen tak mimochodem zakroutit krkem televiznímu pořadu, který si dovolil ho kritizovat. Jako varování všem ostatním drzým novinářům.
Pro Topolánka zase „Pečinka je sprosté slovo“, protože o něm napsal v Rexlexu cosi neobdivného. A vedle Bohumila Pečinky se už „vypořádal“ s hezkou řádkou „malověrných novinářů“, jak sliboval na podzim v jednom ze svých vůdcovských projevů v poslaneckém klubu. „Malověrní“, rozumějme, jsou všichni ti, kteří tu a tam vysloví pochyby, zda současné vedení ODS vede stranu neochvějně k jasnému volebnímu vítězství s programem, který by mohl občanovi vrátit víru v demokracii a zastavil návrat do reálného socialismu. Je těch malověrných čím dál víc. Patří mezi ně donedávna loajální mecenáši a lobbisté, ale i poslanci, hejtmani a konšelé. A mnozí z těch nejpravověrnějších pravicových demokratických novinářů, donedávna věřících, že ODS je jediná spolehlivá záchrana před komunismem. A souhlasících, že je potřeba „opustit zákopy a spojit se proti novému nepříteli“, jak jim kladl na srdce v MF Dnes Martin Schmarcz, Topolánkův mediální poradce a nový zástupce šéfredaktora měsíčníku 51pro.

Povinná stranická četba.

Spousta lidí o tomto měsíčníku nikdy neslyšela, třebaže už vychází téměř dva roky – a s přispěním řady nejznámějších jmen české žurnalistiky. Takže stručně: 51pro je měsíční povinná stranická četba ODS. Chtěl kdysi být čímsi víc. Totiž mediálním prostředkem k získání většiny 51 procent pro ODS, pokud možno samotnou, v nejhorším případě v koalici s lidovci. Proto ten název.
Kdo s tím bohulibým nápadem založit jednoznačně pravicově zaměřený časopis přišel, musel si být jeho úspěchem tolik jistý, že se ani neobtěžoval udělat si miniprůzkum, jakou šanci by časopis s tak esoterickým názvem mohl mít u české veřejnosti bombardované tiskovinami, které se už naučily trhu podbízet. Nad názvem kroutila hlavou i většina jeho novinářů. Marně. Aby byl název trochu srozumitelnější, přidali si pod něj časem alespoň podtitulek „společenský měsíčník pro pravicovou většinu“. Proč se nestal tím čímsi víc, čím chtěl být, mělo několik příčin.
Jednou byl nedostatek publicity, z níž by se veřejnost dověděla, že existuje. V jediném reklamním pokusu na podzim 2004 – to už vycházel několik měsíců – se objevily billboardy, na nichž vás ujišťoval „za tento časopis deset milionů dám“ jakýsi mládeneček jménem Dalík.
Kdo? Dalík? Není to ten, co měl tehdy nabízet deset milionů jakémusi poslanci Unie svobody za svržení vlády a pak byl někde v Ostravě protiprávně držen ve vazbě, kde mu nic nedokázali? Takže i ten, který panu Topolánkovi zařídil výhodnou koupi luxusního bytu? A kvůli němu má celý národ hned běžet do první trafiky kupovat si jakýsi časopis, o němž nic jiného neví? A i kdyby přece jen – kde ho prodávají? Nikde. A tady máte další příčinu, proč jste o něm nevěděli. Vlastně jste o něm mohli vědět jen, když jste byli členy ODS a dostávali jste jej poštou ze stranického hlavního stanu, nebo jste se znali s některým z jeho autorů, který vám dal pár čísel přečíst a vy jste si ho z kamarádství předplatili. Na internetu jste si z něj mohli vyťukat jen titulní stránku a obsah. Ti lakomci vám jej ani nenechají zadarmo prohlédnout, proč byste si od nich měli kupovat zajíce v pytli?

Malověrní novináři.

Některým autorům to bylo lhostejné a byli rádi, že si mají kde přivydělat. Jiní zoufali bezmála se slzami v očích nad otázkou, jak ty volby mají vyhrávat, když je nečte nikdo, koho by mohli ovlivňovat, a když vedení strany, kterou mají táhnout k vítězství, dělá všecko pro to, aby prohrála? A tak si tu a tam posteskli i na adresu konkrétních funkcionářů ODS. A ejhle – v „nezávislém časopise pravicové většiny“ najednou vypukla stranická čistka. Vedoucím funkcionářům ODS v říjnu „přetekla trpělivost“ už z pouhých tří případů „neloajálnosti“.
Jedním byl Pečinkův komentář v Reflexu mírně kritizující Topolánka, který se urazil. Druhým byl faktografický článek Pavla Kačera o zbytečně ambiciózním stavebním projektu královéhradeckého hejtmana, který se neurazil. Třetím byl článek satirizující europoslance Zahradila a nečinnost ODS proti buldozeru Paroubkovi, který zástupce šéfredaktora 51pro Martin Daneš zveřejnil ne ve vlastním časopise, nýbrž v nezávislém internetovém bulletinu. Zahradil spěchal Daneše písemně ujistit, že se nejen neurazil, nýbrž i zasmál.
Pečinka a Kačer byli jako externisté okamžitě odříznuti, s honorářovými nedoplatky. Pečinka byl označen za „agenta Hradu pověřeného Topolánkovým zničením“. Daneš – do předchozího dne oslavovaný jako zasloužilý mediální střelec na Paroubka – dostal vyhazov, dlužný plat mu byl sražen na čtvrtinu, odstupné zkráceno, v rozporu se smlouvou a pracovním zákonem. Když se na zákon a smlouvu odvolával, vydavatelé ho prohlásili za „levičáka“ a dodali, že se „postarají, aby už nikde nikdy nesehnal práci“.
Z časopisu 51pro v této aféře odešla skoro desítka autorů, včetně mne, ačkoli u mě důvodem bylo už měsíc předtím pouhé „zastavení dodávek“ po zjištění honorářového nedoplatku. Ale vzhledem k tomu, že jsem si od té doby taky už do pana Topolánka rýpnul, nezbývá mně, než se pokládat za jednoho z těch malověrných a vypořádaných.

Komediální zápletka.

Po této aféře se však kloním spolu s mnoha zhrzenými stoupenci ODS k závěru, že Topolánkovo vedení je pro budoucnost demokracie stejným nebezpečím jako Paroubkova ČSSD, a nedivil bych se, kdyby se ukázalo, že na popravě svobodných médií spolupracují, záměrně a promyšleně. Samozřejmě že pod Topolánkem nemá ODS na volební vítězství sebemenší šanci a bude ráda, když neskončí na třetím místě. Z jejího vystupování ve volebním souboji je už teď jasné, že se sama zničí a nemusí jí k tomu nikdo dopomáhat. Jenže kdo se na to má půl roku dívat?
Takže abyste si nestěžovali, že i já jen remcám a nemám žádné řešení, tak jako zkušený komediální dramatik nabízím české politice tuto zápletku - a vsadím se, že vás ještě nikoho nenapadla: Českou demokracii by možná ještě mohli zachránit lidovci tím, že ještě tak nanejvýš měsíc nechají obě strany dělat ostudu a pak vystoupí z vlády a přivodí předčasné volby. Na to, aby získali pro sebe dostatečnou většinu na sestavení vlády, jim postačí dát národu čestné křesťanské slovo, že nebudou likvidovat svobodná média, že se budou brát s humorem a že budou alespoň předstírat, že znají Desatero, které jim bude národ moci kdykoli omlátit o hlavu. Že se už jen kvůli tomu to Desatero budou muset naučit i všichni ostatní, nikomu neuškodí.
A jestli si myslíte, že to je špatný vtip, připomeňte si, že s výjimkou slavné „opoziční smlouvy“, ať volíte kohokoli, lidovci tak jako tak vždycky vládnou. Nenápadně, skoro jako by nebyli. A vláda, která vládne nenápadně jako by nebyla, je věčným ideálem zdravé demokracie.