V Česku se vrací úcta k šlechtickému stavu
Jsme součástí euroatlantické civilizace, a proto se dle jejího kalendáře nacházíme na začátku 21. století. Jiné civilizace mají odlišná století. Toto nové, 21. století následuje po tom, jež lze charakterizovat jako století nejničivějších světových válek. Poučení z průběhu 20. století dovedlo Evropany k projektu Evropské unie coby nejlepší prevenci proti další světové válce. Z EU se tím stal nový mýtus.
Antická mytologie
Je však třeba připomenout význam mýtu jako starobylého pojmu, který není v současnosti běžně používaný. Dalo by se říct, že mýtus je obdobou pohádky, již chápeme jako literární útvar. Staré mýty naší civilizace pocházejí vesměs z antiky a jejich souboru říkáme antická mytologie. Vzešly z života našich předků na pobřeží Středozemního moře a jeho ostrovech. Váha jejich odkazu a moudrosti je natolik nezpochybnitelná a původ našeho vědění a poučení z nich je natolik nevyvratitelný, že je v rámci povinné školní výuky převzal i minulý totalitní režim. Zachoval se tím překvapivě soudně. Šance uspět s novým mýtem o beztřídní společnosti v konfrontaci s tradičními antickými mýty zachycujícími tisícileté zkušenosti lidstva však nejspíše nebyla schůdná ani pro protagonisty komunismu, respektive socialismu. Socialistické poměry u nás daly vzniknout pojmu Absurdistán. Nejabsurdnější snad byla totalitní doba v tom, že režim vedle masivní propagace rovnostářské ideologie komunismu nechal v podstatě bez omezení tisknout a filmovat pohádky o spravedlivých králích a královnách, statečných princích a krásných princeznách, čertech a dalších smyšlených pohádkových bytostech.
Děti v předškolním věku proto žily pohádkami. Dívky snily, že se stanou krásnými princeznami. Chlapci s dřevěným mečem v ruce zase o tom, že budou statečnými a udatnými princi a později spravedlivými králi. Zřejmě se předpokládalo, že po tomto období děti bez problému pochopí kontinuitu svého vývoje ve formě členství v Pionýru a začnou obdivovat socialistické krále a královny, respektive bohy či polobohy. A tak žily, byly moudré babičky, členky Komunistické strany Československa, které kupovaly malým dětem k Vánocům, svátkům a narozeninám pohádky a těm starším příběhy z antické mytologie.
Globalizace
Na konci minulého století nás vymoženosti bouřlivého až explozivního rozvoje mezinárodní dopravy, počítačových sítí, internetu a bezdrátové komunikace dovedly k novému mýtu – globalizaci. Tento vývoj, založený na pozitivních přínosech mezinárodní dělby práce a obchodu „v síti“, na mezinárodním soužití ve virtuálním prostředí „jedné globální vesnice“, umožnil následně i vznik globálních médií coby hodnototvorného nástroje k šíření zpráv a ke sdílení z toho vyplývajících ponaučení. Tím začala vznikat i globální kultura.
Vedle až revolučního vývoje světa, který přinesla globalizace, jsme v Česku prožili, aby změn nebylo málo, sametovou revoluci. Jako ve zrychleném filmu jsme se pak snažili v posledních dvaceti letech do mezinárodního globalizačního procesu správně „zapadnout“, začlenit se do „pelotonu“ vyspělejších zemí. Snažili jsme se vrátit do stejné řeky, i když poučeni, že to úplně nejde. Navíc jsme se stačili rozdělit na dva státy.
Nový mýtus globalizace však dostal nedávno notně na frak v důsledku dopadů globální ekonomické krize. Zejména fraky bankéřů ztratily na atraktivitě. Na frak však stále více začíná dostávat i mýtus multikulturního světa. Postupně zaniká představa, že příslušníci etnik, kteří za lepším životem houfně emigrovali do vyspělejších zemí, se v nich asimilují i kulturně. Stále více vychází najevo, že tomu tak není. Imigranti sice respektují místní zákony a psané normy nezbytné k získání občanství či povolení k dlouhodobému pobytu z pracovních důvodů, ale ty nepsané vesměs ignorují. Vedle náboženství a tradičních rituálů chtějí i svou původní kulturu. Nedaří se je plně integrovat.
Evropská unie
Na frak dostává i mýtus EU, jenž se podobá „homogenizačním mýtům“ globalizace. Jaký bude mít průběh další bál ve Vídeňské opeře? EU nechce ztratit kouzlo nového mýtu, ale „polobozi“ v jejím čele si aktuálně mnou uši, nosy a kdo ví, co ještě. A nevědí si úplně rady, co v budoucnu dělat. Vyšší míra integrace se nedaří. Dokonce se objevují zpětné pohyby – některé státy začínají z původních představ o jednotné EU „couvat“.
Navzdory globálním trendům se však nyní v Česku začínají objevovat muži s motýlky, kteří hovoří o čertících a jiných pohádkových bytostech. Oprašuje se historie šlechtických rodů. Oprašují se, znovu se hledají staronové mýty. Najednou si začínáme uvědomovat, že většina členských zemí EU jsou monarchie. Proč to až dosud unikalo naší pozornosti? Navíc nedávno pronesla po 50 letech projev v Organizaci spojených národů britská královna Alžběta II. Byla pozorně vyslechnuta a odměněna frenetickým potleskem. Při této příležitosti bylo také globálnímu publiku připomenuto, že není jen královnou všech Britů, ale víceméně i všech obyvatel 54 zemí Commonwealthu (Společenství národů), které tvoří 1,8 miliardy lidí.
Klasický liberalismus
Český prezident Václav Klaus nedávno napsal článek Těžké časy liberálů (EURO 27–28/2010). Dává v něm najevo rozmrzelost: „Klasický liberalismus se opět – navzdory nadějím, které byly spojeny s ukončením jeho opaku, velmi neliberálního komunismu – dostal v současnosti do viditelné defenzivy. Jakkoli jsme čekali opak, pád komunismu klasický liberalismus a jeho pozici v soudobé západní společnosti nijak neposílil. Spíše ji, jakkoli to může znít paradoxně, oslabil.“ Pomiňme, že jsme nežili, striktně vzato, v komunismu, ale na cestě k socialismu, jak zněl oficiální výklad doktríny. Neboli že jsme komunismus, proklamovaný ráj na zemi, na vlastní kůži nezažili. I komunisté určitě od začátku věděli, že mýtus komunismu je utopický, nesplnitelný, vysněný, pohádkový.
Nelze než souhlasit, že klasický liberalismus je v defenzivě. V této souvislosti se objevují otázky: Proč je klasický liberalismus v defenzivě? Proč na trhu ekonomických koncepcí nejde v současnosti klasický liberalismus „na dračku“? Co když proto, že ustrnul, přestal se vyvíjet? Co když nepřímo svým dílem přispěl ke „spáchání“ nedávno vzniklé globální hospodářské krize? Nepřímo proto, že liberální ekonomický koncept dle zákonů fungujících mezi lidmi na této planetě prostě nemůže být za krizi vinen. Vinni mohou být jen lidé. Tedy ti, kdo tento nebo jiný koncept uvádějí na politický trh. Ti, kdo jej zavádějí do praxe. Co když lze klasický liberalismus úspěšně uplatnit jen na lokální úrovni, na lokálním trhu? V prostředí, v němž se lidé znají, a proto v něm fungují neanonymní vztahy, které musejí být dlouhodobě založené na etických principech, morálce a na důvěře. Co když uplatňování klasického liberalismu na globálních trzích selhává, protože se účastníci těchto obrovských trhů nemohou osobně, lidsky poznat a nedostatek, či dokonce absence etiky způsobí kolaps ve formě nedávno vzniklé krize, jež si pak vynucuje tvrdé, drsné kontrolní mechanismy a regulační opatření? Co když zavedení jakékoli ekonomiky či ekonomie vždy koncepčně pokulhává, pokud nekoexistuje s etikou? Vždyť základ obchodu, politiky i úspěšného působení na trzích odnepaměti tvoří důvěra. A úplná náprava ztráty důvěry není v konečném čase lidského života možná. Pokud si zákazník koupí od konkrétní firmy zmetek, do konce života se obává, že se to může opakovat. Zneužije-li politická strana důvěry svých voličů, vznikne v jejich myslích podobný efekt. Totéž platí pro mezilidské vztahy. Na toho, kdo mě jednou podvedl, si dám příště pozor.
Ekonomie
S ekonomií obecně je to však ještě složitější. V tradiční hierarchii lidského vědění a životních hodnot totiž ekonomie není na jejím vrcholu. A nikdy nebyla, ani nebude, protože nedokáže komplexně řešit problémy lidí, úspěšně realizovat jejich životy. Ekonomie řeší jen dílčí část života. Neřeší například, proč má někdo pro někoho slabost, někdo někoho nesnáší či chce s někým žít. Neřeší ani sexuální přitažlivost. Nezabývá se ani duchovní stránkou lidských životů, ani jejich dalšími aspekty. Mezi ně, nikoli na posledním místě, patří krása – například přírody, myšlenek či lidského těla. Existují totiž hodnoty, které ekonomie nedokáže ocenit, a proto ji v průběhu věků zákonitě míjejí, neboť nejsou její součástí. (Nevzpomínám si, že by v antické mytologii byl některý z hrdinů ekonomem.)
Co když v nedávných českých parlamentních volbách „dojela“ ODS ve své nabídce voličům především na poněkud monotematický program, jenž se zúženě zaměřoval především na ekonomii či ekonomiku? „Nezabodovala“ v nich TOP 09, protože lépe než ODS reflektovala realitu a přišla na politický trh s liberálním či liberálně konzervativním konceptem ekonomie, ke kterému „jen“ přidala hodnotu etiky jako její neoddělitelnou součást? Neprosadily se Věci veřejné z podobných důvodů? Je to jediná strana, která má etický kodex a veřejně jej publikuje na svých webových stránkách. Proč roste poptávka po politických stranách a lídrech, kteří jsou jako šlechtici vybaveni po staletí pěstovanou „autoregulací“, v níž hraje etika přežívajících rodů podstatnou roli? Nebo po takových, u nichž etiku a s ní související sebereflexi kontinuálně zajišťuje zpětná vazba založená na „moudrosti davů“?
Václav I. a II.
Náš „pan Václav I.“ jako divadelní dramaturg a režisér mistrovsky režíroval sametovou revoluci. Svým prohlášením, že pravda a láska zvítězí, však nastavil očekávání příliš vysoko. A paradoxně právě tím vyvolal ve společnosti rozčarování, onu „postsametovou blbou náladu“. V důsledku poznání, že nejspíše ještě dlouho pravda a láska nezvítězí. A ideály zůstanou nadále jen vidinou, vysněným úběžníkem, kam naše životy směřují. Uskutečněním vlastních, originálních politických mýtů však udělal ve své době naší zemi ve světě úžasné PR.
Náš „pan Václav II.“ jako ekonom povýšil význam ekonomie nad všechny obvyklé a zažité meze ve snaze blbou náladu překonat tím, že blahobyt a prosperita jsou nejlepšími novými mýty, které mýtus o pravdě a lásce „trumfnou“. U některých lidí určitě. U všech lidí v průměru do jisté míry také. Navíc správně, jak se stále více ukazuje, varoval před různými falešnými mýty, které přicházejí zvnějšku, čímž nás vracel na zem. Činí to i nyní.
Jaký mýtus, jakou pohádku budeme potřebovat my, naše děti a vnoučata v nejbližší době? Jakého prezidenta si bude žádat doba?
Situace
Staré mýty naší civilizace pocházejí vesměs z antiky. Vzešly z života našich předků na pobřeží Středozemního moře a jeho ostrovech. Váha jejich odkazu a moudrosti je natolik nezpochybnitelná a původ našeho vědění a poučení z nich natolik nevyvratitelný, že je v rámci povinné školní výuky převzal i minulý totalitní režim.
Zachoval se tím překvapivě soudně. Šance uspět s novým mýtem o beztřídní společnosti v konfrontaci s tradičními antickými mýty zachycujícími tisícileté zkušenosti lidstva však nejspíše nebyla schůdná ani pro protagonisty komunismu, respektive socialismu.
Souvislosti
V tradiční hierarchii lidského vědění a životních hodnot není ekonomie na jejím vrcholu. A nikdy nebyla, ani nebude, protože nedokáže komplexně řešit problémy lidí, úspěšně realizovat jejich životy. Ekonomie řeší jen dílčí část života.
Neřeší například, proč má někdo pro někoho slabost, někdo někoho nesnáší či chce s někým žít. Neřeší ani sexuální přitažlivost. Nezabývá se ani duchovní stránkou lidských životů, ani jejich dalšími aspekty.
