Podle viceprezidenta Hospodářské komory ČR Zdeňka Somra, pod jehož působnost spadá vzdělávání, jsme z hlediska technických kádrů na pokraji katastrofy. „Je neuvěřitelné,
jak se tato situace ignoruje,“ říká v rozhovoru.
* Je situace skutečně tak hrozivá?
Jsme na počátku populačního propadu devatenáctiletých. Ještě před třemi lety bylo sto dvacet tisíc devatenáctiletých v ročníku a za pět let jich bude ani ne devadesát tisíc. Bude trvat skoro patnáct let, než se vrátíme ke sto dvaceti. Ta propast bude znamenat čtyři sta tisíc chybějících lidí. A ani se nemůžeme nikde přiučit, co s tím. Jsme totiž v situaci, kterou ještě žádná vyspělá země nezažila.
* Tomu ale nejde zabránit.
Nejde, ale řešit se to musí. Problém je hlavně v tom, že populační propad se neprojevuje na všeobecných a humanitních oborech, ale na oborech technických. Čeká nás tedy naprostý nedostatek absolventů či vyučenců v technických oborech. Zatím jsme těžili z naší průmyslové tradice. Máme stále ještě mnoho vynikajících strojařů, techniků a řemeslníků. Jenže ti postupně odcházejí do důchodů a noví nepřicházejí. Po čase, až přijdou silné ročníky a stoupne zájem i o techniku, už nebude, kdo by zkušenosti a znalosti z praxe předával.
* Co tedy podle vás nastane?
Tento problém nás z hlediska konkurenceschopnosti může zahubit. Je neuvěřitelné, jak se tato situace ignoruje. Dnes je populární řešit korupci, která sice problémem samozřejmě je, ale proti tomu, co přichází, je banální. Tady se hraje o zakázky, které korupci vesměs nepodléhají. Mluvíme o koncernových zakázkách u Volkswagenu, Bosche a dalších. Rozhodují se, do kterého ze závodů po Evropě ji dají nebo kde budou investovat. To jsou zakázky, kde se nehledí výlučně na cenu práce, ale především na kvalifikaci lidí v onom regionu. A pokud je nebudeme mít, tak půjdou jinam. Konkurenceschopnost této země stojí a padá s exportem. A exportujeme především strojařinu, elektrotechniku, IT a další technickou produkci.
* Ale problém s technickým kádrem je už delší dobu.
Ano, i kdyby ona propast nebyla, tak tento problém existuje, ale byl by čas jej řešit. My už ale čas nemáme.
* Co s tím?
Musíme překvalifikovat dospělé, kde to půjde, podle potřeby trhu. Jde třeba jen o překvalifikování z příbuzného oboru na žádaný. Celoživotní vzdělávání není jen fráze. Dnes již není doba, kdy člověk vyšel ze školy a obor mu zůstal na celý život. A zároveň začít jinak než dosud kvalifikovat dorost. Motivovat je, aby šli na technické obory.
* Firmy si poměrně dost stěžují na nedostatek učňovského kádru.
Jistě, ale tam je i jiný problém. Spjatost škol s praxí. Ztrácíme tak drahocenná léta. Učeň se vyučí, ve škole sice prošel dílnami, ale nastoupí do firmy, ve které nikdy nebyl, a k technologii, kterou nikdy neviděl. Takže se musí znovu učit, někdy i rok, a k tomu musí mít dohled, instruktora, kterého firma vlastně takto zbytečně blokuje. Například v Německu díky takzvanému duálnímu systému nastupuje po ukončení učení do firmy v podstatě hotový odborník. A to proto, že ve druhém, ale hlavně ve třetím ročníku mu probíhá praxe ve společnosti, do které nakonec nastoupí. Stává se tak téměř okamžitě plnohodnotným zaměstnancem včetně pracovních návyků.
* Přibližte německý duální systém.
Duální systém znamená, že žák má dva vztahy. Jeden s firmou a druhý se školou. Zjednodušeně řečeno – přijímací řízení provádí firma a ona si vybere, koho vyučit, a škole pak sdělí, že tyto vybrané má všeobecně vzdělat. Rodiče podepisují smlouvu s firmou o vyučení dítěte. Důležité je, že se o praxi již stará firma, ne škola.
* Kdo učení financuje?
Praxi firma. A teď jsme i u motivace, protože ve třetím ročníku učňům firma platí stipendium. A poměrně dost, kolem tisíce eur.
* Vyžaduje pak firma věrnostní závazek.
Ne, takové závazky nejsou potřeba. Samozřejmě že firma má zájem o odborníka, kterého si vychovala, a tak mu připraví dobré podmínky včetně kariérního postupu. Proč by pak odcházel?
* Třeba studovat dál.
Může odejít na školu. Dokonce mají zavedeno, že po jisté praxi může dělat zkoušku na určitou vysokou školu, i když nemá maturitu. Ale hlavně mají takzvané mistrovské zkoušky. Ty už se dělají při práci a po nějaké odpracované době. Potom již může řídit některý provoz. Nebo odejde, a udělá si vlastní firmu. Je na to v podstatě vyškolen. Ale teď mluvíme o průmyslu. Například služby to mají koncipované trochu jinak.
* Takže největší motivací, proč jít na takovou školu, je zabezpečení do budoucna.
Ano. Podívejte se na Škodu Auto, ta má sice své vlastní učiliště, ale princip je podobný a má přetlak zájemců.
* Vy se domníváte, že bychom tento systém měli převzít?
Ne, nemusíme nic přebírat. To by bylo obtížné a trvalo by to dlouho a ani na to není příznivá společenská atmosféra. Nám by stačilo inspirovat se základními prvky, na kterých jejich úspěch stojí, a to je právě praxe ve firmách. Aby se celá praxe odehrávala ve firmách.
* Jaká je současná situace ve využívání praxe ve firmách u nás?
Jak jsem již mluvil o Škodě Auto, tak je několik velkých společností, které si zařídily vlastní učiliště. Pak jsou průkopníci, kteří se dohodli s osvícenými řediteli škol, a v podstatě režim, o kterém jsme mluvili, zavedli. Například Mubea Žebrák. Potom je poměrně dost firem, které u sebe praxi studentům umožňují, ale nejsou to dlouhé souvislé praxe, což je málo jak na obeznámení se s určitými technologiemi, tak na získání pracovních návyků.
* Do vaší působnosti spadá i Národní soustava kvalifikací. Vytváříte ji již poměrně dlouho. Jaká je situace dnes a jak se osvědčuje?
Plní se další desítky a desítky oborů a lze říci, že do roka a do dne bude možné udělat zkoušku v jakémkoli oboru, o který mají zaměstnavatelé zájem. A zájem je.
* Takže národní soustava by mohla pomoci řešit zmiňovaný propad.
Ano určitě. Zpočátku logicky byl největší zájem o vytváření standardů v oborech, které nemají počáteční vzdělávání. U kterých neexistuje studijní obor. Například hrobník. Teď už je zájem ve všech oborech. A týká se to samozřejmě i rekvalifikace. Pro zaměstnavatele je splnění normy rovnocenné jako absolvování školy či učení. A u starších zaměstnanců i cennější, protože je aktuální.
* Normy jsou vytvořeny či se vytvářejí na úrovni výučních či středoškolských oborů. Počítá se i s vysokoškolskými?
Tam je to složitější, ale i terciární vzdělávání se na něco podobného začíná připravovat. Dovedu si představit, že by pro nějakou velmi úzkou specializaci, například v ICT, zkouška v rámci Národní soustavy kvalifikací mohla nahradit „diplom“. Technologie jdou v některých oborech obrovsky rychle dopředu a školy často na novinky nestačí reagovat. Národní soustava kvalifikací ano, protože reflektuje aktuální technologický vývoj a tomu odpovídající potřeby firem.
O autorovi| Vlastimil poliačik, poliacik@mf.cz
