S novým stoletím nastupuje doba soutěživých
Soutěživí lidé se stále více snaží být nejlepší ve všem, co dělají – a nemusí to být nutně na úkor jiných
Samozřejmě že jde o peníze. Ale Stephen A. Schwarzman budoval Blackstone Group, z níž se stala jedna z největších soukromých investičních společností, i proto, že to bylo jako napínavá soutěž. „Lidé si musí uvědomit, že jde skutečně o to soutěžit a vyhrát,“ prohlašuje generální ředitel, jemuž se podařilo v tomto nedávno založeném fondu shromáždit rekordních 15,6 miliardy dolarů. Rupert Murdoch, energický předseda společnosti News Corp., se rád pouští do boje tváří v tvář individuálním soupeřům, k nimž patří třeba Sumner M. Redstone ze společnosti Viacom a zakladatel CNN Ted Turner. Anebo herečka Jamie Lee Curtis. Ta tvrdí, že se naučila číst písmena vzhůru nohama, „aby viděla (na seznamu castingové agentury), které další herečky se konkurzu účastnily“. A když legendární nahrávač týmu Dallas Cowboys Roger Staubach vzpomíná na to, jak hrával ještě jako malý kluk baseball, říká, že nejvíc ze všeho ho bavilo dělat odpalovače ve chvíli, kdy dva hráči už byli out a další spoluhráči stáli až na druhé a třetí metě: „Bral jsem to jako příležitost.“
Každý člověk rád vyhrává. Přestože se neustále mluví o týmové práci a rovnováze a v knihách se píše o tom, jak je důležité naučit se být příjemný a pěstovat emoční inteligenci, člověk zkrátka chce být nejlepší. Můžeme to nazývat zápalem, vášní či motivací. Ve světě konkurence je jen málo bitevních polí, na kterých se bojuje urputněji, než když člověk bojuje sám se sebou. Touha dosáhnout nejvyšší mety bez ohledu na překážky, jež nám stojí v cestě, zůstává tou nejzákladnější silou vedoucí k úspěchu – a někdy i temnou stránkou člověka i lidské rasy. Business Week uskutečnil speciální průzkum 2500 Američanů, v němž dvě třetiny respondentů uvedly, že „člověk průměrně talentovaný, ale mimořádně soutěživý“ má větší šanci ve firmě vystoupat do vyšších pozic. Pouze jedna třetina dotázaných si totéž myslela o „člověku mimořádně talentovaném, ale nesoutěživém“.
Jenže motivace lidí k soutěžení se mění. V 50. a 60. letech bylo důležité stoupat po žebříčku v rámci firmy. V té době se na této cestě potkávali jednoznační vítězové i poražení. Touha po vítězství začala mít osobnější charakter v 70. letech a později, kdy generace soustředěná jen na sebe, svou energii zaměřila na vydělávání peněz a nalézání nových cest, jak se stát jedničkou. Do světa podniků a jejich řízení vtrhly ženy, jež byly často donuceny přijmout workoholický styl práce. Slovo ambice se stalo synonymem jednostrannosti a mnozí bojovníci propadli své posedlosti zvítězit v jedné oblasti do té míry, že v jiných oblastech svého života způsobili naprostou katastrofu. Významný gerontolog Ken Dychtwald, autor knihy Age Wave, vzpomíná na jeden charakteristický rys, který vysledoval u všech mimořádně úspěšných podnikatelů, s nimiž se před několika lety setkal: trápení. „Jejich děti byly závislé na drogách a manželky je opustily. Příběhy, které vyprávěli, byly jeden strašnější než druhý.“
VYHRÁVAT NA VŠECH FRONTÁCH
Jenže s nástupem nového století ono nutkání soutěžit stále více znamená vítězit ve všem, co děláme – a nemusí to být nutně na úkor jiných. Schopnost vést lidi dnes znamená motivovat je, ne je ubíjet. Organizace s plochou strukturou odměňují své pracovníky spíše za výkon, nikoli za titul. A stále více lidí si vybírá, kde chtějí soutěžit. Proto snadno mění práci, přecházejí z jednoho oboru do druhého nebo mění pracoviště jako takové. „Měřit úspěch tím, že se srovnáváme s jinými, znamená mířit na pohyblivý terč, a to je cesta k vyhoření,“ tvrdí poradce pro otázky vedení Patrick Lencioni. A Keith Ferrazzi, autor publikace Never Eat Alone dodává, že „jde o to, aby se člověk odlišil“. Porazit sousedy nestačí.
Ti, kdož soutěží a musí vyhrát, dnes chtějí všechno – kariéru, rodinu i dobrodružství. Díky tomu dosahují nových výšin. Proto Martin E. Franklin, předseda a generální ředitel společnosti Jarden Corp. (výrobce všeho, počínaje diamantovými párátky na zuby až po kempinkové potřeby), agresivně skupuje jiné firmy a současně trénuje na závody železných mužů. „Pro mě to všechno znamená zjišťovat, kam až můžu zajít – ať už je to v byznysu, v dobročinnosti nebo ve sportu,“ prohlásil Franklin pár minut poté, co v úmorném vedru panujícím v Death Valley v Kalifornii dokončil závod Kiehl's Badwater Ultramarathon. Tento závod o délce 135 mil, který je považován za nejextrémnější na zeměkouli, si zkrátka chtěl zkusit: „Bylo by pro mne strašně smutné, kdybych měl říci, že už víc nedokážu.“
Je pravdou, že charakteristickým rysem některých soutěživých lidí na světě je překonávání svých předešlých úspěchů. Sledujte někdy obrovský zápal a úsilí, s nímž se mladí hudebníci z celého světa snaží o dokonalý výkon a překonávají jeden druhého na konzervatoři Meadowmount School of Music v Adirondack Mountains. Nebo si vezměte neuvěřitelnou kázeň, která vedla devatenáctiletého Santoshe Kumara k tomu, aby si půjčoval knihy, prodával zeleninu, vyučoval jiné a studoval tak usilovně, až se propracoval na prestižní indickou vysokou školu Indian Institutes of Technology a stal se pro obyvatele malé vesnice v severovýchodní provincii Bihar opravdovým hrdinou. Chce ve svém životě vyhrát a soutěží tak, jak to nikdo předtím v jeho rodině neudělal.
Podobně jako Kumar jsou představitelé dnešní propojené generace stále více motivováni k tomu, aby dosahovali více než jejich vrstevníci. Dvaadvacetiletá Katie Nolanová říká, že se jednou při nějakém dobročinném závodě se svými veslařskými kolegyněmi domluvila, že se budou držet pohromadě. Jenže ono to nefungovalo. „Všechny jsme začaly navzájem závodit,“ prohlašuje Nolanová. Týmová práce je báječná věc, ale „my jsme byli vychováni v tom, abychom věřili, že dokážeme něco vskutku velkého“.
Jakmile jsou ve hře soupeři, začne být hra náročnější a podnětnější. Ti totiž působí jako překážky, které je třeba překonat, nebo dokonce jako motor, který člověka pohání. Donald Trump se ve své televizní show s oblibou vychloubá zdatností a šikovností, jimiž je vybaven proti takovým lidem, jakými jsou například kolegové televizní hvězdy Marthy Stewartové. Při hledání soupeře se nicméně Trump dívá především do zrcadla. „Za svého největšího konkurenta považuji sám sebe,“ říká. Vypadá to, že jeho pomyslná výsledková listina se bude moci uzavřít jedině tehdy, až bude jeho popel uložen do urny. Zatím na seznam svých úspěchů zaznamenává každičkou kladnou odezvu v tisku, každý bod hodnotící jeho televizní show. A Danica Patricková, účastnice závodů Indy 500, dokonce považuje za své soupeře i lidi, kteří společně s ní stoupají po schodišti. „Soutěžím absolutně ve všem, co dělám,“ prohlašuje, „nutí mě to vydat ze sebe všechno.“
Co tyto lidi pohání? Možná že dopamin, neboť vědci zjistili, že vyhrávat a vítězit znamená, že se v mozku uvolňuje látka, díky níž se cítíme dobře. Veterán v oblasti školení manažerů Marshall Goldsmith poznamenává, že největším problémem soutěživých lidí je „jejich nadměrná potřeba vyhrávat nejen ve velkých věcech, ale i v drobnostech“. Takže se stejnou vehemencí, s níž řeší otázku akvizice firmy, se pouštějí do debaty o tom, kam se půjde na večeři.
Ano, i ambice se může utrhnout ze řetězu. Na světě je plno lidí, kteří soutěží destruktivním způsobem, počínaje despotickými politiky až po chamtivé magnáty z oblasti byznysu. Toto je temná stránka soutěživosti a takovéto vražedné instinkty mají často kořeny v nejistotě, beznaději nebo mstivosti.
Odveta může skutečně fungovat jako velmi silná motivace. Všimněte si příběhu takových ředitelů, jako je například Millard S. „Mickey“ Drexler. Když byl nucen opustit maloobchodní společnost GAP, odmítl obrovskou částku jako odchodné, protože by nesměl působit u konkurence. Výraznou stopu pak po sobě zanechal, když vzkřísil dávného rivala GAPu, společnost J. Crew Group. Někteří lidé možná ani nevědí, o co se tolik snaží, ale nechť je to cokoli, nepřipustí, aby toho někdo jiný dosáhl dřív než oni.
IMUNNÍ VŮČI NEÚSPĚCHU
K tomu, aby člověk zvítězil, potřebuje každopádně víc než jen soutěživého ducha. Bez správné strategie a bez talentu jsou adrenalin a ambice k ničemu. Jak říká Justin Menkes, autor knihy Executive Intelligence: „Spousta lidí se žene na plný plyn a s obrovským nasazením špatným směrem. Jindy se zase soutěží jen o několik málo cen. Vezměte si jen, jakou máte šanci dostat zaměstnání v jednom z nejvýznamnějších fondů v zemi. Dokonce ani takové výsledky, jako jsou 800 bodů v matematickém testu SAT a nejlepší známky z matematiky, fyziky a přírodních věd na nejprestižnějších školách světa, nezmění nic na tom, že vaše šance dostat nabídku je jen 1 ku 500.
Opravdoví bojovníci se vyznačují tím, že si vůbec nepřipouštějí možnost neúspěchu. To zkrátka není faktor, který by brali v úvahu, a kdyby se i neúspěch dostavil, nevyřazuje je to ze hry. Za touto jednostranností a naprostým přehlížením překážek se často nachází duch neporazitelného optimismu. Tito lidé hrají o vítězství, protože pevně věří tomu, že ho dosáhnou. Nebojí se chytit příležitost za pačesy, mnohem horší je totiž pro ně představa, že by jim nějaká šance mohla proklouznout mezi prsty. „Úspěšní lidé klamou tělem,“ tvrdí Goldsmith, „nejsou tak dobří, jak si o sobě myslí, ale mají dost sebedůvěry jít za velkými věcmi“.
Zkrátka tohle jsou lidé, které byste chtěli mít ve svém týmu. Jestliže je někdo nadšenec a žene ho touha po vítězství, pak má tendenci vyvolávat stejné nadšení i u ostatních. Naštěstí pro ty, kteří nemají tak silnou motivaci, patří většina bojovníků se soutěživým duchem k lidem, kteří nechtějí ostatní odrazovat, ale spíše chtějí sami sebe povznést. Nejsou to věční stěžovatelé nebo oběti, kterým dal život co proto. Velmi často mají rádi své šéfy. Ve skutečnosti se jednoho dne chtějí vedoucím stát sami a často si ze šéfa udělají rádce, který jim má pomoci nahoru. Ať už půjde o to, kdo dříve objeví vakcínu proti AIDS nebo kdo zvítězí na olympiádě v Pekingu, toto století patří lidem, kteří chtějí dosáhnout maxima.
Steve Ballmer O generálním řediteli Microsoftu je známo, že nejdříve mluví a pak se teprve ptá. Své zaměstnance doslova „stahoval z kůže“ a své soupeře ponižoval, ale nyní tvrdí, že se v poslední době mírní.
Nemyslím, že bych byl zrovna ten nejsoutěživější ze všech soutěživých, se kterými jsem se kdy setkal. I když moji ženu tohle dost pobavilo. Když se však ohlédnu zpátky, tak je pravda, že jsem se pohyboval v prostředí, kde lidé byli poměrně soutěživí, ať už to bylo na střední škole nebo na vysoké, platí to i pro lidi, s nimiž jsem pracoval jako manažer fotbalového týmu (na Harvardu). Mezi soutěživými lidmi se vlastně pohybuji celý život. I já sám jsem určitě soutěživý typ, o tom není pochyb, a vlastně si myslím, že soutěžit umím hodně dobře. Sám sobě bych soupeřem být nechtěl. Samozřejmě že kolem mne je řada jiných velmi dobrých soupeřů a konkurentů. Koneckonců mi ale jde především o naše zákazníky, neboť chci, aby používali naše produkty. Chci, abychom jim poskytovali skutečnou hodnotu. Do hry se můžeme zapojit jedině díky tomu, že lidé si vyberou naše výrobky. Jistěže – konkurence je to, co motivuje a pohání každého k tomu, aby pracoval jak nejlépe umí. A právě fakt, že konkurence pracuje, jak nejlépe umí, vede k vytvoření nejlepší hodnoty, kterou si zákazníci koupí. Takže já začínám u základního předpokladu, že konkurence je výborná věc. Nakonec je to měřítko kvality naší práce. Je to jako dostat známku ve škole. Lidé sice tvrdí, že známky nemají rádi, ale současně chtějí vědět, jak na tom jsou. Jestliže vám dají přednost před konkurentem, víte, jak na tom jste, jak si stojíte. A když vám přednost nedají, pak to víte taky.
Anne Mulcahyová Generální ředitelka společnosti Xerox Corp. říká svým 8000 obchodním zástupcům, že prodají mnohem více, když budou při prodeji zdůrazňovat to, co je na Xeroxu vynikající, než když budou hanět konkurenci.
Konkurence člověku umožní soustředit se na to hlavní. Často potřebujeme zformulovat své poslání, určit střed terče, který nám pomůže přesně se zaměřit na cíl. Tuhle funkci může plnit konkurence. Zápal, s nímž chceme zvítězit v soutěži se silným konkurentem, je silnou motivací a zdrojem vůle a hrdosti. Přesto však nemůže jít jen o konkurenci a soutěžení. Úspěchu lze dosáhnout mnoha různými způsoby, přičemž jedním z nich je soustředit se na konkurenci a druhým je využití příležitostí, které zatím nikdo nevyužil. Obecně řečeno jsou nejtvrdšími konkurenty ti, kdo se dostali zákazníkům pod kůži. Ti, kterým se podařilo s nimi navázat vztah. Nikdy nejde jen o to, co prodávají. Jde o důvěru, která vznikla mezi nimi a zákazníkem. Přesně o tohle se snažíme. Každý konkurenční produkt rozebereme na prvočinitele a zjišťujeme jeho silné stránky i slabiny, abychom na základě toho v konkurenci zvítězili. Máme doslova týmy lidí, kteří shromažďují a třídí informace o konkurenci a upozorňují nás na důležité momenty. A pokud jde o něco vskutku důležitého, organizujeme workshopy, jejichž úkolem je vyzbrojit lidi potřebnými poznatky, jež nám pomohou zvítězit nad konkrétní konkurenční nabídkou. Je třeba investovat do rozvíjení takového postupu, kdy se systematicky a velmi rychle obstarávají informace o konkurenci a na jejich základě se pak rychle reaguje.
Copyrighted 2006 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
