Badmintonový reprezentant Petr Koukal se v září 2010 dozvěděl, že má rakovinu varlat. Dvacet hodin od okamžiku, kdy si vyslechl větu: „Pane Koukale, vy máte rakovinu,“ se probudil po operaci bez varlete. Přesto letos v únoru popáté za sebou vyhrál mistrovství republiky. A dál bojuje o postup na olympijské hry 2012 v Londýně. V rozhovoru pro Euro hovoří o smrti, rakovině, léčení, chemoterapii, ale i o lidech, kteří mu řekli, že „to“ dělal proto, aby se zviditelnil a udělal si jméno.
V čem se podobají osudy Petr Koukala a Lance Armstronga?
Podobají se v tom, jaké onemocnění jsme oba prodělali. A že jsme se z něj oba dostali. Na začátku mi hodně pomohlo, když mi lékaři řekli, že mám stejný typ rakoviny jako on. Jen s tím rozdílem, že u mě se na to přišlo výrazně dřív. Když on přišel k doktorům, nemohl sedět na kole a měl varle jako pomeranč. Kdežto já jsem měl těžko nahmatatelnou bulku.
Setkali jste se někdy? Anebo jste se o to aspoň snažil?
Nikdy, přestože jsem s ním chtěl navázat spolupráci na projektu www.rakovinavarlat.cz, který jsem vymyslel, když jsem byl nemocný. Měl jsem ale velké oči, když jsem si myslel, že uděláme kampaň a upozorníme na tento problém. Přes cyklistu Romana Kreuzigera jsem se k němu pokoušel dostat, ale než se to všechno uskutečnilo, tak jsem se naštěstí uzdravil. Jeho knížky o životě s rakovinou jsem četl ještě předtím, než se mi to stalo. Když jsem je četl, tak jsem to s ním prožíval. A říkal jsem si: Rakovina varlat, o tom jsem v životě neslyšel. Působilo na mě pozitivně, že se dokázal uzdravit, i když to měl v daleko pokročilejším stadiu.
Vzpomenete si po roce, co vám problesklo hlavou, když vám lékař oznámil diagnózu – rakovina varlat?
Strašné! Neuměl jsem si to srovnat v hlavě, vlastně jsem nevěděl, co mi doktor řekl. V tu chvíli má člověk zatměno a nechápe, jak se mu něco takového mohlo stát. Šel jsem k doktorovi s tím, že tam mám malinkou bulku a v nejhorším případě to bude muset ven. Že se to bude řešit za měsíc, za rok. Pak poprvé zaznělo slovo nádor. To mi ještě nesepnulo a říkal jsem mu, že mám rozjetou sezonu, a co s tím tedy budeme dělat. Dodnes si pamatuji, co mi tehdy řekl: Vy mi nerozumíte, pane Koukale, vy ale máte rakovinu a ještě dnes vás budeme operovat.
Co byla první reakce?
Člověk si představí smrt. Že se na to umírá. Snad ještě větší šok bylo to, že se to bude operovat hned, dnes. Takže přišla panika, proč jsem to neřešil dřív, že už je pozdě. Z urologie jsem jel do nemocnice na Karlovo náměstí. Tedy „jel“. Sedl jsem si do auta a brečel, měl záchvaty lítosti. Nevěděl jsem, co mám dělat. Jako první jsem mluvil s nejlepší kamarádkou, jejíž reakce mi velmi pomohla. Řekla mi totiž, že mám být rád, že se to našlo takto brzy. Pak jsem volal tátovi, abych mámu nevyděsil a nesesypala se. Jenže to dopadlo špatně, protože v telefonu se zlomil hlas tátovi, kterého jsem měl vždy za toho nejsilnějšího.
Co byla druhá reakce? Sepsat závěť? Vypořádat se s rodinou?
Tak to mě vůbec nenapadalo. Myslel jsem na to, co se stane, když se nevyléčím a umřu. Co po mně bude nebo zůstane.
Po kolika minutách, hodinách si člověk uvědomí, co ho potkalo?
Člověk si uvědomuje postupně, co je to za průšvih. Že to není chřipka, zánět nebo zlomená noha. Přemýšlí nad tím, jaké to může mít následky. Že už třeba nebudu moct mít děti.
Kdy začne „hlava“ normálně fungovat?
Je vtipné, do jaké situace jsem se dostal, co bylo nejakutnější a co jsem musel řešit. Den před vyšetřením za mnou do Prahy přiletěl indonéský trenér Budi Santoso. Poprvé se podařilo dostat světového kouče do Česka. Měsíce jsem strávil vyřizováním, povoleními, vízy. Všechno na moje náklady. Měl tady být dva a půl měsíce a já jsem s ním absolvoval jeden trénink. Byl jsem s ním domluvený, že za ním přijedu, všechno mu ukážu. Navíc neměl peníze, neuměl moc anglicky. A já jsem ležel v nemocnici. Poslal jsem za ním kamarády, ti mu to vysvětlovali, on nechápal, co se děje. Útěk k „banalitám“ mi pomáhal.
Pomohlo vám, že jste operaci podstoupil okamžitě a neměl jste čas na přemýšlení?
Určitě. Vždyť dvacet hodin od oznámení, že mám rakovinu, jsem byl po operaci. A začal jsem se hned léčit a vracet do života. Po probuzení jsem si užil své. Děsně mě bolela jizva, protože to není o tom, že uříznou varle a je hotovo. Dělá se to přes třísla, rozřezávají břišní stěnu a tříselný kanál. Hned první den jsem se lékařů ptal, jak dlouho se budu léčit. Čtyři týdny trvá, než se zahojí jizva a než půjdu na chemoterapii. Kolik jí bude? Dva až tři cykly po třech týdnech. Hned jsem to spočítal a říkal jsem si: Ideální. Do půlky prosince bych měl mít konec se vším. Na začátku února mám mistrovství republiky. Mohu se za měsíc dostat zpátky do formy? Lékaři si ťukali na čela a říkali: V prosinci možná nebudete ještě ani chodit, jak vám bude zle. A budete rád, když v lednu začnete fungovat alespoň trochu normálně. Badminton teď neřešte! Jenže já jsem se chytil těch nejkratších termínů. Stejně jsem se ptal, jak mi bude? Jestli blbě, jestli mi vypadají vlasy. Říkali mi, že někomu vlasy nevypadají. Tak jsem se toho chytl a říkám: Super, mně nevypadají. Po první chemoterapii dobré. Přesně, jak jsem si to naplánoval. Po druhé už jsem byl plešatý. A nasr… sám na sebe a na své tělo, že jsem to nezvládl. Pak jsem se sázel s doktorkou. Dávala mi léky na nevolnost. Já jí oponoval: Nepište mi je, já vám je všechny přivezu zpátky. Bylo mi hrozně blbě, ale kvůli té sázce jsem je nebral. Ta ješitnost a zarputilost ze sportu mi hodně pomáhaly. Ale někdy to bylo na hraně, kdy se o mě rodiče báli. Chodil jsem plavat, do sauny. Musel jsem něco dělat, a ne jen doma ležet a cítit, jak je mi zle.
Zajímal jste se o to, co vám budou dělat, jaký to bude mít rozsah?
Samozřejmě. Pronikl jsem i do terminologie. Pokud jde o rakovinu varlat, nestačí odoperovat nádor, berou celé varle. Nemohou vzít kousek nebo půlku. Všechno pryč. Z chlapského pohledu je to zásadní. Jde o zásah do intimity.
Probudil jste se bez varlete. Hodně jste to řešil?
Řešil jsem spíše to, jaký to bude mít dopad na můj další život, děti, sexualitu. Řekli mi, že to většinou žádný vliv nemá. Že kromě toho, že tam jedno chybí, tak je všechno tak, jak bylo. A pobavilo mě, že před operací všichni řešili, jestli mi tam mají dát implantát. V ten okamžik mi to přišlo malicherné. Jen jsem se ptal na to, jestli to pomůže ve funkčnosti. A oni mi řekli: Ne, jen to dobře vypadá. Nešel jsem do toho a překvapuje mě, kolik lidí to fakt řeší. Takže mám jedno. A nemyslím si, že by to bylo zásadně poznat, když jde člověk po sportu do sprchy.
Jak snášíte otázky typu, jestli máte jedno varle? Vadí vám o tom mluvit?
Prošel jsem si peklem. Navíc se mi do rány dostal zánět, takže jsem ztratil jakýkoliv ostych. Pochopil jsem, že tělo je na tom podobně, jako když vezete auto do servisu. Nikdo se s nikým nepárá a vypadá to úplně jinak, než jak to člověk vidí v televizi v Doktoru Houseovi. Neměl jsem problém o tom mluvit. Naopak jsem chtěl pomoct ostatním, aby nedopadli jako já. Když jsem byl v nemocnici, tak mi bylo jedno, jestli někdo řeší, zda mám jedno varle, nebo dvě.
Neměl jste tedy problém vystoupit s tím: Mám rakovinu varlat, chlapi, pozor, dělejte s tím něco…
Ne. On si téměř nikdo neuvědomuje, že by ho to mohlo potkat. Moc se o tom nemluví a neví, což je chyba. Během prvních týdnů po operaci mi přišly desítky e-mailů. Že díky mně našli odvahu jít na vyšetření a mají klid. V devíti ze dvou set e-mailů jsem se dozvěděl, že pisatelé dopadli stejně jako já, museli na operaci a podstoupit stejnou léčbu jako já. A všechno díky tomu, že jsem o tom veřejně mluvil. Našel se i takový borec, který mi poslal fotku svého varlete, jestli to má stejné jako já a zda s tím má někam zajít.
Cítíte se jako „spasitel“?
Ne. Ale i kdyby to byl jen jeden, a ne devět, tak to za tu otevřenost stálo. To je přece úžasné, že to někomu mohlo zachránit život nebo alespoň třeba zkrátit léčbu. A je to protipól toho, že existují lidé, kteří mi jsou schopni říct, že jsem to dělal proto, abych se zviditelnil a udělal si jméno.
Co jste si „dovolil“ jako první po návratu do života?
Vlastně nic. Já jsem se během chemoterapií snažil fungovat. Ne že bych chodil trénovat, ale každý den jsem něco dělal. Při procházkách v lese jsem popoběhl. Plaval, navštěvoval saunu. Tu mi sice nedoporučovali, ale já měl dobrý pocit, když jsem se potil, a říkal jsem si, že ze mě odcházejí ty škodlivé látky z chemoterapie. Když jsem skončil léčbu, nešel jsem a neopil se. Přestože jsem nesměl, tak jsem si i při ní dal občas pivo nebo víno. Cítil jsem, že to potřebuji. Paradoxně jsem zjistil, že víc vydržím. Bral jsem totiž hromady léků na podporu funkčnosti jater, ledvin, vylučování. Tělo mi fungovalo asi na 230 procent. Nechtěl jsem být jen pacient. Neměl jsem vlasy, bylo mi zle, ale je úterý, tak se jde s kamarády na pivo jako každé úterý.
Nemoc ovlivnila vaši badmintonovou kariéru, ale nezničila ji. Cítíte, že se můžete vrátit na tu úroveň, kde jste byl předtím?
Cítím, že jsem na cestě zpátky, a věřím, že půjdu ještě výš. I kvůli tomu, co jsem prožil. Jen si musím dávat víc pozor. Mám své tělo víc rád a víc se o něj starám.
Pokud byste postoupil na olympijské hry 2012 v Londýně, „prodal“ byste někomu svůj scénář k natočení filmu?
Ano, velmi rád. My už jeden točíme. Dokument, jmenuje se Cesta snu. Už ten mi přijde dobrý, také proto, že se o rakovině bude mluvit, pomůže to lidem. I našemu sportu. Chci, aby tady po mně něco zůstalo, a toto je jedna z možností.
O nemoci i životě s ní mluvíte velmi otevřeně. Jste takový skutečně?
Dokonce jsem otevřenější, než jsem býval. Nebojím se říct věci naplno, i když jsou nepříjemné. Jsem připravený na to, že to bude mít i negativní dopad.
Pověstná je vaše věta: Nebudeme si nic namlouvat, rakovina mi pomohla ke sponzorům, zviditelnila mě…
Doplňuje to moji otevřenost a nemám potřebu si něco namlouvat anebo říkat něco tak, jak není. Jsem si toho vědom a nemá cenu se za něco schovávat. Mrzelo mě, že se o mě média zajímala víc, když mi začaly padat vlasy, než když jsem něco vyhrál. Ale pak ve mně převládlo to, že se aspoň bude o badmintonu mluvit a psát, i když v takových souvislostech. Ale i „špatná“ reklama je reklama. Pomůže to sportu, mně osobně i problému s rakovinou varlat.
Uměl byste vyčíslit, o kolik se zvýšil zájem o vaši osobu před nemocí a po ní?
Zájem o mou osobu se minimálně zdvojnásobil. Pořád se něco děje. Zrovna jsem byl natáčet dětský pořad v televizi, dostávám pozvánky do rádií či na jiné akce.
Jak je to s tím, že vám rakovina „pomohla“ ke sponzorům?
Když to vezmeme úplně upřímně, mám ve smlouvách bonusy za mediální zviditelnění. Příklad: fotografie v tričku s logem v novinách – peníze navíc, třívteřinový záběr v televizi – další peníze navíc. A podepsal jsem i nové smlouvy, ke kterým jsem jednoznačně přišel díky tomu, že se o mně začalo více mluvit v souvislosti s nemocí. Ono je to ale zajímavé i pro firmy z toho pohledu, že v uvozovkách jen nesponzorují sportovce, ale kupují si dobrou věc, pomáhají. Blíží se to charitě. Lidský rozměr může zaujmout i obchodní partnery.
O kolik peněz více nyní dostáváte?
Nemohu uvést přesná čísla, ale je pravda, že sponzorské peníze mi po rakovině narostly o více než sto procent. Především ale díky novým smlouvám se společnostmi, jako je Metrostav, Allivictus, ČPP nebo Adidas.
Jak probíhají sponzorská jednání s „nemocným“ sportovcem nebo krátce po návratu? Pozorujete ty lidi a čekáte, co řeknou?
Cítím z lidí, že nevědí, jestli se se mnou o tom mají bavit. Někdo to řekne na rovinu: Váš příběh je pro nás zajímavý. Že jste se dostal ze dna a šplháte zpátky. Naše firma takovým pomáhá a pro nás je to srdeční záležitost. Rádi tomu pomůžeme a je to pro nás víc, než kdybyste vyhrál mistrovství Evropy. S firmou Allivictus vyrábějící česnekové přípravky jsme si po mém odzkoušení kapek měli sednout a podepsat smlouvu, do toho ale přišla moje nemoc. Od spolupráce přesto neodstoupili, i když bylo jasné, že nějakou dobu hrát určitě nebudu. Toho si velmi vážím. Navíc jsem věřil, že přírodní látky vyvažují veškerou tu chemii, kterou jsem do sebe dostával. A věřím tomu dál.
Až jednou skončíte se sportem, budete se více věnovat charitě?
Nevím, jestli charita je to správné slovo. Charita je jedna věc, ale velmi důležitá je osvěta. Zvlášť u takového problému, kterému se nevěnuje pozornost. Rád se účastním akcí, které tomu pomohou. Ale že bych to měl po kariéře jako „zaměstnání“, to ne. Nechtěl bych tak moc přicházet do kontaktu s těmito smutnými věcmi. To má na člověka dopad. Pořád žiji sen, že pomohu vzniku národního badmintonového centra, v němž budou hrát nejen české špičky, ale také děti ze škol či obyčejní lidé. Že tam budou hrát i vozíčkáři, což u nás vůbec neexistuje, ale všude ve světě už ano. A časem tam bude třeba mistrovství světa nebo Evropy.
Takže časem budete třeba i kandidovat na předsedu Českého olympijského výboru?
To by mě taky bavilo. Olympismem a olympiádou žiji, je to pro mě citová a srdeční záležitost. Účastním se dění Českého klubu fair play a Českého klubu olympioniků. Kdybych mohl dělat cokoli s tím spojeného, tak by mě to velmi naplňovalo.
Petr Koukal (25)
Narodil se v Hořovicích, je svobodný a bezdětný. Reprezentuje Českou republiku v badmintonu, startoval na olympijských hrách 2008 v Pekingu. Momentálně hraje za Sokol Veselý Brno-Jehnice, dříve působil v mnoha zahraničních soutěžích, včetně Dánska – v nejkvalitnější světové lize.
