Poradce superman

Trnitá cesta z „pláňáku“ přes ÚV KSČ a IPB do Špidlova týmu

Scházíme se k ranní kávě v café Le Patio na Národní třídě, oblíbeném místě lobbistů. Hosté se teprve trousí. V lehce potemnělých prostorách poznáváme známého pražského advokáta Radka Pokorného, blízkého vedení sociální demokracie. Nás ale více zajímá muž sedící u našeho stolku. Vysoký štíhlý padesátník s brýlemi a prořídlými vlasy. Typ tichý nenápadný úředník. Málokdo by v něm hledal vlivného ekonoma, jehož hlasu nastavuje ucho premiér a další vládní činitelé. A přece. Ing. Jaroslav Ungerman, CSc.

Trojjediný poradce.

Několika dotazy na vládní úřady týdeník EURO zjistil, že Jaroslav Ungerman je dnes externím poradcem a členem servisního týmu předsedy vlády Vladimíra Špidly, na půl úvazku působí jako poradce v kanceláři šéfa výkonného výboru Fondu národního majetku (FNM) Jana Juchelky a je externím poradcem ministra průmyslu a obchodu Jiřího Rusnoka. Velice aktivní na stranické úrovni: šéfuje Komplexu ekonomických komisí ČSSD, vede její Národohospodářskou komisi a Pracovní komisi pro hospodářskou strategii. Zájmy státu hájí jako předseda představenstva Sokolovské uhelné, člen dozorčích rad Unipetrolu, Transgasu a První česko-ruské banky. Jen prostý výčet funkcí naznačuje, že není bezvýznamnou figurkou. Dokonce se hovoří o tom, že v ekonomických otázkách Vladimír Špidla nenaslouchá nikomu pozorněji. Míru důvěry nelze objektivně měřit, ovšem vzájemné kontakty potvrzují oba, Špidla (viz box) i Ungerman. „Je pravdou, že když mu něco řeknu, tak o tom přemýšlí,“ říká k tomu skromně Ungerman. V tisku nefiguruje poprvé. Doposud se však o něm téměř výhradně psalo v souvislosti s poradcováním na ministerstvu financí u Jiřího Rusnoka. V této souvislosti média opakovaně připomínala, že dříve působil jako manažer ve zkrachovalé IPB, což bylo vydáváno za skvrnu v kariéře. V tomto případě zjevně neprávem. Pokud se někdo vydá na pouť Ungermanovým životopisem, najde jistě citlivější pasáže. Jde ale o věrný otisk doby, v níž jsme žili.

Objekt zbožňování i pohrdání.

Ungerman má řadu obdivovatelů, minimálně stejně tolik pravicových a levicových kritiků, i zjevné nepřátele. „Je to skutečný národohospodář a makroekonom, nejlepší jakého u nás z nám. Je to introvert, komunikace s ním je trochu horší, není to manažerský typ, ale jako odborník je určitě skvělý,“ říká český manažer, který byl Ungermanovým posluchačem na Národohospodářské fakultě pražské VŠE. Stejně jako řada dalších lidí z komerčního sektoru ale nechce být zatahován do politiky, aby neohrozil obchodní zájmy firmy. Za špičkového makroekonoma považuje Jaroslava Ungermana i Martin Fassmann, který pracuje pro vedení Českomoravské komory odborových svazů a také radí premiérovi. „Poznám, zda někdo píše bláboly nebo kvalitní věci. On je člověk velmi racionální, stojí oběma nohama na zemi, pro své názory má logické argumenty opřené o čísla. Není to dojmologie.“ I Fassmann byl Ungermanovým žákem z VŠE. Nelze ale přeslechnout ani zcela odlišné hlasy. „Ungerman je kovaný marxista, fanatický plánovač,“ říká jiný český ekonom, před revolucí pracující v Ekonomickém ústavu ČSAV a nyní působící v soukromé poradenské firmě.

Jako Rusnokův šéf na pláňáku.

Jaroslav Ungerman byl před listopadem 1989 a krátce po něm zaměstnán ve Státní plánovací komisi (SPK). Jako zástupce ředitele jednoho z odborů byl svého času i nadřízeným Jiřího Rusnoka, nynějšího ministra. Jak se do SPK Ungerman dostal? „Sedm let jsem dělal asistenta na VŠE, ale říkali mi, že je třeba mít praxi. Proto jsem šel na pláňák. Dokud to šlo, tak jsem souběžně i učil,“ vzpomíná na svůj tehdejší život.
Z té doby si jej pamatuje i Václav Věrtelář, který byl náměstkem předsedy SPK, dnes pracuje jako komentátor výrazně levicových Haló novin. „Pamatuji si ho z té doby, ačkoliv mi nebyl přímo podřízený. Nijak zvlášť tam neexceloval. Znám i jeho nynější činnost. Určitě je to kvalifikovaný národohospodář, o tom není sporu, ale jeho úsudky nemohu považovat za správné, jsou poplatné nynější době. Teď nemluvím ideologicky. Tvrdím jen, že Ungermanovy vcelku erudované analýzy by měly vyúsťovat v úplně jiné závěry.“ Věrtelář dává poměrně dobré vysvědčení Jiřímu Rusnokovi: „Na pláňáku to byl takový solidní loajální úředník, řadový referent, který ničím nevynikal, absolutně ničím - přenášel spisy. Jako ministr financí ale nebyl špatný, rozhodně lepší než ten současný (Bohuslav Sobotka – pozn. red.).“

Myšlenky u ledu v Národní knihovně.

Připomínkou Ungermanovy předlistopadové činnosti může být vysokoškolská učebnice Národohospodářské plánování, na níž se spolupodílel (vydaná 1985). Osobitější výpovědí je ovšem disertační práce z roku 1984, uložená v depozitářích pražského Klementina. Má název Vybrané problémy dlouhodobého plánování vnějších ekonomických vztahů.
Na 170 stranách analyzuje vývoj zahraničního obchodu Československa od roku 1960 do roku 1982. Práce sice obsahuje ideologický nános poplatný tehdejší době (opakované odkazy na Marxe a sovětské autory), ovšem celkově ji lze hodnotit jako poměrně kritickou. Je z ní cítit poctivá snaha o nalezení příčin negativního vývoje, ač s navrhovaným řešením dnes málokdo bude souhlasit. „V roce 1960 bylo Československo v relativním rozsahu zahraničního obchodu na 1. místě mezi zeměmi Rady vzájemné hospodářské pomoci, v roce 1982 je na místě čtvrtém, což také dokládá poměrně pomalé zapojování do mezinárodní dělby práce,“ píše Ungerman v roce 1984, v čase klíčící sovětské perestrojky. Pro malou ekonomiku vidí jako nevyhnutelné, aby přešla k rozvoji vyšších zušlechťovacích stupňů. Je prý třeba opustit či omezit nižší stupně zpracování, výrobu základních surovin a materiálů, železa, oceli, cementu, základních chemických surovin. „Nelze si vybrat, je to nevyhnutelné a jde jen o to, kdy to nastoupit,“ apeluje. Za určitým vzor dává ekonomiku Švýcarska. Upozorňuje, že ČSSR vyváží jenom polotovary, nejsou síly na vyšší zpracování. Na export jdou hutní materiály, výrobky mechanického strojírenství, nikoli výrobky elektrického strojírenství, základní chemické suroviny, nikoli speciální chemické produkty, spotřební zboží bez potřebné inovace sortimentu a s užitnými hodnotami pod průměrem ostatních zemí. Ke zpracování se často dovážejí nekvalitní suroviny. Doporučuje raději importovat polotovary a produkty základním způsobem již zpracované. Ungerman se vyslovil proti administrativnímu omezování dovozu, soudí, že nic neřeší. Prosazuje širší zapojení do mezinárodní dělby práce, před uzavírání se před okolním světem (za příklad dává NDR a Maďarsko). S většinou těchto myšlenek by mohl na trh i dnes, aniž by se musel propadnout hanbou. Narazil by asi se svým úsudkem, že hlavní příčina negativních tendencí je ve způsobu plánování, kdy převažuje krátkodobé a střednědobé nad dlouhodobým. Dlouhodobý výhled se prý vždy podřizuje zájmům blížící se pětiletky. Navrhuje tedy, aby se dlouhodobý výhled nedělal již na deset let, jako doposud, ale na patnáct let. Dlouhodobé strategické zájmy by tak nebyly ve vleku krátkodobých. Autor vychází z vlastních poznatků. V úvodu upozorňuje, že zachycuje „určité zkušenosti z prací na sestavování dlouhodobého výhledu do roku 1995, které byly zahájeny na počátku roku 1983“.

Neuralgický bod: ÚV KSČ.

Jaroslav Ungerman byl - jak jinak mezi státními plánovači - komunista. Ladislav Žák, ředitel sekretariátu bývalého předsedy ÚV SSM Vasila Mohority, si na něj vzpomíná jako na jednoho z odborníků, kteří připravovali podklady pro plánovaný, ale nikdy neuskutečněný XVIII. sjezd strany, který se měl konat v roce 1991 a posléze byl přesunut na jaro 1990. Pro Ungermana debata na toto téma není evidentně příjemná, ale ponechává informace bez poznámek. Chladnou ho ale nenechává otázka na jeho členství v kontrolní a revizní komisi ÚV KSČ, o čemž se mlhavě hovoří v sociálnědemokratických kruzích. „Vy už mě vážně s…..,“ neudrží emoce na uzdě. Rozohnil jej hlavně doplňující dotaz, zda byl v této ústřední komisi před, či po listopadu 1989. V nepoměrně klidnějším tónu pak ale dodává, že před listopadem měl v KSČ se svými názory a postoji problémy. „Nikdo, kdo nezná všechny souvislosti, to dnes nedokáže a ani nemůže pochopit,“ dodává ke své politické minulosti. Mluvčí současné KSČM Josef Morávek na dotaz týdeníku EURO konkrétně doplnil, že Jaroslav Ungerman byl členem kontrolní a revizní komise ÚV KSČ od prosince 1989 (od mimořádného sjezdu) do listopadu 1990. Zjištěné skutečnosti jej nikterak neomezují v další odborné činnosti, ale nepochybně jsou hendikepem pro působení v nejvyšší politice pod hlavičkou ČSSD, překážkou v převzetí vysoké funkce přímo ve vládě. Ungerman by mohl být vnímán jako „Špidlův Šlouf“, byť přímé srovnání s bývalým šéfem poradců premiéra Zemana pokulhává. Sám nynější předseda vlády si ale stanovil pro své spolupracovníky velmi vysoká kritéria. Lidové noviny letos 23. července napsaly: Čerstvě jmenovaný premiér má o svých poradcích jasnou představu. Jeho hlavním požadavkem je kromě odborných znalostí i čistá minulost. „Myslím na několik lidí, kteří jsou nepochybně odborně velmi zdatní. To je pro mě klíčové stejně jako to, že o nich nemůže být pochyb,“ prohlásil koncem června ve zřejmém odkazu na komunistickou minulost řady Zemanových poradců…

Přechod k socialistům.

Ač Ungerman nyní v ČSSD zastává poměrně význačné funkce, členem partaje se stal teprve po pádu IPB, v níž byl zaměstnán. „Měl jsem k té straně již předtím značné sympatie, ale členem jsem se nestal. Někteří lidé z IPB neradi viděli, že chodím do Lidového domu. Taková byla tehdy atmosféra. Bylo to bráno za něco nepatřičného. Teprve v roce 1998, kdy ČSSD vstoupila do vlády, se ten negativní náhled změnil,“ říká. Bývalý ministr financí Pavel Mertlík, působící dnes jako hlavní ekonom Raiffeisenbank, si Ungermana v Lidovém domě ve vzpomínkách vybavuje již na začátku devadesátých let. „Někdy v roce 1993 jsem se stal členem Národohospodářské komise ČSSD, tehdy také ještě jako nečlen. Ungerman tam již aktivně působil a podílel se význačnou měrou na přípravě řady dokumentů“.

Investiční a Poštovní.

Písemné záznamy o působení Jaroslava Ungermana v komerční sféře nezačínají vstupem do IPB. V lednu 1991, po zániku Státní plánovací komise, si registroval živnostenskou činnost pod jménem Ing. Jaroslav Ungerman–Recon (viz databáze ARES). Předmět podnikání je podnikatelské poradenství. V letech 1992 až 1994 jeho jméno figurovalo v představenstvu akciové společnosti Stavební geologie-Geotechnika, v letech 1993 až 1994 v představenstvu investiční společnosti Sedia Invest Group (nyní v likvidaci), v letech 1993 až 1996 v představenstvu Česko-rakouské pojišťovny (nyní UNIQA pojišťovna). Jak už bylo řečeno, nyní je v Sokolovské uhelné, Transgasu, Unipetrolu a První česko-ruské bance.
Svůj nástup do IPB dává Ungerman do souvislosti s rokem 1995, kdy pracoval v dnes už neexistující Pragobance. „Dělal jsem tam asi rok ředitele odboru strategie a makroekonomických analýz. Tehdy jsem se také poprvé kontaktoval s IPB. V roce 1996 jsem k nim přešel. Nejprve jsem v IPB zastával pouze referentské místo, od února 1997 jsem převzal funkci ředitele odboru strategie a obchodního plánu.“ Na svou práci v dnes už spíše kriminalizovaném ústavu vzpomíná rád a je na ni pyšný. Určitě ne bezdůvodně. IPB na straně retailu, kde působil, slavila úspěchy. „Sestavovali jsme obchodní plán a dělali cílený marketing. Považuji za šťastné, že byla celá oblast strategie pevně spjatá s reklamou. Vybudovali jsme systém pravidelné analýzy marketingové situace. Byla vytvořena časová řada a naše výsledky bylo možno neustále porovnávat a okamžitě na ně reagovat přizpůsobováním jednotlivých produktů. Dělali jsme aktivní depozitní politiku,“ rozzáří se jeho pohled při vzpomínkách.
Ungerman v IPB mohl být všelijaký, ale určitě se nepodílel na kontroverzních projektech. „Byl to takový naprosto nevýrazný člověk, šedivý. Nijak nevyčníval a svědomitě si plnil své úkoly. Nedělal žádné obchody, patřil pod marketing a dělal analytickou práci. Vybavuji si jej jako na takového zarytého buldočka, který měl vždy trochu socanské uvažování,“ vzpomíná jeden z tehdejších vedoucích pracovníků IPB. Dodává, že svou povahou je asi blízký premiéru Špidlovi, a zřejmě proto si padli do oka. Jiří Weigl (bývalý šéfporadce premiéra Václava Klause, nyní výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku, instituce blízké ODS) byl od roku 1998 vrchním ředitelem IPB pro strategii a řízení, Ungermanovým šéfem. Práci svého někdejšího podřízeného vysoce hodnotí. „Poznal jsem jej jako velmi kompetentního člověka, zkušeného, který svěřenou problematiku měl v malíku. Byl to velmi schopný ředitel, dobrý manažer a já jsem s ním velice dobře vycházel.“ Weiglovo hodnocení by ale mohlo být ovlivněno skutečností, že nyní reprezentuje Fond národního majetku v dozorčí radě Českého Telecomu (Ungerman poskytuje FNM poradenské služby) a v dozorčí radě Sokolovské uhelné (Ungerman šéfuje představenstvu). „Práci v Sokolovské uhelné mi ale nabídl Jan Mládek, když byl náměstkem ministra financí. Tehdy jsem ani nevěděl, kdo je v představenstvu. S Telecomem mě oslovili zástupci FNM, ale nebyl to pan Ungerman,“ brání se Weigl úvahám o možné podjatosti.

Spory s Mertlíkem

S pádem IPB, v červnu 2000, přišel Jaroslav Ungerman o ředitelské místo. „Věděl jsem, že je bez zaměstnání, tak jsem mu nabídl částečný úvazek u nás na ministerstvu. Byť jsem již v té době spolu v řadě věcí nesouhlasili, považoval jsem jej za makroekonoma, který lecčemus rozumí a stojí za to s ním o problémech diskutovat. Ovšem musím říct, že mě zklamal. Výsledek jeho práce se blížil nule,“ vzpomíná někdejší ministr financí Pavel Mertlík na éru, kdy mu Ungerman na základě dohody o pracovní činnosti dělal asi na desetinu úvazku poradce (už tehdy měl souběžně poloviční zaměstnanecký úvazek na FNM).
Posléze jej jako poradce od Mertlíka převzal i Jiří Rusnok, čímž se dva bývalí kolegové z „pláňáku“ opět dali dohromady a v tandemu pokračují dodnes. Jeden z význačných českých podnikatelů s velmi dobrými kontakty na ministerstvu průmyslu a obchodu dokonce tvrdí, že Ungerman dnes funguje jako jakýsi styčný důstojník mezi premiérem Špidlou a ministrem průmyslu a obchodu Rusnokem, jejichž vztahy kvůli Rusnokovým smluvně opozičním kontaktům nejsou považovány za nejvřelejší. Za odměřený lze dnes označit i vztah Ungermana s Mertlíkem. První z mužů vidí prapříčinu v rozdílném pohledu na provedenou sanaci bankovního sektoru. „Od počátku se mi nelíbila jeho politika vyvádění ztrátových úvěrů. Nelze pomáhat jedněm, a druhým ne. Říkal jsem, že to bude mít špatnou dohru,“ naráží Ungerman zjevně na politiku ministerstva financí v kauze IPB. Soudí, že „Mertlík IPB nezvládl“. Exministr financí si ale nevzpomíná, že by se s Ungermanem o těchto věcech vůbec někdy bavil. „Ani to nebyla náplň jeho poradenské práce. Z očí do očí mi nikdy nic takového neřekl,“ tvrdí. Rozdílné názory se prý projevily spíše v jiné oblasti. „Již na přelomu let 1997 a 1998 jsme se neshodovali v pohledu na makroekonomický vývoj a potřeby institucionálních změn. Ungerman razil koncepci, že je třeba spěchat pomalu, na euro je času dost, že se má umožnit, aby byla po delší dobu vyšší míra inflace a touto cestou se sbližovaly cenové hladiny s Evropskou unií. Přes kursový vývoj to prý nepůjde. Myslím si, že to není správný postoj. Vývoj za poslední čtyři roky dal lidem, kteří inflační cestu nechtěli, za pravdu. Náš pohled byl správný a umožnil rychlejší strukturální změny,“ myslí si Mertlík, dnes řadový člen Národohospodářské komise ČSSD (před Ungermanem stál v jejím čele).

Prioritou je hospodářský růst.

Pro Jaroslava Ungermana je téma cenové konvergence inflační cestou a nutnosti rychlejšího hospodářského růstu stěžejní i z těch, kterým se věnoval ve svých článcích v odborném tisku. V srpnu 1999, rok po převzetí vlády Zemanovým kabinetem, Hospodářské noviny publikovaly jeho stať „Sjednocení strategie ČNB a vlády pomůže obnovit ekonomický růst“. Poukazuje v ní na ne zcela jednotné pohledy vlády a centrální banku. Dává přitom jasně najevo, na čí straně tluče jeho srdce. Jako prioritu vidí dynamiku hospodářského růstu i přes poněkud vyšší růst cenový (při zachování stabilního směnného kursu). Odvolává se na vládou přijatou střednědobou hospodářskou strategii vstupu do Evropské unie. „Je možné, že použití receptu poněkud vyšší dynamiky cenového vývoje a vyšší dynamiky ekonomického růstu, úspěšně praktikovaného v Polsku či v Maďarsku, by mohlo rychleji přiblížit naši ekonomiku průměru Evropské unie,“ uvedl tehdy. O dva roky později, v srpnu 2001, na své myšlenky navázal, když se svým kolegou z ČSSD Milošem Pickem (nyní také radí Špidlovi) píše do Hospodářských novin článek Kam míří měnová strategie centrální banky?. Jde o reakci na zvýšení úrokových sazeb Bankovní radou ČNB na konci července 2001 (všechny sazby šly nahoru o čtvrt procentního bodu, repo na 5,25 procenta). Provedené korekci směrem nahoru, k níž došlo prvně po tříletém snižování, přikládají autoři poměrně dalekosáhlý význam. Vidí totiž podobnost s opatřeními centrální banky v časech guvernéra Tošovského, „která nadměrně zesilovala úvěrovou restrikci a spolu s ostatními problémy vyústila v zástavu úvěrování, a tak patrně ještě více prohloubila krizový proces“. Pick a Ungerman soudí, že podstatou postoje ČNB v posledních letech se zdá být úsilí o rychlé stlačení inflace na úroveň vyspělých zemí Evropské unie. „Takový postoj by byl chvályhodný, pokud by odpovídal realitě naší ekonomiky…“ uvedli před rokem. Profesor Kamil Janáček, hlavní ekonom Komerční banky, to pro týdeník EURO komentoval: „Autoři nepochopili, že pod Tůmovým vedením ČNB změnila filozofii stanovování měnové politiky a že měnová politika je podstatně více akomodativní, tedy reagující též na aktuální ekonomický vývoj, nejen na budoucí inflaci. Tento přístup také znamená podstatně pružnější – a obousměrné – změny úrokových měr, než tomu bylo dříve, v období Tošovského vedení centrální banky. Pokud by Pick a Ungerman toto chápali, nemuseli by si klást základní otázku, co svojí politikou ČNB sleduje. Většině zahraničních a domácích ekonomů, makroanalytiků, to v době napsání článku bylo jasné,“ uvádí Janáček. Bývalý kolega z IPB Jiří Weigl se s Ungermanovým poměrně razantními názory na vysokou škodlivost „deflační politiky“ plně ztotožňuje. „Nevím, zda tato strategie byla na konci devadesátých let přijata záměrně nebo nahodile, ovšem bankovní sektor těžce poškodila. My jsme země, která dlouhodobě vykazuje nejnižší inflaci a vývoj v posledních letech je až extrémní. To všechno se děje v ekonomice, která před sebou tlačí zátěž zděděnou z minulého režimu i zátěž transformační. Podařilo se sice uchránit úspory obyvatelstva, ale na druhé straně tady zůstal obrovský balík pohledávek v České konsolidační agentuře, a ten nás velice tíží.“ Weigl uvádí, že náklady na řešení problému jsou stejně vysoké, ne-li vyšší než v Maďarsku a Polsku, v zemích, které se staré zátěže částečně zbavily přes inflaci. „Logice argumentace pana Ungermana tedy rozumím a v tomto směru s ním nejsem v nějakém zásadním sporu,“ doplnil Weigl.

ODS chce dále zbídačit chudé.

Weigl by si ovšem s Ungermanem asi neporozuměl v oblasti daní. Letos v březnu se ekonom z ČSSD velmi kriticky vyjádřil k návrhu ODS na zavedení rovné daně z příjmů fyzických osob (Klausova strana chtěla odstranit progresi a zavést jednotnou sazbu patnácti procent). Prohlásil, že plán je namířen proti sociálně slabým: „Bohatší a ‚úspěšnější‘ části populace by se nepochybně ulehčilo, ale pro největší část populace – tu chudší a ‚méně úspěšnou‘ by to znamenalo větší daně.“ Ungerman tvrdí, že koncepce rovné daně připomíná některé experimenty „české cesty“ transformace. I tehdy prý šlo pod záminkou rozdání majetku o získání politické podpory. Také tehdy - říká Ungerman - se jednalo o „ve světě nevyzkoušenou metodu, která otevřela cestu k oklamání naprosté většiny populace a ke zbohatnutí maličké skupiny lidí na základě podvodů, neprůhledných obchodů a podobně, před kterými všichni ekonomové v zahraničí varovali“.
Ekonom Kamil Janáček z Komerční banky tento text hodnotí jako politický předvolební pamflet, nikoliv jako standardní odbornou stať. „Autor opomněl známá fakta a zamlčuje informace, které se mu nehodí pro jeho apriorní tezi - že princip rovné daně je něco strašného, a tudíž zavrženíhodného. Směšuje teoretické návrhy a praktickou podobu daňové soustavy - ty se u všech konceptů a všude na světě liší. Je to přirozené a mezi odborníky to snad ani nemá cenu zmiňovat.“
Janáček se ostře vyslovuje proti tvrzení, že systémy postavené na ideji rovné daně (tedy zásady, že daňový systém má být jednoduchý, s minimálním počtem sazeb a odpočitatelných položek a se sazbami nízkými) v praxi nikde neexistují.
Namítá, že podle údajů Mezinárodního měnového fondu a Světové banky jsou zavedeny ve více než třiceti státech (vyznačujících se dobrou ekonomikou, nadprůměrným výběrem daní a nízkou daňovou kvótou). „Jak Spojené státy, které zjednodušily daňový systém a prudce snížily daňové sazby koncem osmdesátých let, tak Rusko, které toto provedlo koncem devadesátých let, zaznamenaly významné zvýšení výběru daní, snížení daňových úniků a zejména několikanásobně vyšší výběr daní od občanů s nejvyššími příjmy. Zjednodušení daňového systému a snížení sazeb za Reagana vedlo – se zpožděním několika let - což je přirozené a očekávatelné - k hospodářské konjunktuře a velkému zvýšení výběru daní a zvratu amerického federálního rozpočtu z chronických deficitů do historicky největších přebytků. Jistým paradoxem je, že z toho profitovala administrativa Clintonova,“ vede s Ungermanem na dálku polemiku Janáček.

Ve stopách Cimrmana.

Jaroslav Ungerman je ale muž, který nevyhledává pozornost veřejnosti. „Když třeba Národohospodářská komise projednávala problematiku povodňového daňového balíčku, tak - ač je předseda - za celé tři hodiny snad ani jednou nepromluvil,“ říká jeden ze sociálních demokratů. Fotografování pro týdeník EURO ve vší slušnosti odmítl, protože mu prý zájem médií může jenom uškodit (foto bylo nakonec převzato z výroční zprávy Sokolovské uhelné). Je všude, u všeho důležitého, a zároveň jako by vůbec neexistoval. Postava Jaroslava Ungermana může připomínat českého génia Járu Cimrmana. Sociálnědemokratický ekonom se zvedá od kavárenského stolku, obléká si šedý plášť, bere do ruky aktovku, vychází na Národní třídu a mizí v davu…

Jeden z nejlepších Premiér Vladimír Špidla se k osobě Jaroslava Ungermana krátce vyjádřil v rámci rozsáhlého rozhovoru, který nedávno poskytl týdeníku EURO (větší část již byla otištěna, viz EURO 42/2002). Jeho práce si vysoce váží.

EURO: Říká se, že mezi vašimi poradci je i Jaroslav Ungerman, Je to pravda? ŠPIDLA: Je. Spolupracuji s ním, protože pokud jde o ekonomické otázky, je to mimořádně zdatný člověk. Nepatří do týmu mých osmi poradců, pracuje jako externí poradce. Je šéfem Národohospodářské komise ČSSD. A z toho důvodu se na něj jako na experta pochopitelně obracím.

EURO: Pan Ungerman má na vás údajně velký vliv ohledně personálních otázek… ŠPIDLA: To pravda není, ale je to skutečně kvalifikovaný expert a musím říct, že patří k nejlepším.

EURO: Jeho odpůrci poukazují na to, že je spjat s IPB, kde byl v manažerské funkci… ŠPIDLA: Být manažerem banky není věcí, která by někoho měla diskvalifikovat. Nebyl jedním ze špičkových manažerů IPB a neodešel s ostudou. Pokud vím, netáhlo se za ním nic, žádné sporné věci. Nevím o tom, že by někdy vyhořel jako člověk, který rozhodoval. (il, haš)