Slovenský výrobce vegetariánských specialit Ján Lunter přináší naději do populismem zmítané Evropy. V listopadu loňského roku porazil v krajských volbách extremistu Mariana Kotlebu a stal se banskobystrickým županem.
Vedle statistických ročenek a knih o zajímavostech kraje leží atlas romské kultury a publikace o romském holocaustu. Ty zde nejspíš ještě před pár dny nebyly, kancelář totiž obýval extremista Marian Kotleba. V listopadu ho však v krajských volbách drtivě porazil Ján Lunter, a stal se tak novým banskobystrickým „županem“, tedy hejtmanem.
Podnikatel bez politických zkušeností představuje stejně jako Kotleba pro zklamané voliče alternativu k tradičním stranám, na rozdíl od svého předchůdce a řady podobných politiků však nechce Evropskou unii bořit.
Když se v Česku řekne slovenský výrobce bezmasých párků, který uspěl v politice, většina lidí si vybaví někoho jiného než Jána Luntera. Jak vnímáte Andreje Babiše?
Základní rozdíl mezi námi je, že já opravdu vyrábím vegetariánské párky. Jinak ale sleduji český tisk a kontroverze, které kolem něj vznikají. Přesto se necítím být odborníkem, abych komentoval českou politiku a boj, který tam probíhá.
Narazili jste na sebe v byznysu?
Vykupujeme na Slovensku sóju, a ta se pěstuje i na jeho polích na východním Slovensku, kde ji také zpracovává. Zatím jsme ale neměli příležitost a ani potřebu, abychom se kvůli tomu scházeli a komunikovali.
Při cestě za vámi jsme procházeli kolem památníku SNP a také parku s cedulemi o příbězích obětí holocaustu. Je výstava náznakem změny ve vedení kraje?
Zatím je největší viditelná změna vlajka Evropské unie, kterou jsme na úřadě vyvěsili. Výstava, kterou jste viděli, je tady historicky. V Bánské Bystrici je dlouhá protifašistická tradice, a to je jeden ze symbolů odporu proti fašismu.
Nábytkář ve sparťanském dresu. Kika je pro lidi, kteří chtějí identitu, říká její šéf Střeštík
Jak se tedy stalo, že se Marian Kotleba považovaný za neonacistu mohl stát hejtmanem?
Stranu pana Kotleby je potřeba vnímat jako alternativu. Takové obvykle vznikají, když tradiční strany neplní svou funkci. Hašteřivost, korupce, neschopnost se dohodnout a neplnění slibů lidi frustrují. Někde panuje třeba i etnické a sociální napětí a to všechno vede k tomu, že každá alternativa je vítaná. Nedochází už však k zhodnocení toho, jakým způsobem chce taková strana situaci vyřešit a jestli jsou za ní jen prázdné deklarace na náměstích, nebo skutečný zájem.
Čím si tedy vysvětlujete, že jste Mariana Kotlebu ve volbách tak drtivě porazil?
Jsou za tím právě čtyři roky prázdných deklarací na náměstích, které se vymezovaly proti sociálním skupinám, dlouhodobě nezaměstnaným a podobně. Bývalý hejtman se navíc soustředil na dění v Bratislavě. To způsobilo, že se voliči zase začali poohlížet pro jiné alternativě. A zvolili si pak mou alternativu nepolitického kandidáta. Pochopili, že je lepší než to, co jim nabízel bývalý hejtman, tedy odchod z EU a z NATO. Mladí lidé už dneska nechtějí být uzavření, jako jsme byli za komunismu.
Co vás vůbec přimělo ucházet se o hejtmanský post?
Za komunistů se říkalo, že kdo umí, tak pracuje, a kdo nepracuje, tak jde do politiky. To platilo za totality a nejspíš to platí dodnes. Mé rozhodnutí kandidovat však nejvíce ovlivnilo, když mě oslovili lidé, kterým důvěřuji, mezi nimi i hokejista Michal Handzuš. Ten mi řekl, že pokud zodpovědní neuchopí zodpovědnost, tak nezodpovědní toho zneužijí. Ta věta mi nedala spát. V roce 1948 nám komunisté nabídli, že nás zbaví zodpovědnosti a vyřeší naše problémy. Zbavili nás odpovědnosti za náš majetek. To mnohé lidi lákalo, ale skončilo to tím, že v Rusku neměli co jíst a všichni se řídili heslem, že kdo nekrade, okrádá rodinu.
Pak jsme vstoupili zpět do demokratické společnosti, ale deformace v nás zůstala. Proto máme mnohem větší míru korupce a stále také nostalgii po socialismu a bezstarostném životě. Já jsem vyrůstal v obci Telgárt, kde družstvo vniklo až v roce 1975. Díky tomu jsem se na otcově statku naučil všechno, co je pro život třeba, stejně jako naši předkové. Ti když sem před stovkami let přišli, tak tady byl jen les. Když něco ulovili, tak měli co jíst. Přesto dokázali zachovat kontinuitu, zatímco nám se už i děti zdají drahé. Přestali jsme se starat o horské pastviny, louky, co naši předkové koupili za drahé peníze vydělané někde v Americe.
Ján Lunter (66) |
---|
Narodil se v obci Telgárt do rodiny sedláka. Vzhledem k opožděnému vzniku JZD v obci jeho otec hospodařil až do roku 1975 samostatně. Zkušenost dítěte z rolnické rodiny ho podle vlastních slov formovala. |
Vystudoval Elektrotechnickou fakultu Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě, obor technická kybernetika. |
Už v 80. letech vyráběl tofu pro vlastní potřebu. Po revoluci založil společnost Alfa Bio a ve sklepě rodinného domu začal sójovou bílkovinu vyrábět ve velkém. Dnes má Alfa Bio 200 zaměstnanců a vedle samotného tofu vyrábí i bezmasé pomazánky, párky či salámy, které vyváží do zemí V4, Rumunska, Lotyška a Belgie. Loni firma utržila devět milionů eur. |
V listopadu 2017 drtivě porazil ve volbách nacionalistu Mariana Kotlebu a stal se novým banskobystrickým hejtmanem. |
Má čtyři syny a dvě dcery, některé z dětí dnes řídí Alfu Bio. |
Chová včely. |
Stanovil jste si tedy jako cíl naučit lidi znovu zodpovědnosti za svůj život a majetek?
Můj hlavní cíl je spolupracovat s kterýmkoli politickým subjektem na dobrých řešeních pro kraj, ale bez korupce, to zdůrazňuju. Není třeba dělat jen to, co je nutné, ale rozhlížet se po nových možnostech. Mým vzorem je Vladimír Ledecký, starosta Spišského Hrhova, obce s 1450 obyvateli, z nichž padesát procent tvoří Romové. V romské komunitě byla téměř stoprocentní nezaměstnanost a on to snížil na deset procent.
Jak to dokázal?
Skrze peníze z eurofondů se mu podařilo vytvořit nová pracovní místa. Zorientoval se v problematice a věděl, jak účinně pomoci. Když jsem se ho ptal na recept, odpověděl mi, že dělal všechno, co mu zákon přikazuje, ale dělal také všechno, co mu zákon nezakazuje. A takových starostů bychom potřebovali mnohem více. Nestačí se jen zabývat tím, jestli fungují všechny lampy.
Máte politické ambice i nad úrovní kraje?
Banskobystrický kraj dlouhodobě trpěl tím, že hejtmani často odešli do Bruselu nebo do Bratislavy a úřadovali odtamtud. Zákony definující fungování kraje přitom říkají, že se máme starat o ekonomický, kulturní a sociální rozvoj kraje a hledat řešení, které kraj nejvíce potřebuje. A to vyžaduje přítomnost.
Přejděme k vašemu podnikání. Jak jste se začátkem devadesátých let k tofu dostal? A jak se vám podařilo přesvědčit Slováky, aby ho kupovali?
Tehdy panovala velká otevřenost vůči různým novinkám. Socialismus sice spočítal, kolik potřebujeme másla a mléka na hlavu, ale už nikdo nevěděl, co je to třeba kešu. Byli jsme tedy vyhladovělí po nových věcech. Já jsem se přitom k tofu dostal už v osmdesátých letech, kdy jsme řešili v rodině zdravotní problémy, a vyráběl jsem si je tedy pro vlastní potřebu.
Kde jste získával suroviny?
To nebylo zase tak složité. Sója se pěstovala na jihu Slovenska, známá byla také Soja Kolín, kde se dokonce dělaly nějaké tyčinky. Byla sice málo v prodeji, ale dala se sehnat. Potom už potřebujete jenom trochu mořské vody. Já jsem si ji dovezl z Jadranu, ale dá se nakoupit i chlorid hořečnatý a chlorid vápenatý. Když sóju vyperu a dám do ní speciální soli, tak z toho vznikne tofu.
Původně jste ale začal podnikat v IT.
Nejdříve jsem se věnoval svému původnímu povolání, tedy výpočetní technice. S jedním přítelem jsme se pak dohodli, že budeme v mém rodinném domě dělat tofu, a tak vznikla Alfa Bio. On pak odešel pracovat do Německa a já jsem kolegům oznámil, že dočasně přecházím do Alfy Bio a že se zase vrátím. Ale už jsem se nevrátil.
Považoval jste potravinářství tehdy za perspektivnější než IT?
Navzdory těžkostem jsem tomu věřil. Udělal jsem si výpočet, kolik energie potřebuji na kilo bílkovin, pokud to jde přes dobytek, maso a mléko, a ukázalo se, že přes sóju je to jednodušší. Orgány, které nám měly dát povolení, se však na nás dívaly skrz prsty. Hlavní hygieničkou tehdy byla paní Sklenaříková a ta mi později říkala, že se nám bála povolení dát, abychom někoho neotrávili. Dneska přitom ona i její dcera, slavná modelka Adriana Sklenaříková, tofu konzumují. Je to dva tisíce roků stará potravina známá po celém světě, na kterou existuje řada receptů. Před časem jsme udělali soutěž, nechali jsme si posílat recepty a losovali vítěze. A byli jsme dost překvapeni, co lidé vymyslí. Dokonce to míchali i s borovičkou.
Nikoho jste sice neotrávili, ale před pár lety se taková fáma objevila. Úřady měly podezření, že jeden člověk se otrávil botulotoxinem po požití vaší pomazánky. Později se ukázalo, že to s pomazánkou nijak nesouviselo. Poškodilo to firmu hodně?
Kontrolní orgán to tehdy testoval metodou, která není certifikovaná. Všechny výrobky té šarže byly přitom negativní. Ztratili jsme některé trhy. Na druhé straně ještě dneska najdete na Facebooku stránku Kúpme si cícerku, kde nám naši zákazníci vyjadřovali podporu, aby vyvážili tehdejší útoky. Za ta léta máme u zákazníků vybudovanou silnou důvěru, takže na Slovensku nám to moc neuškodilo. V Česku to bylo horší, ale i tak jsme začali brzy zase růst.
Pomohlo vám v podnikání, že Slovensko zavedlo euro?
Důležité vůbec je, že jsme členy Evropské unie. Euro pak umožnilo příchod zahraničních investorů s větší odvahou a většími investicemi. Pocítili totiž, že na Slovensku řada dřívějších překážek už zmizela, stejně jako riziko výkyvu kurzu. V době řecké krize by sice bylo lepší, kdyby Řekové měli drachmu, takže euro má i slabá místa. Ale je potřeba, aby vznikla určitá solidarita. Západní Slovensko produkuje daleko vyšší důchod než střední Slovensko, ale přesto v Bratislavě nikdo nekřičí, že musí doplácet na východ. V rámci Evropy to půjde stejným směrem a v končeném důsledku ze silné Evropské unie budeme profitovat všichni. Takže euro je určitě dobrý projekt.
Takže byste ho doporučil i Čechům?
Nechtěl bych radit českým ekonomům. Ale příjemné je i to, že když někam cestujete, tak všude platíte jednou měnou. To možná není nejdůležitější aspekt, ale já se cítím svobodnější. Takže ano, doporučil.
Už jste zmiňoval, že pocházíte z Telgártu. Zajímavé ale je, že váš dědeček se narodil v USA a pak se vrátili na Slovensko. Jak k tomu došlo?
Dědeček se narodil v Pittsburghu, kam odešli jeho rodiče. Vydělali si nějaké peníze a vrátili se i s dětmi domů. Začala však první světová válka a jeho otec zahynul v jednom z prvních bojů. Ekonomická situace pak dědečka donutila se do Ameriky vrátit. Žil tam a pracoval, a jak byl zamilovaný do babičky, nabídl jí, že jí pošle lístek na loď. Jeho vlastní matka, která Ameriku také zažila, jí však řekla, aby tam nechodila. Takže se zase vrátil.
Nelitoval toho?
Nikdy jsem to od něj neslyšel. Měl americké občanství a věřil, že v Československu bude demokracie. Ta však trvala jen chvíli. Komunisté mu pak sebrali pas a chtěli ho i zavřít. Byl to pokorný člověk, celý život pracoval kosou, i když v Americe zažil mnohem modernější techniku, která se tady začala objevovat až mnohem později.
Prý vás jako děti učil anglicky.
Ano. On byl velmi tichý, ale když občas měli s babičkou nějaký konflikt, tak najednou řekl Shut up! a ona věděla, že v té chvíli musí s výčitkami skončit. Jednou ho také navštívili nějací známí z Ameriky, kteří ho oslovovali George, což pro nás bylo nezvyklé. Když ještě žil, udržoval s nimi písemné styky.
Koho volí periferie? Globalizace není vždy vnímána jako příležitost
Vyvážíte tofu i do USA?
Dostali jsme žádost na prodej receptů, ale neakceptovali jsme to, nepřišlo nám to zajímavé.
Sbírání zahraničních zkušeností máte v rodině. Nějakou dobu v cizině strávila i většina vašich dětí.
Začalo to tak, že profesor gymnázia doporučil mému nejstaršímu synovi Jánovi francouzskou školu. Tak jsem si spočítal, kolik to bude stát, a řekl mu, že mu dám půjčku a že mi to musí vrátit. A opravdu, už ve třetím ročníku po mně chtěl číslo účtu, aby mi peníze poslal zpátky. Byla to pro něj i motivace, aby se dostal do projektu pro Evropskou unii zaměřenou na biometrii. Dnes má firmu Innovatrics, která patří v tomto odvětví k nejlepším na světě a zabývá se už i rozpoznáváním tváří. Takže mu to prospělo.
Systém studijní půjčky jste aplikoval i u dalších dětí?
Půjčky pokračovaly. Ondrej za mnou přišel, že by chtěl na rok do Spojených států, takže odmaturoval v USA. Tam také našel inspiraci pro projekt Demagog.sk, který později založil. Dcera maturovala v Kanadě, syn Jakub studoval v Praze, Polsku a ve Francii a syn Juraj na vysokou nechtěl, ale odešel se naučit jazyk do Austrálie. Našel si tam práci při sběru rajčat. Normy, které jim tam nasadili, byly však tak vysoké, že po stržení ceny za oběd a ubytování by se vrátil s dluhem. Musel tedy odejít, ale uvědomil si hodnotu peněz. Takže poslat děti ven je důležité. Zeměkoule nám patří. Hranice a nacionalismus, z toho by se už lidé konečně mohli vyspat.
Dva z vašich synů nyní vedou Alfu Bio, je to tak?
Juraj je výrobní ředitel, Jakub má zase na starost restaurace, které provozujeme, a nyní plánujeme začít s franšízami. Ján se z Paříže vrátil do Bratislavy, odkud dneska řídí Innovatrics. Měl s tím už i špatné zkušenosti, když sem pozval obchodní partnery z Afriky, tak se na ně na celnici dívali velmi podezřívavě. Stále jsme takoví podezřívaví.
Jste miliardář?
To neumím říct. Firmu neumím ocenit. Jedna věc je vlastní vnímání a jedna věc tržní hodnota. Co se týká běžných věcí, nic zvláštního nevlastním. Kdysi jsem však měl starý traktor, který jsem si koupil, když jsem se oženil. Slovenští družstevníci nikdy nestíhali, a tak platili jednu korunu za kilo sena. Na pastvinách v horských oblastech jsem ho sbíral a díky tomu jsem si vydělal na rodinný dům. A díky tomu, že jsem ten dům měl, tak jsem po revoluci mohl začít vyrábět tofu.
Jezdíte občas ještě traktorem?
Bratr, který stále žije v Telgártě a má 40 kusů dobytka, traktory má. Takže se k nim dostanu, ale už na nich nejezdím, jsou na úplně jiné úrovni. Nedávno jsem se ptal, zda by nebylo možné přeškolit nezaměstnané na traktoristy, kterých je málo. Dostal jsem ale odpověď, že by to bylo možné maximálně na vysokozdvižný vozík. Dnešní traktor je už moc sofistikované zařízení.
Dále čtěte: