Portréty

Kdo je kdo

Rady průmyslníkům.

Roman Teiml (40) pracuje v Moskvě pro IBM Business Consulting Services. „Původně jsem byl zaměstnán v Česku u firmy Andersen Consultingu, která se posléze přejmenovala na Accenture. U nás v Praze byl šéf pro střední a východní Evropu, který měl na starosti poradenství v sektoru průmyslu. V roce 1999 mi nabídl, zda bych nechtěl do Ruska. Po nějakém vyjednávání doma i v práci, jsem nakonec souhlasil a v létě 2000 odletěl i s manželkou a třemi dětmi,“ popisuje příchod Teiml. V Moskvě byl zástupcem ředitele kanceláře Accenture a zároveň vedl poradenství pro industriální sektor. Na uvedené pozici pracoval dva roky, do doby, než dostal nabídku od konkurence. „Spolu s dalšími kolegy jsme v srpnu 2002 přešli do consultingu PricewaterhouseCoopers a vzápětí společnost koupila IBM. Tak jsem se dostal na místo, kde jsem doteď,“ vysvětluje. „Dělám to samé co dříve, dokonce se stejným šéfem, který rovněž přešel z Accenture. Nicméně už jsem pouze jeden z vojáků velké armády IBM. Firma tady má asi čtyři sta lidí a my jsme jedno oddělení, ačkoliv asi nejvíce nezávislé.“ Rodina pouto s vlastí nezpřetrhala. „Manželka s dětmi tráví dva měsíce v létě a měsíc v zimě v Čechách, kde jsme si také ponechali bydlení. K tomu ještě pár dnů zjara a na podzim. Já domů samozřejmě létám podstatně méně.“ Teimlovy děti v Moskvě navštěvují mezinárodní školu, placenou IBM, kde se vyučuje v angličtině. „Když nastoupily, tak neuměly skoro nic. Syn byl tehdy v první třídě a dcera v páté. Po půl roce se to zlomilo a teď mluví jako rodilí mluvčí. Mladší syn, pětiletý, mluví anglicky, rusky a česky na stejné úrovni. Musím říct, že děti si tady za tu dobu zvykly natolik, že dnes když mluvíme se ženou o možném návratu, chtěly by raději zůstat tady. Určitě se ale vrátíme. Možná letos, možná za rok. Je to pouze dočasný pracovní poměr.“
Zákazníky Roman Teimla jsou především naftařské a metalurgické společnosti, které patří ve svých oborech ke světovým gigantům. „Je to zajímavá práce. Pomáháme firmám, aby se z podniků sovětského typu přetvořily na regionální a globální lídry. Poskytujeme standardní poradenské služby od strategického poradenství, zhodnocení trhů, postavení firmy na trhu, návrhy změn organizačních struktur, vytvoření systému manažerského výkaznictví, zavádění informačních a logistických systémů. Teď tu například máme nabídku vytvořit strategii logistiky v ruské firmě vyrábějící motorové oleje, pro jiný subjekt dělám na projektu zkrácení doby přípravy finančních výkazů. Pomáháme při probíhající integraci British Petroleum a sibiřské ropné společnosti TNK. Pracujeme také pro jednu velkou metarulgickou firmu na Urale,“ hovoří Teiml o své současné práci.

Žigulíky stále vítězí.

Ivan Růžička (43) je generálním ředitelem firmy Opel C&S a ze svého postu řídí prodej vozů značky Opel a Daewoo na českém a slovenském trhu. V říjnu loňského roku se vrátil z Ruska, kde byl téměř tři roky prodejním ředitelem filiálky amerického koncernu General Motors. „Pro General Motors dělám vlastně nepřetržitě od roku 1992. Můj odjezd do Ruska byl de facto jen změnou manažerské pozice, zaměstnavatel nadále zůstal stejný.“
Do Moskvy přiletěl v roce 2000, spolu s ním i manželka a dvě dcery. Staral se o prodej koncernových značek Opel, Saab, Chevrolet, Cadillac a Hummer. Prodeje na ruském trhu za tři roky významnou měrou vzrostly. „Zatímco v roce 2000 jsme prodali jen asi dvě stě vozů, v minulém roce už to bylo devět tisíc,“ sumarizuje výsledky. Ke spokojenosti je ale ještě hodně daleko. „Vezmete-li, že v Rusku je ročně nově registrováno asi 1,3 milionu aut, je těch našich devět tisíc velmi málo.“ Jak ale připomíná, většinu nově přihlášených aut tvoří tradiční ruské značky automobilek AvtoVAZ (Lada, Samara, Niva), GAZ a UAZ. „Žigulíků je ročně uvedeno na trh přes 700 tisíc. Konstrukčně se nijak zvlášť neliší od aut sovětské éry, jejich cena se ale pohybuje kolem čtyř tisíc dolarů, což je pro běžného Rusa podstatně méně než u zahraniční konkurence,“ vysvětluje Růžička neutuchající popularitu vozů z Togliatti. Jak dodává, kromě nových aut, se ročně do země doveze asi 600 tisíc západních ojetin. Z trhu zcela zmizely Moskviče. „Moskevskou automobilku zprivatizoval Renault. Závod ovšem nevyrábí. Nechtěl bych to komentovat, ale dělat levná auta v jednom z nejdražších měst na světě nedává logiku.“
General Motors stejně jako některé jiné automobilky kvůli úspoře nákladů a celních poplatků zahájily výrobu přímo v Rusku. S automobilkou AvtoVAZ vytvořily společný podnik a začaly vyrábět malý terénní vůz Chevrolet Niva, složený téměř výhradně z ruských dílů. „Chce-li někdo v Rusku něco znamenat, musí tam začít i vyrábět. To se netýká jenom aut. Vozů Niva bychom chtěli letos na ruském trhu prodat asi 35 tisíc, příští rok jej chceme představit i v Česku. Místní produkci mají v Rusku i další automobilky. Ford vyrábí model Focus ve Vsevoložsku nedaleko Petrohradu. V Kaliningradu se montují vozy BMW a Kia.
„Naše prodejní a servisní síť vypadá podobně jako v Česku. Zaměstnanci jsou vesměs špičkoví odborníci - není výjimkou, že obyčejný mechanik má titul inženýr,“ poznamenává Růžička. Nejdále mají dealera v Irkutsku u Bajkalu. „Dále na východ už to ani nemá smysl. Tam se dovážejí levná ojetá auta z Japonska s řízením na pravé straně. Nikdo z Evropy tam už nejde.“ S rodinou bydlel Růžička v komplexu rodinných domků za Moskvou, 38 kilometrů od kanceláře. Děti navštěvovaly americkou mezinárodní školu, manželka zůstala doma. „Ta na tom byla nejhůř. Celý den čekala, až se někdo z nás vrátí, mezitím samozřejmě nějaké ty nákupy, domácí práce a podobně. Nakonec jsem si hlavně kvůli ní pořídili psa.“

Svéráz národní reklamy.

Gabriel Fülöpp (36) je reklamním odborníkem, jedním ze tří partnerů pražské komunikační agentury Ark Thompson, která je od roku 1994 součástí celosvětové sítě pojmenované po americkém zakladateli J. Walteru Thompsonovi. Fülöpp je regionálním šéfem pro celou východní Evropu. Moskva pro něj nebyla cizím městem. Kdysi tam studoval (v letech 1984 až 1989) ekonomickou kybernetiku na Lomonosově univerzitě, což byla podle něj skrytá forma západní ekonomie v období „glasnosti“. „Bylo to pro mě každopádně hodně zajímavé,“ říká. Do ruské metropole se vrátil v roce 1997, kdy tam agentura otevřela svou pobočku, a strávil tam prací pět a půl roku, než jej vystřídal kolega. „Reklama se tam dělá jinak než ve střední Evropě. U nás se často dabují, dělají jazykové mutace, to v Rusku nelze. Všechny mezinárodní agentury dělají pouze lokální kreativitu, lokální šoty. Ruští spotřebitelé jsou totiž citliví na to, jakým způsobem na ně reklama působí. Jsou velmi skeptičtí, když je jejich život srovnáván s životem v jiných zemích. Oni jsou přesvědčeni, že jsou jiní, že jsou v odlišné situaci,“ vysvětluje svéráz národní reklamy. Vzpomíná, jak se v jednom šotu objevil detailní záběr koupelny a spotřebitelé se okamžitě ozvali, že takto ruská koupelna rozhodně nevypadá. Samotná výroba není dražší. Produkční týmy si ale pro výrobu často hledají Prahu nebo jiná evropská města. „Za stejné peníze lze totiž docílit lepší kvality, lepší řemeslné práce. V Rusku je sice řada kreativních lidí, ale ta infrastruktura je horší, přístup lidí není vždy profesionální,“ poznamenává. I čistě ruské agentury tak často točí v zahraničí, přestože s ruskými herci a ruským režisérem. Někdy je důvodem i podnebí. „Hezká lokace se točí v zahraničí, kde není jako v Moskvě permanentně zataženo,“
Agentura dělala jak pro nadnárodní inzerenty, s nimiž spolupracuje celosvětově, tak pro některé místní firmy. Mezi největší zadavatele reklamy patří ruská firma kótovaná na newyorské burze Wimm-bill-dann, výrobce džusů, ovocných šťáv a mléčných výrobků. „Také pro ně jsme dělali,“ dodává Fülöpp. Spolupráce s místními inzerenty ale vykazuje vysokou míru mobility. „Jsou to nové značky, které se stále hledají, marketingová oddělení firem se rozvíjejí za pochodu.“ Stává se prý, že ruskému majiteli se reklama, kterou v premiéře zhlédl a schválil, náhle znelíbí a nechá ji po pár dnech stáhnout. Fülöpp se asi čtyřikrát stěhoval, než našel vyhovující bydlení. Nějakou dobu žil i v Českém domě, ale vadil mu „hrozný hluk z Tverské třídy“, vůbec se prý nevyspal. „Nakonec jsem si našel dřevěný domek kanadského typu poblíž letiště Šeremetěvo. Stavěla to kdysi nějaká americká firma. Měl jsem tam možnost každé ráno vyběhnout se psem na běžkách do lesa, ale do práce jsem to měl hodinu a půl.“

Pohrobci RVHP.

Ivan Soukup (58) není typickým manažerem. Je spíše ekonomickým velvyslancem Česka v bance se sídlem v Moskvě. Je místopředsedou představenstva Mezinárodní investiční banky, ve které má České republika zhruba desetiprocentní podíl. Zbytek mají další státy bývalého východního bloku, včetně Kuby, Vietnamu a Mongolska. Historie instituce staré více než třicet let sahají do dob RVHP. V Moskvě Soukup žije a pracuje už od roku 1991. Nastoupil těsně po nezdařeném srpnovém puči postbrežněvovských konzervativců namířeném proti tehdejšímu sovětskému prezidentu Michailu Gorbačovovi. „V době pokusu o převrat jsem byl s rodinou na dovolené v Německu. Zákon schválnosti tomu chtěl, že se mi zrovna v autě rozbilo rádio. Všiml jsem si že se něco děje, až když jsme přijeli domů a viděl jsem fronty aut před benzinovými pumpami,“ vzpomíná Soukup. Kvůli vyhrocené politické situaci přípravu na plánovaný odlet do Moskvy zastavil. „Po čtrnácti dnech se ukázalo, že je vše v pořádku. Odletěl jsem v polovině září.“
Nejdříve nastoupil do Mezinárodní banky hospodářské spolupráce (taktéž pohrobek RVHP, taktéž spoluvlastněna českým státem), která již od roku 1963 sloužila východnímu bloku ke clearingovému zúčtování v převoditelných rublech. Vedl v bance úsek ekonomické analýzy. Po dvou a půl letech přešel do výše zmíněné Mezinárodní investiční banky. V té je dodnes.
Instituce, která kdysi sloužila k podpoře velkých investic v oblasti průmyslu (na území SSSR třeba ropovody a plynovody Orenburg a Jamburg, kombinát Krivoj Rog, v někdejším Československu Duslo Šaĺa, Zbrojovka Vsetín, výroba lokomotiv) musela v posledních letech podstatně ubrat plyn. „Neměli jsme peníze. Dnešní den je však pro mě mimořádně významný. Rusko, jako největší dlužník, slíbilo, že vypořádá dluhy bývalého Sovětského svazu vůči oběma bankám. O to jsem bojoval celých těch třináct let,“ uvedl Soukup 24. února v rozhovoru pro týdeník EURO. I přes veškeré finanční problémy byla prý banka, zaměstnávající asi dvě stovky lidí, po celá léta v černých číslech. „Ale nemohli jsme si dovolit participovat na větších projektech. To by se teď mělo změnit. Chceme investovat do projektů, které budou stimulovat spolupráci a rozšíření obchodní výměny,“ plánuje viceprezident banky Ivan Soukup. I přes dlouhodobý pobyt v Moskvě rodina zůstala doma. „Důvod byl třeba ten, že obory, které chtěly děti studovat, v Rusku nebyly možné,“ vysvětluje. Kdy se cítil v Moskvě nejhůř? „Asi v roce 1993, kdy se střílelo do parlamentu. Koukal jsem na to z okna.“ O dalších perspektivách politického a ekonomického vývoje nechce spekulovat. „Kdybych ale nevěřil, že se situace zlepší, už dávno bych se vrátil domů,“ prohlašuje.

Obchodní expanze.

Martin Dlouhý (35) je bývalým šéfem McDonalďs pro Česko a Slovensko. Budování americké sítě rychlého občerstvení předal jiným a loni využil nabídky firmy Metro International, aby jako ředitel pro rozvoj řídil expanzi tohoto původem německého obchodního řetězce na ruském trhu. „Jsem tady krátce. Loni v září jsem se tady byl prvně kouknout, osahat si to, abych ještě předtím, než se jim upíši, viděl, jestli sem mohu vzít i svou rodinu. V listopadu jsem nastoupil a začal pracovat.“ V lednu přivezl i rodinné příslušníky. „Prvních deset dnů jsme strávili v hotelu, než byl připraven dům a než za námi přišly věci z Prahy. Teprve potom jsme se stěhovali, takže to ještě donedávna bylo poměrně divoké. Teď už tu nejhorší fázi máme ale za sebou.“ Dlouhý již předtím v Rusku párkrát byl, takže to pro něj zcela neznámé prostředí nebylo. „Byl jsem tady před třemi lety na pár dnů, předtím někdy v roce 1990, když jsme jeli transsibiřskou magistrálou do Číny, a úplně prvně někdy v roce 1985, na týden se školou, jak se kdysi jezdívalo,“ cestuje v myšlenkách do vlastní minulosti. Jeho současný dojem je prý veskrze pozitivní. „Nejsem přece blázen, abych šel na několik let do cizí země, kdybych neměl pocit, že se mi tam bude líbit. Na to je život trochu krátký.“ Jeho současný zaměstnavatel v Rusku buduje řetězec prodejen typu cash & carry, přesně takový obchodní koncept, jako známe i od nás pod označením Makro. „Jsme na trhu od roku 2001. V tuto chvíli je otevřeno sedm obchodů – pět v Moskvě, dva v Petrohradě. Jsem tady proto, abychom se rychle dostali i do regionů. Plán je otvírat osm až deset obchodů každý rok,“ svěřuje se se svým úkolem. V nejbližší době by měly přijít na řadu milionová velkoměsta Kazaň a Rostov, následně další. Plán firmy je zatím ohraničen pohořím Ural. „Určitě bychom do dvou až tří let měli být ve všech velkých městech před Uralem,“ dodává. Zákazníky jsou stejně jako u nás malí obchodníci, provozovatelé restaurací. „Žádný zásadní rozdíl oproti Česku nenajdete. Když si vzpomenete, v jakých podmínkách působilo Makro před čtyřmi lety v Čechách, tak máte i poměrně věrně vykreslenou nynější situaci v Rusku,“ poznamenává Dlouhý.

Petrohradský kouř.

Petr Karla (37) je ředitelem petrohradského výrobního závodu společnosti Philip Morris International. Pro americkou tabákovou firmu pracuje již více než deset let, předtím ale v Česku. „Byl jsem v roce 1992 svědkem akvizice bývalé státní akciovky Tabák. A tam někde byl základ toho, co dělám dnes. S příchodem Philip Morris přišly do Čech i zásadní změny, a to nejen ve výrobní sféře a managementu, ale také v marketingu a prodeji, samozřejmě i v osudech zaměstnanců a jejich kariérách. Já jsem se postupně přes různé funkce v ‘inženýringu‘ a ve výrobním oddělení stal zástupcem ředitele kutnohorské továrny, která je jednou z největších amerických investic v ČR,“ vzpomíná Petr Karla na svůj profesní růst v tabákovém průmyslu.
V Rusku je sedmnáct měsíců. „Mám ale pocit, že je to jenom pár týdnů, kdy jsme vystoupil z letadla na petrohradském letišti Pulkovo. Čas tady prostě běží nějak rychleji. Je to dáno dynamikou rozvoje trhu, továrny a také prostředím města s více jak šesti miliony obyvatel a komplikovanou dopravní situací.“ Do popisu jeho manažerské práce patří starost o plynulý a efektivní provoz petrohradské továrny, která právě oslavila čtyři roky své existence. „Dynamika růstu poptávky a s tím spojené zvyšování výrobních objemů a diverzity portfolia značek vyžaduje velmi precizní řízení logistických procesů a plánování výroby. Při tom všem zákazník očekává vysokou a stabilní kvalitu našich výrobků a jejich dostupnost kdekoliv na ruském trhu,“ popisuje manažerským slovníkem situaci, v níž se závod nachází. Ruský tabákový trh je jedním z největších na světě. „Tamní společnost je daleko tolerantnější ke kouření,“ zdůrazňuje Karla místní specifika. Jak dodává, Philip Morris má dnes vedoucí pozici na trhu a jeho podíl neustále roste. V Petrohradu je i s rodinou, manželkou a dvěma dětmi (třináct a šest let). „Oba se ženou dnes děkujeme za hodiny ruského jazyka na základní a střední škole. Děti už ruštinu nezažily, mají ovšem jazykový instinkt, takže kromě angličtiny, v níž se vyučuje na mezinárodní škole, zvládly i komunikaci v místním jazyce.“ Zatím na návrat nepomýšlí. „Jednou se určitě vrátíme, ale integrovali jsme se dobře – máme tu nové přátele, dobré zázemí. Snažíme se poznat tuto obrovskou zemi a porozumět jejím lidem.“

Hlad po elektronice.

Jiří Jelínek (30) je od letošního ledna generálním ředitelem cestovní kanceláře Fischer. Předtím ale jako dlouholetý vrcholový manažer francouzské společnosti Thomson, vyrábějící spotřební elektroniku, několik měsíců šéfoval v Rusku. „Na počátku roku 2003 mi byla učiněna pracovní nabídka od ředitele společnosti Thomson pro východní Evropu a Rusko. Jednalo se o pozici ředitele společnosti pro Rusko, Ukrajinu a Pobaltí. Mou hlavní náplní bylo rozvinout zákaznickou strukturu v těchto zemích, zvýšit prodej a provést restrukturalizaci. Ruský trh spotřební elektroniky je podle Jelínka specifický především svým obrovským růstem - zhruba o čtyřicet procent za rok. „Taktéž je pro něj ale typická celní procedura, která do současné doby nedokázala odstranit ilegální dovozy a zkomplikovala tím vstup mnoha subjektů ze zahraničí. V současné době však dochází k legislativním změnám i v této oblasti, což by mělo přispět ke zprůhlednění importu.“ Nelze říci, že by spotřebitelé byli svými preferencemi něčím výjimeční. „Mají zájem o celý sortiment. Převládá však klientela s nižším příjmem. Ta nejbohatší je však rozsáhlejší než u nás,“ komentuje situaci Jelínek.
Svůj poměrně rychlý návrat do vlasti zdůvodňuje nabídkou od CK Fischer. Stále si prý dovede představit, že by v Rusku mohl působit dlouhodobě. „Ovšem muselo by to být spojené s častými výjezdy směrem na západ. A to z důvodů načerpání potřebné energie…“ neopomene dodat. Kdyby některému z českých manažerů, který právě váhá, zda nabídku z Ruska přijmout, měl dát radu, potom by byla tato: Mějte pevné nervy a obrňte se proti velké korupci, která zde panuje a kterou lze s jistou nadsázkou označit za „národní sport“.

V mobilní síti.

David Grundel (34) od loňského roku pracuje v Moskvě pro finskou společnost Nokia Networks. Když předkládá svou vizitku, na jedné straně je funkce „Senior Account Manager“ s dodatkem „NET/NET Customer Operations“, z druhé pak azbukou „Staršij regionalnyj menedžer“. Na stejné pozici pracoval předtím i v Česku, kde měl na starosti jediného systémové zákazníka, společnost Eurotel.
Poté, co dostal nabídku jít do Ruska, nejdříve řekl kategorické nikdy! Předtím tam nebyl. „Většina známých, kteří tam byli, mi ale říkala, že bych to měl jít zkusit, že je to jedinečná šance.“ Loni v červnu se odhodlal na čtyřdenní rekognoskaci terénu. „Můj první dojem byl, že Moskva je město velkých kontrastů. Ošklivá a špinavá sídliště na periferii, z nichž přímo čiší chudoba. Centrum západního střihu. Byl jsem se podívat v kanceláři, popovídal si s budoucími kolegy, sledoval úroveň bezpečnosti, bydlení, služeb…“ Nakonec řekl ano.
Nastoupil v červenci, ale až v srpnu sehnal vhodný byt. V Ruskou jsou tři celoplošní mobilní operátoři – největší MTS (Mobile TeleSystems), podporovaný Deutsche Telekomem, druhý VimpelCom, za nímž stojí norský Telenor, třetí pak MegaFon, kde hlavním akcionářem je švédsko-finská TeliaSonera. Grundel má za Nokii Networks na starosti trojku, MegaFon, který na trh vstoupil jako poslední. „MegaFon má teď zhruba sedm milionů zákazníků, ale na konci roku by jich podle odhadů mělo být dvanáct. Tomu je třeba přizpůsobit kapacitu sítě, dodávku síťových prvků, výstavbu nových základnových stanic, zavádění nových služeb. Právě o těchto věcech s MegaFonem jednám,“ popisuje Grundel. Finská firma ale není jediným dodavatelem technologie. „Jsme největší, ale MegaFon má tři, ostatní operátoři dokonce šest nebo sedm. Je to způsobeno tím, že celoplošní operátoři vznikali akvizicemi lokálních a každému dodával někdo jiný. Samozřejmě, že to vyvolává určité problémy,“ poznamenává. Specifikum své nové práce spojuje i s velikostí Ruska. „Pořád cestuji. Do Petrohradu létám skoro každý týden.“ V době jeho nástupu si dělali ve firmě analýzu rozvoje trhu. „Z ní vyplývá, že křivka nárůstu penetrace by neměla být jiná, než tomu bylo v jiných evropských zemích. Do několika let bude mít mobil celé Rusko,“ uvádí. Úroveň pokrytí odpovídá velikosti Ruska a kupní síle obyvatelstva. „Pokryta jsou všechna ta hlavní města a některé hlavní komunikace. Nově se rozvíjí Kavkaz, Povolží , Ural, taktéž Sibiř a Dálný východ.“ I v Rusku už zdomácněly zkratky GPRS či MMS. Licence na mobilní sítě třetí generace (UMTS) zatím nebyly přiděleny, očekává se ale, že k tomu dojde v letošním roce. „Obecně lze říci, že zákazníci požadují stejnou kvalitu jako u nás.“ Grundel bude v Rusku pouze do dubna. „Stavím dům a má přítelkyně za mnou nemůže, protože by v Česku přišla o dobrou práci,“ vysvětluje důvody.

Mobily jdou už na Ural.

Dobromil Bartoš (29) je v Rusku country manažerem francouzské společnosti Sagem, producenta mobilních telefonů. „Dostal jsem se k tomu spíše náhodou. Předtím jsem pracoval pro jednoho z největších ruských distributorů mobilních telefonů. Dělali jsme společné byznysy se Sagemem a ten má východoevropskou centrálu v Praze, kam jezdili z Ruska někteří mí současní kolegové. Nabídli mi proto tuto pozici, kterou dlouho připravovali,“ uvádí Bartoš. Bartoš odpovídá za celou obchodní strategii Sagemu. „Ruský trh roste obrovským tempem. Loni se zdvojnásobil,“ vykresluje situaci. Jeho slova potvrzují i statistiky. Lednová zpráva poradenské společnosti AC&M uvádí, že tři ruští celoplošní operátoři nabrali za rok 2003 osmnáct milionů nových účastníků a celkový počet tak na konci roku dosáhl již 36,15 milionu, což znamená zhruba čtvrtinovou penetraci trhu. Největší operátor MTS dosáhl počtu 16,72 milionu uživatelů, druhý VimpelCom 11,28 a trojka MegaFon měl na konci roku 6,35 milionu uživatelů služeb. Podle Bartoše se mobilům začíná dařit i mimo největším města. „Do roku 2000 byl ten poměr jednoznačný: Většina, kolem 80 procent, se prodala v Moskvě a v Petrohradě, pouze patnáct až dvacet procent v regionech. Teď už je to tak půl na půl. Zvláště roste celý uralský region, kde na poměrně malém území je hned několik měst s více než milionem obyvatel,“ naznačuje možnosti růstu Dobromil Bartoš. Na mysli má čtyři uralská velkoměsta města Jekatěrinburg, Čeljabinsk, Ufa, Perm, a trochu blížeji k Moskvě i Samaru a Kazaň. Jestliže v roce 2003 přibylo asi šestnáct milionů uživatelů, podle Bartoše by se letos měl trh rozšířit o dalších 22 až 25 milionů klientů. O podílu Sagemu nechce ale konkrétně hovořit. „My jsme tady oficiálně začali teprve v červnu loňského roku. Předtím se Sagem do Ruska distribuoval buď na černo, nebo přes některé místní distributory, ale žádná podpora od mateřské firmy neexistovala.“ Specifikem trhu je to, že absolutní většina mobilů je prodávána nikoliv přes operátory jako v Česku, ale právě přes soukromé distribuční sítě. Za příklad uvádí Bartoš společnost Dixis. „Tato síť má asi 200 prodejních míst v Moskvě, 150 v Petrohradě, dalších 50 nebo 60 po celém Rusku. Roční obrat 200 až 300 milionů dolarů. Má i svou vlastní servisní síť,“ uvádí Bartoš, který právě pro Dixis dříve pracoval. V Rusku je asi dva roky. „Ale už někdy od devatenácti let, jako hodně mladý kluk, jsem také asi tři roky dělal pro jednu česko-ruskou společnost,“ vzpomíná. Domů už se natrvalo vracet nechce, protože v Rusku pro sebe vidí lepší perspektivu. „Já mám Rusy rád a musím říct, že žiji téměř výhradně v ruské komunitě. Do Česka jezdím, ale hlavně kvůli manželce, která v Karlových Varech působí jako právník. Stále řešíme, zda nadále povedeme kočovný život, nebo se ona za mnou do Moskvy přesune,“ poznamenává Bartoš.

Zubařská sezona,

Petr Bednář (27) pracuje jako brand manažer pro oblast dětské výživy ve společnosti Nestlé Česko. Předtím byl v Moskvě zaměstnán u jedné ruské firmy zabývající se distribucí stomatologických materiálů. V Rusku v letech 1996 až 2001 i studoval, na rozdíl od řady svých vrstevníků, kteří zamířili na západ. „Šel jsem tak trochu ve šlépějích svého otce, diplomata, který tam taktéž vystudoval. Moskevský státní institut mezinárodních vztahů jsem si vybral proto, že ta škola má pořád velmi dobrý zvuk. Dříve byla hlavně pro syny nomenklatury, do jisté míry protekční. Já jsem se tam dostal na základě konkursu, který pořádalo naše ministerstvo zahraničních věcí. Byla tam tři volná místa a mě vybrali. Přihlásil jsme se na ekonomickou fakultu,“ uvádí Bednář a svého rozhodnutí nelituje. „Měl jsem tam tři jazyky – angličtinu, němčinu a ruštinu. Myslím, že jsem získal dobré vybavení jazykové, i ekonomické vědomosti. Přednášeli tam špičkoví ruští profesoři. Třeba profesor Bagaturov, specialista na geopolitiku. Při své návštěvě Ruska tam měl přednášku americký prezident Clinton, byl tam francouzský prezident Chirac, z ruských politiků Gajdar, Javlinskij i Žirinovskij, z Česka ale nikdy nikdo,“ uvádí. Školu měl zadarmo, ale ostatní si musel hradit. Rodiče to stálo šest set dolarů měsíčně (ubytování, jídlo, ošacení).
V roce 2001 se vrátil do Prahy a nastoupil do marketingového oddělení české pobočky firmy Beiersdorf, známé výrobou kosmetiky Nivea. Po roce se rozloučil a jel znovu do Ruska. „Přes známého jsem tam našel práci u ruské firmy distribuující stomatologické materiály včetně materiálů z Čech od firmy Spofa-Dental,“ vzpomíná. Chtěl ale zároveň studovat MBA, pokračovat na téže škole, kde strávil pět let života. „Tento záměr ztroskotal. Ukázalo se, že by mě rok studia přišel na 7000 dolarů, což jsem neměl,“ vysvětluje, proč nakonec jenom pracoval v „zubařské“ firmě. „Zásobovali jsme státní polikliniky, velkoobchody a okrajově i soukromá zdravotnická zařízení. Pouze lidé, kteří mají peníze, chodí do soukromých ordinací, kde se používá značkový zahraniční materiál, ovšem zubní můstek tam stojí pět set dolarů,“ podotýká. Firma sídlila v centru, na Novém Arbatu, měla asi patnáct zaměstnanců. „Lidé tam byli milí, ale organizace všelijaká. Na české poměry trochu chaos – product manažer se staral i o obchod, nesledovala se obrátkovost, ač je to základ pro držení zásob na skladě.“ Při svém druhém pobytu v Rusku si pronajal starší byt 2+1 za pět set dolarů měsíčně. „Nebyl špatný, ale byly v něm štěnice. Když jsem ho opouštěl, majitel mi nevrátil zálohu,“ poznal odvrácenou stranu levného bydlení. Hledal posléze jinou práci, chtěl získat zkušenost z mezinárodního koncernu. „Vždycky se však objevila nějaká administrativní bariéra s pracovním povolením a podobně,“ vysvětluje, proč práci nezískal a po osmi měsících se vrátil do Prahy, kde nastoupil u Nestlé. Kdyby ale v budoucnu měl možnost získat v Moskvě dobré místo, rád by se prý vrátil.

Společná banka.

Petr Votoupal (38) strávil v Moskvě poměrně významnou část svého života. Nejdřív tam pět let studoval zahraniční obchod. V březnu 1998 přišel v barvách Komerční banky jako šéf jejího tamního zastoupení. „V srpnu přišla krize a rázem bylo všechno v háji. Komerčka stejně jako další utrpěla ztráty, ale u nás byly naštěstí jenom v milionech dolarů.“ Po krizi měla ale už banka privatizační starosti. „Požádal jsem se, aby mě stáhli do Prahy, což také udělali. V červnu 2000 jsem se vrátil,“ říká Votoupal. Zamířil však jinam, do tehdejší Konsolidační banky (dnešní konsolidační agentury). Byl u toho, když se prodával první balík pohledávek. Poté se ale dozvěděl, že ČSOB hledá nového šéfa do První česko-ruské banky (PČRB), v níž podíl získala převzetím IPB (IPB banku v Moskvě založila v roce 1996 spolu s ruskou Bank Vozrožděnija). O místo se Votoupal přihlásil a vzali ho.
Do hlavního města Ruska se tak v listopadu 2001 stěhoval znovu a byl tam až do prosince 2002. Na místě místopředsedy představenstva a náměstka generálního ředitele vystřídal Jiřího Vaňharu, který v barvách IPB moskevský ústav spoluzakládal. (Vaňharu dnes můžeme najít v managementu ženevské pobočky ruské banky Rosbank. Za Rosbank stojí ruský metalurgický průmysl.)
Na období po krizi vzpomíná Votoupal jako na éru velké nervozity. „Všichni západní investoři se hrozně báli. Jedině snad švédský řetězec IKEA se nezalekl a výstavbu moskevského obchodního domu nepřerušil. Jeho otevření v roce 1999 mělo obrovský úspěch.“ V době, kdy do PČRB nastoupil, už ale byla ruská ekonomika opět na vzestupu. „Měnová krize zemi paradoxně pomohla. Dostavilo se vystřízlivění. Lidé poznali, že peníze nepadají z nebe. Devalvace rublu pomohla i ruským podnikům. Na trh se najednou dostalo domácí zboží, objevilo se třeba několik značek ruského piva,“ uvádí bankéř, který dnes, po loňské krátké zastávce v čele Union banky, působí na ministerstvu průmyslu. S Votoupalem se změnili i akcionáři banky. Absolutní většinu akcií v První česko-ruské bance od roku 2002 vlastní ruská společnost Strojtransgaz. Český stát, který podíl od ČSOB převzal, má jen 5,5 procenta.

Půvabný život na dluh.

Stanislav Staněk (41) je předsedou dozorčí rady společnosti Home Credit & Finance Bank. Jde o ruskou obdobu českého Home Creditu, poskytujícího spotřebitelské úvěry. Ovšem s tím rozdílem, že v Rusku česká firma podniká jako normální banka s bankovní licencí, jelikož to tamní úřady takto vyžadují. Home Credit vstoupil na ruský trh v roce 2001 a první spotřebitelský úvěr poskytl 15. června 2002. Staněk se k firmě a svým českým kolegům v Moskvě připojil v květnu 2002. „Předtím jsem tady byl vždy pouze na pár dnů. Někteří naši lidé tady pracovali už o rok či o rok a půl dříve než já a připravovali celý ten byznys, technologie, zázemí…“ uvádí Staněk. Kromě něj je ve firmě dalších pět Čechů, expatriotů, kteří plní nejrůznější manažerské funkce. Obchodní síť začala firma budovat od Moskvy, přes Nižnyj Novgorod a postupně šla do dalších regionů. Dnes je Home Credit v osmnácti městech federace, včetně velkých měst na Sibiři, a má 1760 zaměstnanců. Nejdál je v Irkutsku, sedm hodin letu z Moskvy. Plány má smělé. Do konce roku by chtěli vstoupit do dalších dvaceti regionů. „Samozřejmě hlavním kritériem při výběru je počet obyvatel. Vypracovali jsme některé vlastní studie a děláme průzkum trhu. První půl roku jsem vlastně strávil tím, že jsem jezdil autem a mapoval celou velkou oblast kolem Moskvy, objížděl města až po Ural a potom přes Voroněž a Tulu zpátky do Moskvy.“
Home Credit je dnes ve svém oboru dvojkou na trhu za domácí firmou Ruskij Standard. „Oni začali dříve, už koncem roku 1999 a počátkem roku 2000 vydali první spotřebitelský úvěr. Myslím si ale že ten počet smluv, které za tu dobu nasbírali, lze dohnat. Věřím, že se nám to podaří.“
Staněk porovnává Rusko s Českem a Slovenskem, kde Home Credit působí delší dobu: „V tomto srovnání si Rusové stojí velice dobře. Jeví se nám jako dobří klienti, kteří své závazky až na výjimky plní do posledního puntíku. Ještě více to platí o menších městech“. I Rusům se život na dluh zalíbil. „Zvykají si dobře, tak jako na všechno, co je pohodlné, ale myslím si, že jejich chování je racionální.“ Kdo je typickým klientem? „Muž či žena ve věku 35 až 40 let s platem kolem jedenácti tisíc rublů měsíčně, tedy asi jedenácti tisíc korun. Většinou jde o vysokoškoláky či středoškoláky s jedním až dvěma dětmi.“ Staněk zatím není schopen říci, jak dlouho v Moskvě zůstane. „Máme určité kontrakty podepsané na určitou dobu, ale všechno je také odvislé od dosažených výsledků, splnění nějakých cílů. Myslím si, že se nám je podaří splnit.“ Bydlí v Českém domě. „Jsme tam naprosto spokojeni. Je tam bezpečno, české jídlo, české pivo, topí se tam podle venkovní teploty, ne jako jinde, podle topné sezony.“ Odmítá názor, že jde o české ghetto, které vede k uzavřenosti před okolím. „My jsme pořád pryč - na cestách, na jednáních, na večeřích. Chodíme také do divadel, do kin, na golf. V ghettu určitě nejsme.“

Světlo na Ermitáž.

Ondrej Oravec (39) je představitelem byznysmenů, kteří v Rusku sice přespávají pouze na hotelích, ale jejich obchodní vztah k této zemi je intenzivní. Rodák z Košic, s trvalým bydliště v Praze, k tamnímu trhu prvně přičichl jako topmanažer společnosti Whirpool, od května loňského roku tam jezdí pravidelně jako zástupce britské firmy Thorn (pohlcené rakouskou Zumtobel), která dodává na ruský trh osvětlovací techniku. Je jejím regionálním ředitelem pro střední a východní Evropu. „Do roku 1998 jsem v Rusku nebyl a od té doby tam jezdím skoro pořád,“ poznamenává. O růstu tamního trhu s osvětlením hovoří čísla: „Před rokem jsme tam udělali obchody za dva miliony eur, loni za tři, letos očekáváme 4,2 možná 5,2. Záleží na tom, zda vyjde zakázka na osvětlení části petrohradské Ermitáže. Budeme také dělat divadlo v Novosibirsku a osvětlení přehrady v Krasnojarsku, které si prosadil místní gubernátor. V minulosti už jsme dělali i kus Kremlu,“ sumarizuje některé zajímavé osvětlovací zakázky. Trh s osvětlením představuje v Rusku asi 300 milionů eur ročně. „Největší podíl má ruská Lighting Technologies, která má obrat asi 50 milionů eur, ovšem dělá spíše ty jednodušší věci.“ Ruské firmy celkově dominují, dovozci jsou v menšině a značně atomizováni.
Oravec působil od roku 1993 ve firmě Whirpool, u amerického výrobce domácích spotřebičů. V roce 1998 nastoupil na post obchodního ředitele pro pacifickou část Asie, Afriku, bývalé státy Sovětského svazu a bývalé státy Jugoslávie. Přestěhoval se do Itálie, kde žil i s rodinou. V Rusku ale trávil asi dvacet procent svého času od konce roku 1998 až do července 2000. „Museli jsme řešit následky měnové krize. Okamžitým následkem byly nedobytné pohledávky. Přišli jsme tam celkem o čtyři miliony dolarů - všechny peníze, které Whirpoool od roku 1995 vydělal. Bylo nutné zvážit další strategii. V rámci eliminace rizik jsme museli přejít na platby předem a v dolarech. Nikdy jsme ale neuvažovali o stažení, protože jsme tam pořád viděli obchodní příležitosti.“ O propadu prodeje svědčí čísla. V roce 1997 Whirpool prodal sto tisíc kusů spotřebičů za 20 milionů eur, v srpnu 1998 byl prudký propad a rok skončil s obratem deseti milionů eur, v roce 1999 to bylo jen za tři miliony eur a deset tisíc spotřebičů. „Už ale v roce 2000 se to otočilo. Obchodní podmínky se začaly zlepšovat, firmy opět začaly investovat do podpory značek, začal fungovat právní systém,“ rekapituluje.
Firma Thorn má jednu kancelář v Moskvě a druhou v Petrohradě (tam ji otevřel dříve). Oravec má město na Něvě radši. „Když tam jedeme, spíme v jednom hotelu kousek od Ermitáže. „Stojí to jenom 120 dolarů za noc. To je vlastně zadarmo. Marriot či Cheraton tam stojí od 250 do 300 dolarů,“ pochvaluje si.

Pouštění plynu.

Václav Harant (40) je generálním ředitelem české pobočky americké firmy Air Products, která v Česku a na Slovensku vyrábí a prodává technické plyny. V Rusku teď rozjíždí pro mateřskou firmu nový podnik. Do Moskvy jezdí dvakrát až třikrát do měsíce. Vloni v prosinci se mu tam po šesti měsících úsilí podařilo založit firmu. Na základě svých zkušeností se domnívá, že Američanům nebo lidem ze západní Evropy by to trvalo minimálně dvakrát tak dlouho, pokud by se jim to vůbec podařilo. „Úspěch jednání v Rusku předpokládá, že musíte získat důvěru tamních lidí. Pokud se na ta jednání chcete předem připravit, musíte si uvědomit, že je důležité Rusům porozumět a pochopit, proč jsou ochotní se s Vámi bavit,“ soudí. Harant říká, že v Rusku neuspěje nikdo, kdo by tam chtěl operovat ze zahraničí. Za vůbec nejschůdnější cestu k invazi na východ považuje společný projekt – založení firmy s ruským subjektem. To byl i případ Air Products. Ryze zahraniční firma tam nemá zrovna lehký život, naráží na složité účetní a daňové předpisy. Registraci podniku v Rusku preferuje podle Haranta i prezident Putin, který podle něj nedávno dokonce prohlásil, že bude-li splněna podmínka založení firmy v Rusku, na původu peněz nezáleží.