Severní Korea je zahnána do kouta také svým diktátorem
Severokorejský diktátor Kim Čong-il je podle všeho posedlý dvěma věcmi - chce být oslavován ve své zemi a uznáván v zahraničí. To vůbec neznamená být milován. Když severní Korea nedávno ohlásila podzemní zkoušku jaderné zbraně, bylo jasné, že tento krok vyvolá odpor nejen v zemi „úhlavního nepřítele“, tedy ve Spojených státech, ale i v Číně a Rusku. Syn zakladatele severokorejského režimu Kim Ir-sena se ale zjevně domnívá, že pouze jaderná zbraň mu zaručí významnější postavení na mezinárodní scéně. Je to dáno i tím, že země je obklopena mnohem bohatšími nebo mocnějšími státy, Jižní Koreou, Japonskem, Čínou a Ruskem. Zaostalá, hladovějící země nemá mnoho možností čím zaujmout.
Odborníci vedou spory o tom, do jaké míry je severní Korea zahnána do kouta politikou velmocí, především Spojených států. Vezmeme-li v potaz vojenské síly v regionu, je evidentní, jak slabou zemí je Kimova diktatura bez jaderné zbraně. Například organizace Greenpeace, která ohlášenou jadernou zkoušku Korejské lidově demokratické republiky (KLDR) rozhodně odsoudila, ve svém prohlášení také uvedla: „Spojené státy dlouhodobě v Pacifiku udržují ponorky s jadernými raketami, na mnoha místech - včetně tichooceánské základny Guam - mají rozmístěny strategické bombardéry nesoucí jaderné zbraně a v silech na území USA jsou v pohotovosti mezikontinentální střely. Všechny tyto zbraně jsou schopny zasáhnout a zničit území KLDR.“ Ona severokorejská zkouška na tom ve skutečnosti mnoho nezmění.
Obraz nepřátel.
Je-li ale severokorejský režim zahnán do kouta, je to především zásluhou jeho vedení. KLDR bývá označována za stalinistický stát, nejtvrdší komunistický systém na světě, objevuje se ovšem i přirovnání k japonskému fašistickému režimu za druhé světové války. Kim Čong-il bezpochyby využívá obrazu zahraničních nepřátel k utužení svého režimu. Nechopil se příležitostí k většímu ekonomickému otevření země, nevydal se cestou komunisticko-kapitalistické Číny ani Vietnamu. V tomto ohledu ale svým způsobem uvažuje racionálně. Reformy by skutečně mohly nahlodat systém severokorejské, vlastně už dědičné, diktatury.
Přirozeně se ovšem objevuje otázka, zda je Kim předvídatelný za každé situace. Co by vlastně udělal s účinnou jadernou zbraní? Považoval by ji pouze za způsob odstrašování nepřítele nebo by ji dokázal použít, i kdyby tím riskoval tvrdou odvetu a zničení vlastní země? Severní Korea dnes podle všeho nemá spolehlivý nosič jaderných zbraní, hrozba je pořád dost omezená. Neměl by být její jaderný potenciál zlikvidován hned v zárodku? Obava, že Kim Čong-il bude schopen všeho, je logická. Světoví politici a analytici mezinárodních vztahů budou bezpochyby přemýšlet o tom, co všechno může znamenat prohlášení Pchjongjangu, že vyhlásí Americe válku, když Washington „nesleví ze svého konfrontačního tónu“.
Strach ze zhroucení.
Ve skutečnosti se v souvislosti se severní Koreou hovoří o dvou velkých hrozbách. Tou první je zmiňovaná obava, že jadernou zbraň získá nedůvěryhodný režim. Takto se uvažuje zvláště ve Washingtonu, kde se bezpečnostní analytici za vlády prezidenta George Bushe hodně věnovali rizikům propojení terorismu, „zlotřilých režimů“ a jaderných zbraní. Horší než samotné vlastnictví jaderné zbraně je předpoklad, že by KLDR mohla prodat své know-how do zahraničí. Nebylo by to poprvé. Severní Korea v minulosti prodávala rakety a další zbraně Íránu, Sýrii či Pákistánu. Americké vnímání severokorejského nebezpečí má v lecčem blízko tomu japonskému.
Jinak se ovšem na věc dívají bezprostřední sousedé KLDR - Číňané a Jihokorejci. Ti se mnohdy ještě více než jaderných zbraní obávají druhé velké hrozby - náhlého zhroucení Kim Čong-ilova režimu. Mluví se o množství uprchlíků, kteří by začali opouštět zemi a hledat obživu právě v sousedních státech. Děsivá je i představa vnitřních bojů o nástupnictví v zemi. Proto se Soul v posledních letech snažil být vůči svému severnímu sousedu vstřícný, nabízel ekonomickou spolupráci a podporoval myšlenku postupných hospodářských reforem. Čína spíše mírnila nesmlouvavou reakci jiných zemí vůči Pchjongjangu. A přestože dnes dává Peking zřetelně najevo svou nelibost a dokonce chce Severní Koreu potrestat, předpokládá se, že bude přece jen žádat mírnější sankce než Američané. Podobně jako Číňané se mohou v této záležitosti chovat Rusové. Kim Čong-il už však asi nikdy nebude moci počítat s přehnanou vstřícností Pekingu či Moskvy.
Svůj postoj bude muset pozměnit i Jižní Korea. Sílí kritika, že Soul svou politikou lákání severní Koreje nic nezískal. Jihokorejský prezident Ro Mu-hjon nicméně také varoval před unáhlenými soudy. Navrhl, aby se verdikt o případné souvislosti mezi vstřícnou jihokorejskou politikou a jadernou zkouškou vynesl až po určitém čase, který je nutný ke zhodnocení celé situace.
Nespravedlivý svět.
Není pochyb o tom, že s Kim Čong-ilem to okolní svět má a bude mít těžké. Idealisté ale jistě připomenou, že chyba není pouze v severokorejském režimu. Nedokonalý je celý systém mezinárodních vztahů. Proč mohou některé země vlastnit jaderné zbraně a jiné nikoli? Je správné, když stálí členové Rady bezpečnosti, tedy Spojené státy, Rusko, Čína, Francie a Velká Británie, mají svůj jaderný status posvěcený mezinárodním právem, zatímco ostatní nemají nárok? I když se ale podaří vyvrátit tuto pochybnost (poukazem na to, že musíme být realisty), vzápětí se objevuje další. Jadernou zbraň totiž vyvinuly ještě tři státy, které se odmítly připojit ke smlouvě o jejich nešíření: Indie, Pákistán a Izrael. Zatímco první dva se podobným způsobem obhajují ohrožením ze strany toho druhého, v Izraeli hrály rozhodující roli obavy z okolních muslimských států. Ty však také mluví o svých obavách z Izraele…
Příklad k následování zřejmě severní Koreji nabídl Pákistán. List The New York Times napsal, že Pchjongjang se vlastně řídil pákistánskou strategickou příručkou. První jaderný pokus tato muslimská země uskutečnila v roce 1998. Poté následovaly tři roky sankcí, než se Pákistán vynořil jako hlavní spojenec Spojených států mimo NATO. Spojenectví Islamabádu totiž Američané velmi nutně potřebovali v boji s al-Káidou a s afghánským vládnoucím hnutím Tálibán. A potřebují dodnes…
Paralela mezi severní Koreou a Pákistánem nicméně pokulhává. Přestože se pákistánský prezident Parvíz Mušaraf ujal moci díky vojenskému převratu, nikdy neměl v Americe tak špatnou pověst jako Kim Čong-il. A především není na obzoru žádný společný americko-severokorejský nepřítel, který by dal obě země dohromady. Kim Čong-il dokonce bývá ve Spojených státech přehnaně přirovnáván k Usámu bin Ládinovi.
Zajímavý případ nabízí také Indie. Navzdory dřívějším výhradám vůči této zemi se Bushova vláda rozhodla zahájit spolupráci s Dillí v jaderné energetice. Severokorejská zkouška a hrozba dalšího šíření jaderných zbraní ovšem může vyvolat větší odpor vůči této spolupráci mezi americkými politiky v Kongresu.
Dárek sjednocené Koreji?
Realisté mezi pozorovateli mezinárodních vztahů se budou zabývat spíše tím, zda aktivity severní Koreje skutečně posílí jaderné ambice dalších států. Změní-li se poměr sil na Dálném východě, mohlo by to teoreticky povzbudit k závodům ve zbrojení další dvě země: Jižní Koreu a Japonsko. Spekuluje se rovněž o Tchajwanu, který má nadále „problémy“ se svým velkým rivalem, Čínou. V případě Jihokorejců hovoří ve prospěch jaderných snah i skutečnost, že ve své bezpečnosti usilují o stále větší nezávislost na Spojených státech. Na rozdíl od severní Koreje však budou v demokratické zemi v jižní části Korejského poloostrova daleko silněji zaznívat výhrady pacifistů a skeptiků, kteří v jaderných zbraních nevidí žádné řešení. Se zajímavým postřehem pak přišel list Financial Times. Mnozí Jihokorejci považují za hotovou věc, že se stanou jaderným státem díky převzetí zbrojního programu severu po sjednocení Koreje.
Japonsko bude od jaderných zbraní odrazovat pacifistická ústava a také vzpomínka na výbuchy v Hirošimě a Nagasaki. Na druhé straně je současný japonský premiér Šinzó Abe považován za politika, který silně akcentuje národní hrdost a nebude se bránit kupříkladu vysílání japonských vojáků do zahraničních mírových misí. Japonsko má rozvinutý mírový jaderný program, a sestrojení atomové bomby v zemi vycházejícího slunce by tedy nemuselo trvat příliš dlouho. Bezpečnostní strategie Tokia nicméně nadále stojí na úzkém spojenectví se Spojenými státy, takže vlastnictví jaderné zbraně zřejmě ještě dlouho nebude považováno za nezbytnost. Navíc také Američané budou bezpochyby velmi bránit tomu, aby dále rostl počet států s vojenským jaderným programem.
Budoucnost v bombách.
A jak svět naloží se severní Koreou? Dlouhodobější sankce vůči této zemi jsou pravděpodobné, zároveň však asi nebudou příliš tvrdé, aby nezpůsobily nekontrolovatelný rozklad severokorejského režimu. Hodně bude záležet na tom, rozhodnou-li se Spojené státy pro další jednání s Pchjongjangem. Ministryně zahraničí Condoleezza Riceová takové rozhovory nevylučuje, i když žádá značný ústupek od druhé strany, který pochopitelně spočívá v zastavení vývoje jaderných zbraní. Bývalý americký prezident Jimmy Carter, který se Severokorejci vyjednával v devadesátých letech minulého století se souhlasem Billa Clintona, v článku pro New York Times uvedl, že Amerika se s největší pravděpodobností rozhodne pro vojenské hrozby a posilování embarg. On sám by však dával přednost druhé možnosti - navázání normálních vztahů se severní Koreou. Na začátku by přitom mohly být tajné rozhovory. Jako možného vyjednavače Carter zmiňuje bývalého ministra zahraničí Jima Bakera, který prohlásil, že „rozhovor s nepřítelem není žádný appeasement“.
Politolog Michael O´Hanlon v článku pro Financial Times napsal, že možnosti vojenského řešení též nelze vyloučit, zvlášť v případě, že by severní Korea chtěl prodávat jaderný materiál v zahraničí nebo pokračovat ve výstavbě svých velkých reaktorů. Právě tyto reaktory by se údajně mohly stát terčem „chirurgické“ vojenské akce. Otázkou je, zda informace o plánování podobného úderu by nebyly více ukázkou svalů než reálně proveditelným plánem. Tedy tím, čím snad je pro severní Koreu jaderná zbraň.
