NEMOCENSKÉ DÁVKY V EU Česká vláda rozhodla, jak by se firmy měly podílet na proplácení nemocenské. Zaměstnavatelským svazům ani podnikatelům se návrh nelíbí. ČSSD má v ruce argument - v Evropě zaměstnavatelé rovněž platí.
foto: ČTK
NEMOCENSKÉ DÁVKY V EU Česká vláda rozhodla, jak by se firmy měly podílet na proplácení nemocenské. Zaměstnavatelským svazům ani podnikatelům se návrh nelíbí. ČSSD má v ruce argument - v Evropě zaměstnavatelé rovněž platí. Spoluúčast zaměstnavatelů při proplácení nemocenské je běžná ve většině evropských zemí. Platí to zejména pro původní země Unie, kde jsou výjimkou pouze Španělsko a Irsko. Nemocenské dávky od zaměstnavatele nejsou pravidlem ani ve Velké Británii a ve složitém a zároveň nepříliš štědrém systému se uplatňují jen zřídka ve specifických případech. Z nových členů Unie mají kromě Česka systém, v němž platí nemocenskou výhradně jen stát, ještě Slovensko, Estonsko a Kypr. CO STÁT, TO JINÝ SYSTÉM Proplácené částky nemocenských dávek i spoluúčast zaměstnavatelů se v zemích unie značně liší (viz tabulka). Rozdílná je délka proplácení nemocenské, jednotlivé státy mají řadu často velmi nepřehledných výjimek pro různé typy nemocí (například tuberkulózu) nebo různě upravují dávky pro „modré“ či „bílé“ límečky. V Rakousku zaměstnavatel platí dělníkům čtyři až deset týdnů nemocenské, u techniků, administrativy a manažerů je to šest až dvanáct týdnů. V obou případech jim při nemoci proplácí nejdříve 50 procent mzdy, později je to šedesát procent. N ejméně šest týdnů proplácejí zaměstnavatelé svým pracovníkům nemocenskou také v N ěmecku. Podmínkou nároku na výplatu dávek, jak od zaměstnavatele, tak z pojištění, je podobně jako v ČR potvrzení od lékaře. Lidé v pracovní neschopnosti dostávají příspěvek v nemoci maximálně 78 týdnů, které se sčítají vždy v tříletém období. Výše těchto nemocenských dávek se pohybuje kolem sedmdesáti procent jejich běžného platu a nesmí přesáhnout devadesát procent čistého příjmu. Poměrně vysoké dávky nemocenské se neomezují jen na území N ěmecka. V Itálii mají nemocní zaměstnanci z kategorie „bílých límečků“ nárok na tři měsíce plné mzdy. Protože nejsou na rozdíl od manuálně pracujících Italů pojištění, nesou břímě této povinnosti výhradně jen jejich zaměstnavatelé. ZASLÍBENÁ? JAK PRO KOHO**
Z pohledu lidí s chatrným zdravím by mohla být zaslíbenou zemí také Belgie. Manuálně pracující tam pobírají od zaměstnavatele během prvních sedmi dnů nemoci sto procent příjmů, další týden šedesát procent. „Bílé límečky“ dostávají svůj plat v plné, nezkrácené výši celý měsíc. V sociálně vstřícném Švédsku zase zaměstnavatel a později stát platí nemocným zaměstnancům osmdesát procent běžného platu. Nárok na nemocenskou dávku nemají Švédové pouze první den nemoci. V Nizozemí dosahují nemocenské dávky nejméně sedmdesát procent mzdy a zaměstnavatel je platí celý rok. Na rozdíl od Švédska nebo Belgie, kde nemusí proplácet první den, se v zemi tulipánů stejně jako v ČR poskytují dávky hned od začátku nemoci. Pokud některý z obyvatel Unie nemá nárok na dávky v pracovní neschopnosti, je to nejčastěji za první tří dny nemoci. Nejvyšší neproplácenou karenční dobu uvádí Finsko: nemocný nemá nárok na dávky prvních devět dnů plus den vzniku nemoci.
