Jeden byt je v rodinném domku s velkou zahradou v krásné a klidné vilové čtvrti, je postaven na kopci s poutavým výhledem a je z něj dobré spojení do centra města i do vaší kanceláře, stejně jako do nedalekého lesoparku. Druhý byt je v domě na zdevastovaném panelákovém sídlišti, na patře jsou problematičtí sousedé a před domem je rušná silnice. Rozhodněte se, ve kterém z nich budete bydlet. Snadný úkol?
Ne tak docela. Rozhodující totiž ve většině případů nebude vaše chtění, ale velikost vašeho majetku a výše vašich příjmů. Každý by radši bydlel v prvním bytě, ale málokdo na něj má. Stejně tak je tomu i s novou chemickou legislativou REACH, kterou minulý týden v prvním čtení schvaloval Evropský parlament.
Všichni dáváme přednost čistému životnímu prostředí a nezávadným a nerizikovým látkám, z nichž jsou pak vyráběny předměty denní potřeby. Není proto sporu, že požadavek, aby výrobci a dovozci chemických látek povinně testovali jejich nezávadnost, je fundamentálně správný. Rovněž tak i následný krok, ve kterém výrobci nebezpečné či potenciálně nebezpečné látky budou povinni nahradit bezpečnými substituty.
Druhou stranou mince ale je, kolik to bude stát a kdo to zaplatí. Náklady nebudou samozřejmě děleny dle tržeb a zisků, takže pro některé chemičky nebudou znamenat žádné ohrožení, zatímco jiným mohou přivodit bankrot. Navíc je třeba počítat s výrobci textilu, elektroniky či automobilů v Asii, kteří budou nadále užívat neznámé a často nebezpečné látky a takové zboží budou oprávněni prodávat i Evropanům.
Většina z nás nebude bydlet ani v luxusní vile, ani ve zdevastovaném paneláku, ale bude hledat nějaký kompromisní třetí byt. REACH musí také najít střední cestu, masová nezaměstnanost je minimálně stejně nebezpečná jako toxický trpaslík. Dým ze spálených aut na pařížských předměstích byl jistě také toxický.
