Poslední

„I Che Guevaru jsem pobil – o katalánské nemá ani ponětí!“

Z jeho generace za šachovými stoly na uzavřených velmistrovských turnajích a olympiádách už nesedá nikdo. A vlastně ani nikdo z generace, která následovala. Dvaasedmdesátiletý Viktor Korčnoj, který titul velmistra získal v roce 1956 a v letech 1978 a 1981 hrál s Karpovem o titul mistra světa, však hraje dál s velmistry z první světové stovky. A i když jsou už léta znát a jeho letošní výsledky byly vlastně mizerné, vzdát to ještě nehodlá. Zůstal posledním. Už dlouho.

Koncem listopadu přijel do Prahy na pozvání týdeníku EURO a společnosti ABN AMRO Asset Management, aby sehrál zápas na dvě partie s nejsilnějším českým šachistou, teprve osmnáctiletým Davidem Navarou. V první partii hrál černými. Zvolil svoji oblíbenou otevřenou španělskou obranu a postupně velmistra Navaru přehrál. Nakonec však nenašel vyhrávající variantu a český gymnazista udržel remízu. V druhé partii se karty obrátily. Korčnoj ji nerozehrál dobře, Navara získal iniciativu a krásně jí využil. Obětoval nejprve pěšce za zesílení útoku a potom obětí kvality (tedy věž za jezdce) začal kombinaci, na jejímž konci však už měl sám o figuru (jezdce) navíc. Šachová legenda položila krále a podala mladíkovi ruku.
Rytířský sál pražského hotelu Kampa - Stará zbrojnice zaduněl potleskem. Korčnoj, duchem ještě zcela ponořený do právě skončené partie, odešel mezi diváky, sedl si do první řady vedle své ženy Petry a díval se do prázdna. Diváci obstoupili vítěze, který jim na šachovnici celou partii znovu přehrál a komentoval jednotlivé tahy. Když se dostal Navara do kritické pozice a vysvětloval, jakými všemi způsoby byla vyhraná, Korčnoj byl už v kabátu a odcházel ze sálu. Najednou se ale otočil, ženě ani asistentovi neřekl půl slova a běžel zpátky. Prodral se zpátky klubkem diváků až k šachovému stolku a pustil se do Navary: „Nebylo to vyhrané. Stačilo jen, abych zahrál střelcem na e3.“ Ten se nedal a všichni byli svědky slovního ping-pongu: dáma a3 šach, král d1… Figurky lítaly jen po imaginární šachovnici v hlavách velmistrů, většina diváků po pár tazích ztratila přehled, o jaké pozici jde řeč. Nakonec se Navara domníval, že vidí tah řešící Korčného hrozby. „Po tomto tahu je pozice nejasná,“ řekl gymnazista o postavení, které se mu zdálo zřejmě vyrovnané, ale s šancemi pro obě strany. Maestro zvedl prst a zvýšil hlas: „Nejasná je jen tobě!“ a odešel.

Srabe, tak nehraj

Partie byla krásná, protože oba velmistři se nebáli boje, nehledali rychlou snadnou remízu, ale toužili zvítězit a rozmetat svého soka. Právě tato Korčného vlastnost – nezměrná bojovnost – je vzhledem k jeho věku a k opatrné a často nudné hře mnoha současných velmistrů ze světové špičky (například mistra světa Vladimira Kramnika či jeho možného vyzyvatele Petera Leko) pozoruhodná.
„Proč jste tu pozici nehrál dál? Měl jste přece šance. – Že se vám to zdálo nebezpečné? – Pak by pro vás bylo lepší šachy vůbec nehrát, když je to nebezpečné,“ pustil se podle Genny Sosonka do mladého velmistra Vadima Zvjaginceva na turnaji v Tilburgu v roce 1998.
Viktor Korčnoj se nebál, a zřejmě proto dokázal být tak dlouho tak vysoko. Po mnoho let byl světovou dvojkou. A to přesto, že Sovětský svaz po jeho emigraci v roce 1976 všemožně usiloval znemožnit mu další šachovou kariéru. Až do poloviny osmdesátých let například SSSR bojkotoval turnaje, na které byl Viktor Korčnoj pozván. To byl silný argument pro pořadatele, aby ho už nezvali, a on tak přišel o možnost startu na několika desítkách mezinárodních turnajů.

Hypnotizérovy fauly

V roce 1978 hrál na Filipínách zápas o titul mistra světa s Anatolijem Karpovem. Sověti měli převahu nejen v množství nejsilnějších velmistrů, kteří pomáhali jejich Toljovi analyzovat partie, ale také v mezinárodní šachové federaci FIDE. Vyvíjeli na Korčného tlak i mimo šachovnici. Jemu se podařilo emigrovat, nevrátil se z turnaje z Amsterdamu, ale jeho manželka a syn stále žili v Leningradu a sovětská vláda je odmítala pustit. Rozhodující roli ve filipínském zápase, který Karpov vyhrál 6:5, však sehrál tajemný parapsycholog Zuchar. Tento člen sovětské delegace si sedal mezi diváky do první řady a hypnotizoval Korčného, vyrušoval ho upřeným pohledem, a naopak stejným způsobem posiloval Karpova. Korčnoj si stěžoval rozhodčímu a několikrát ho přesvědčil, aby Zuchara odsadil minimálně do sedmé řady. Zucharův vliv na výsledek utkání je zřejmý ze statistiky. Partie, při kterých seděl v první řadě, vyhrál Karpov 5:1. Partie, při kterých musel být od scény více vzdálen, vyhrál Korčnoj 4:1.
V roce filipínského klání mně bylo šest let a táta mě naučil šachy. Vzpomínám si, že jsem tehdy fandil „Korčnýmu“. Šachovou tvorbu obou titánů jsem posoudit neuměl, ale jeho jméno a obličej na fotografii se mi zdály nějak sympatičtější.

I Che Guevaru jsem pobil

Předposlední listopadovou neděli letošního roku, přesně po čtvrt století, jsem dostal příležitost svůj obdiv oživit. Usedl jsem společně s dalšími devětadvaceti šachisty proti Viktoru Korčnému. Déle než pět hodin obcházel šachovnice a na většině si postupně vytvářel rozhodující převahu. Po sedmadvaceti tazích jsem nastavil figuru a prohrál, ale to už nějak nebylo důležité.
Pražskou simultánku Korčnoj přesvědčivě vyhrál. Porazil dvaadvacet soupeřů. Sedm hráčů vybojovalo remízu (mezi nimi byli například náměstek generálního ředitele Živnostenské banky Aleš Barabas, člen představenstva ČSOB Jan Lamser či spolumajitel agentury AMI Communications Milan Hejl) a jen Daniel Šorm (majitel brněnského Boby Centra) přiměl velmistra scvrnknout svého krále.
Dříve však vyhrával podobná představení s nulou. Na Kubě ho před několika desítkami let před simultánkou přišli organizátoři požádat o jistou laskavost. Mistr světa v šachu Michail Tal o tom vyprávěl Gennovi Sosonkovi. „V Havaně Viktora žádali: ,Bude s tebou hrát Che Guevara. Hráč je to poměrně slabý, ale šachy má strašně rád. Byl by šťastný, kdyby uhrál remízu…´ Korčnoj chápavě přikývl. Za několik hodin se vrátil do hotelu. ,Tak co?…´ - ,Všechny jsem je pobil, všechny do jednoho!´ - ,No a co Che Guevara? I Che Guevaru?´- ,I Che Guevaru jsem pobil – o katalánské nemá ani ponětí!´“

Vyřiďte, prosím, tomu chlapci…

Korčnoj prý nemá mezi šachisty moc přátel. Byl to samorost. Odmítal spolupracovat i s mistry světa. Odmítal nabídky na remízu i od tehdy silnějších soupeřů. Po prohrané partii se někdy do soupeře ostře pustil, jindy mu ani nepodal ruku. Všichni uznávají, že je nekompromisní bojovník a velký hráč, ale prý také problematický v běžné komunikaci, hádavý a nesnášenlivý. Možná takový býval. V Praze však byl neuvěřitelně milý, vtipný, velkorysý a poctivý.
Většina partií simultánky musela být z časových důvodů ukončena odhadem. Pozice hodnotili rozhodčí Pavel Votruba a šachový mistr Břetislav Modr společně s Korčným. Takto též byla ve prospěch velmistra rozhodnuta jeho partie s třináctiletým Pavlem Ruzyakem. Z letiště však Viktor Korčnoj poslal na kousku papíru vzkaz: „Pozici, kterou jsem měl s tím blonďatým chlapcem a která byla rozhodnuta v můj prospěch, jsem večer analyzoval. Zjistil jsem, že tam není za bílého žádná cesta k výhře. Vyřiďte, prosím, tomu chlapci, že jeho partie skončila remízou.“

Interview

Počítače nemám rád

Již téměř půl století jste šachovým velmistrem, hrál jste zápasy proti všem mistrům světa Botvinnikem počínaje, za šachovnicí jste potkal několik generací šachové elity. Jak se za tu dobu šachy změnily? To není těžké vysvětlit. Hlavní změnu přinesly počítače, které vtrhly do našich životů. Rovnou říkám, že je nemám rád. Možná proto, že už jsem příliš starý, ale mám i další důvody. Šachy byly směsí čtyř elementů: vědy, umění, sportu a psychologie. Když ale uvažujeme o počítačovém šachu, je těžké si představit, že by v něm šlo o umění, psychologii či sport. Počítače se staly tak silnými, že jsou schopné porazit jakéhokoli velmistra, včetně těch nejsilnějších, a působí tím lidem – šachovým velmistrům, velkou škodu. Dnes budu hrát simultánku proti třiceti hráčům, přijdu k šachovnici a budu soupeři říkat: „Hraj už, táhni!“, ale za pár let se může vytratit zájem o takovouto velmistrovskou seanci. Umím si představit, že každý bude moci přijít do obchodního domu a za pár dolarů si koupit úžasný šachový stroj. Doma si pak zahraje proti počítačovému velmistrovi a v příjemné atmosféře, ponořen v pohodlném hlubokém křesle, dostane fantastickou šachovou lekci. Anebo si ze sedmdesáti úrovní hry, které mu počítač nabídne, vybere přesně tu, která bude odpovídat jeho úrovni chápání šachu. Proč by měl hrát v simultánce, mnohem nepohodlněji a za mnohem vyšší peníze, než jaké bude stát šachový program?
Kromě počítačů, ale vlastně v souvislosti s nimi, došlo ještě k jedné významné změně. Přestaly se přerušovat partie. Dříve se partie jeden den rozehrála, hráči ji mohli po určitém počtu tahů přerušit a některý další den ji dohrávali. Mezitím ji mohli analyzovat. Jenže dnes jsou šachové počítače tak silné a všem dostupné, že v případě přerušení by vlastně partii dokončovaly stroje.
Mimochodem můj včerejší soupeř David Navara (nejlepší český hráč, 18 let – poznámka redakce) mi říkal, že on hraje počítačové šachy, že hraje stylem šachových programů. Není jasné, zda to je pro něj kompliment. Počítačové šachy jsou podle mne chudší, ale když to má rád…

Rozumím vám, že počítačové šachy jsou ochuzené především o rozměr umění. Ano. Ale David si toho ještě asi nevšiml, je ještě příliš mladý. Chce prostě vyhrávat partie a nemyslí na umění. Možná přijde čas, kdy pochopí.

Co si myslíte o Davidově hře? Říkal jste, že jste si prohlížel pět set jeho šachových partií. Jak se vám proti němu hrálo? Dával bych přednost hovořit o sobě. Měl jsem letos velmi špatný rok a musím přiznat, že jsem prohrál dva zápasy proti slabším soupeřům, než je on. První byl Darmen Sadvakasov z Kazachstánu a druhý Arťom Timofejef z Tatarstánu.

Dá se porovnat síla starých mistrů, jakými byli mistři světa první poloviny dvacátého století Lasker, Capablanca či Aljechin, se současnými velmistry ze světové špičky, například s Kasparovem, Kramnikem a Anandem? Byl tu takový pokus. Četl jsem knihu napsanou velmistrem Keenem a matematikem Divinskim, kteří se snažili právě o toto srovnání. Podle nich je první Kasparov, druhý Karpov, třetí Botvinnik, čtvrtý Capablanca, šestý Emanuel Lasker, sedmý jsem já. Tyto výsledky je ale třeba brát s rezervou, neboť autoři vzali všechny velmistrovské partie z šachové historie a počítali výsledky. Ale padesátiletý šachista už má nižší výkonnost než třicetiletý, takže pokud počítají i moje partie v mých šedesáti, sedmdesáti letech, je srovnání se čtyřicetiletým Kasparovem trochu nepřesné či předčasné. Pokud by ta kniha byla nově připravena řekněme za třicet let a připočítali tam partie, které řekněme ještě Karpov sehraje – dnes je mu padesát dva let - tak už pravděpodobně nebude v historii číslem dvě. Vždyť před pár týdny na mezinárodním turnaji v Holandsku skončil poslední. Myslím, že by šlo takto srovnat sílu hráčů v celé šachové historii, ale bylo by třeba upravit metodiku.

Mohl byste porovnat nikoli zápasové výsledky, ale styl hry starých mistrů a současné elity? Kasparov nyní vydává knihu o všech svých předchůdcích na šachovém trůnu. Nikdy se netajil tím, že hru starších generací považuje za slabou. Já jsem naopak přesvědčen, že Capablanca, Aljechin či Réti nebyli slabšími hráči než současní velmistři. Jen neměli tak dobré podmínky. A jsme opět u počítačů. Když jsem dříve chtěl začít hrát nějaké nové zahájení, příprava mi zabrala několik měsíců. Potřeboval jsem alespoň měsíc na sbírání materiálu a potom další měsíc na analýzu získaných informací. Dnes mi stačí dohromady půl hodiny – deset minut na shromáždění materiálu z databáze a patnáct minut, abych se to zahájení z vybraných partií naučil.

Kasparov píše knihu o mistrech světa, ale bylo několik dalších velmi silných hráčů, kteří se podobně jako vy mistrem světa nestali, přestože možná byli v dané době nejlepšími šachisty na Zemi. Určitě mezi ně patří Paul Keres a David Bronštejn. Můžete o nich říci pár slov? Paul Keres byl šachistou, jehož hry jsem se obával, i když jsem byl v nejlepší formě. Měl jsem velké problémy, kdykoli jsem s ním hrál. Obával jsem se ho asi nejvíce ze všech, proti ostatním včetně Karpova se mi hrálo mnohem snáze.
Lidé se ptali, proč Keres nikdy neporazil Botvinnika, dokud ten neměl jistý titul mistra světa, a potom ho porážel tak snadno. Každý se ptal, jestli nebyl k prohrám nucen. Jistě v tom byla politika, ale nemyslím, že záležitost byla tak přímočará, že by mu někdo zakázal Botvinnika porazit a pak mu to povolil. Keres byl Estonec, na jehož demokratickou zemi dopadl stín dohody Stalina s Hitlerem o rozdělení moci v Evropě. V roce 1940 Estonsko obsadil Sovětský svaz, v roce 1941 Němci a po válce opět Sověti. Když přišli Němci, Keresovi bylo dvacet pět let a byl profesionálním šachistou. Rozhodl se pokračovat a hrál i na turnajích ve fašistické Evropě, na turnajích na území třetí říše. Pak Sovětský svaz vyhrál válku a poslal miliony lidí z území, která mu patřila a která byla na nějakou dobu obsazená Němci, na Sibiř. Miliony nevinných lidí byly poslány bez soudu na deset let do gulagů, jednou z nich byla i moje žena Petra. A Keres, který s Němci kolaboroval, nejenže nebyl poslán na Sibiř, ale za pár let se stal kapitánem sovětského šachového týmu na olympiádě. On byl jistě velmi chytrý, ale to by nestačilo, miliony chytrých byly vyhlazeny. Myslím, že on sám se vnitřně musel v SSSR cítit jako otrok. Nikdo mu možná nikdy neřekl, ty musíš zaplatit za svoji válečnou kolaboraci s nepřítelem, ale on to věděl. A proto hrál se sovětským občanem Botvinnikem tak podivně.
Bronštejnův osud byl také velmi zajímavý. Je Žid a narodil se na Ukrajině nedaleko Kyjeva. Jako šachista byl mnohem a mnohem talentovanější než Botvinnik, ale ve vzájemném zápase s ním prohrál. Bavil jsem se s ním, proč neuspěl, proč nezvládl Botvinnika porazit, a on mi řekl: „Nechtěl jsem vyhrát. Chtěl jsem jen ukázat, že se s ním dá hrát.“ Zápas tehdy skončil 5:5 a Botvninnik proto titul mistra světa držel dál.
Znal jsem se s Davidem Bronštejnem velmi dobře, byl jsem na jeho svatbě v roce 1956 a vím, že od té doby měl domov. Ale do té doby, a to už od roku 1941 od příchodu Němců, neměl ani kde spát. Jak mohl pak soutěžit s Botvinnikem, významným sovětským občanem, který měl všechno – od Stalina dostal i osobní automobil.
David Bronštejn byl šachově geniální, ale ve všem nebyl tak chytrý. Mluvím teď opět o politice. Když se mu narodil první syn, dal mu jméno Lev. Lev Davidovič Bronštejn bylo ale pravé jméno Trockého. David dal svému synovi jméno úhlavního nepřítele sovětského státu a komunistické strany!

Bronštejn byl zjevně velmi statečný člověk. Možná. Ale každopádně nemohl být zcela při smyslech, když rozhodoval o jménu svého syna.

V knize David proti Goliášovi píše Bronštejn o podvodech, které se v šachu děly. Vypráví, jak si sovětští velmistři, když hráli společně na jednom turnaji, navzájem přepouštěli body. Vždy tomu ze svého středu, kdo měl šanci na celkové prvenství, dávali bez boje remízy, či dokonce vítězství. A píše také, jak k tomu byli nuceni i ti, kteří tak jednat nechtěli. Známý je případ z Turnaje vyzyvatelů z roku 1953. Vítěz tohoto turnaje měl právo vyzvat na souboj mistra světa Botvinnika. Takže jediné místo, na kterém záleželo, bylo první, pak už to bylo jedno. Bronštejn hrál partii proti Smyslovovi a po fantastické hře černými měl vyhranou pozici. Partie byla přerušena a za Bronštejnem přišel vedoucí sovětské delegace a řekl mu: „Podívej, je potřeba, abys tu partii dal za remis. Bude vhodné, aby více hráčů z našeho týmu mohlo v turnaji bojovat s Američanem Reshewskym. A ten půlbod ti v dalším kole vynahradí Geller, už jsem s ním hovořil, nechá tě vyhrát.“ Vedoucí rozhodl. Bronštejn zremizoval partii se Smyslovem a nastoupil proti Gellerovi, kterému ale ten samý vedoucí delegace řekl: „Bronštejn odmítl remízu s tebou. Zabij ho!“ Bronštejn najednou nevěděl, co se děje, a partii s Gellerem prohrál. Byl to komplot proti Bronštejnovi, zřejmě proto, že byl Žid. Nesmíte zapomínat, že v Sovětském svazu byl antisemitismus vždy velmi silný.

Jak byly tyto dohodnuté remízy a rozhodování vedoucích delegací o osudech partií časté? Výjimečné to v žádném případě nebylo. Uvedu další příklad. Hrál jsem na juniorském mistrovství SSSR v Leningradě v roce 1947. Kromě mě tam hráli ještě další dva Leningraďané. Oba jsem porazil černými! Byli jsme kamarády a po partii jsem si z nich utahoval, jak krásně a snadno jsem s nimi zametl. Jeden mě zastavil: „Proč se mi posmíváš? Byl jsem donucen, abych tě nechal vyhrát.“ Byla to práce našeho trenéra. Turnaj jsem vyhrál, asi ale za cenu, že můj kamarád byl donucen mi pustit partii. Tento příklad uvádím i proto, aby bylo zřejmé, jak sovětští trenéři vychovávali děti, k jaké profesionální etice je vedli.

Hráči ze Sovětského svazu byli a stále jsou, i když se Sovětský svaz už dávno rozpadl, nejlepšími na světě. Suverénně ovládají světovou špičku. Když se stal Karpov mistrem světa, vyzyvatelem jste byl nejprve vy a potom Kasparov. Kasparov titul získal a držel ho až do zápasu s Kramnikem. Většina hráčů z šachové elity se narodila v SSSR. Co je podle vás příčinou tak jednoznačného úspěchu? Mnoho energie a fantazie, které byly v Sovětském svazu věnovány šachům a výchově mladých šachistů. Vyrostla celá armáda silných mistrů a velmistrů. Podívejte se na poslední soutěže družstev, i když odešla řada nejlepších hráčů do zahraničí, i když telavivský tým stejně jako newyorský jsou složené v podstatě z Rusů, moskevské mužstvo nad nimi i přesto opět vítězí.

Nemá úspěch sovětského šachu souvislost i s totalitním režimem? S nesvobodou, která umožňovala realizovat se jen v několika oblastech, jako třeba v šachu či sportu obecně? Zmiňujete to, co předpověděl Aljechin. Říkával: „Šachy se budou v Sovětském svazu velmi dobře rozvíjet, protože to je jediná mentální aktivita, která není postihována stranou a vládou.“

Souhlasíte v tomto s Aljechinem? Ano, velmi přesně to předpověděl.

Garri Kasparov je nejvýše postaveným šachistou na ELO listině již mnoho let. Jeho náskok před druhým v pořadí je dlouhodobě více než padesát bodů, a přitom mezi druhým a třetím je rozdíl jen jedenáct bodů a mezi čtvrtým až sedmým jen sedm. V čem je Kasparov o tolik lepší než ostatní? Jistě rozumí šachům velmi dobře. Navíc je ale ještě velmi silnou osobností. Stává se, že jeho soupeři mají velmi dobrou pozici, ale stejně prohrají a pak se ptají: Proč jsem proti němu nebyl schopen hrát? Na mě jeho osobnost vždy velmi silně působila. Během hry z něj vyzařuje síla a silnými tahy přesvědčí soupeře, že jeho pozice je lepší, i když to tak třeba není. Vlastně to samé se mi stalo v průběhu první partie s Navarou. Můj oponent mě několikrát v průběhu partie přesvědčil, že jeho pozice je OK, a přitom byla ztracená. Vypadá to velmi podivně, ale stává se to velmi často. Někteří hráči, jako třeba Kasparov či Navara, nějakým způsobem ovlivní své soupeře a ti potom nenajdou správné tahy. Když jsem se večer po první partii s Navarou, kterou jsme remizovali, vrátil do hotelu, nemohl jsem pochopit, proč jsem si vybral v určitém okamžiku jednu variantu a proč jsem ani nezauvažoval nad jinou. Nevím. Vím jen, že to nebylo moje myšlení, to on mě přesvědčil, že mám hrát určité tahy a vést pozici určitým způsobem.

Myslíte na nějaké parapsychologické schopnosti? Ano, přesně tak.

Třeba jako když vás ovlivňoval doktor Zuchar ve vašem památném zápase ve filipínském Baguiu s Karpovem? Ano, podobně.

Kdo myslíte, že jednou předstihne Kasparova na ELO listině? A kdy to můžeme očekávat? Žádné nové jméno nevidím. Kasparov může v jednom zápase s někým prohrát – jako prohrál s Kramnikem, nebo může mít pasivní skóre s jedním hráčem. To je psychologická záležitost. Silnější hráč občas není schopen hrát s konkrétním slabším hráčem. Já jsem měl před emigrací ze Sovětského svazu fantastické skóre s Michailem Talem, jedním z mistrů světa – vyhrál jsem s ním třináct partií a prohrál jenom dvě. Kořeny této bilance s Talem jsou ukryty v dávné minulosti. Hrál jsem s ním v roce 1953, tehdy jsem ještě nebyl ani šachovým mistrem. On už byl velmistrem a nabídl mi v partii remízu. Já jsem ji odmítl, tvrdě jsem bojoval a nakonec v 93. tahu jsem zlomil jeho odpor. A nejen v té jedné partii, kterou jsem tehdy vyhrál, ale jak se mi pak zdálo, i pro všechny naše další partie po celý život. Prostě jsem zlomil jeho odpor jednou provždy!

Před několika lety jste v Praze hrál zápas veteránů proti nejlepším ženám. Proč jsou podle vás muži o tolik lepšími šachisty než ženy? Proč je v první světové stovce jediná žena a žádná další zatím nemá ani naději se tam dostat? Někdo by mohl argumentovat množstvím času, které mohou muži na rozdíl od žen šachu věnovat. Ale já bych viděl příčinu trochu jinde. Mistryně světa v šachu Nona Gaprindašvili byla na rozdíl od většiny svých konkurentek velmi soutěživá. Důvod jsem pochopil, když jsem se dozvěděl, v jaké rodině vyrůstala. Byla sestrou šesti bratrů, sedmým dítětem. Žila mezi muži a musela jim konkurovat. Ženy jsou podle mě méně soutěživé než muži, a proto prohrávají.
Další důvod bych mohl odvodit z historie, kterou jsem studoval. Ženy mnohem později než muži začaly rozvoj své samostatné osobnosti. Dříve jsme znali jen sportovce, politiky, obchodníky – muže. Dnes není překvapivé, že i ženy jsou ministryněmi a poslankyněmi, manažerkami či úspěšnými sportovkyněmi. Jsem přesvědčen, že to doženou i v šachu. Ale bude to ještě chvíli trvat.