Poslední bašta

Arabské jaro přešlo do léta a trvá už půl roku. Saúdové v něm vedou tichou, ale úpornou bitvu, v níž se snaží zastavit dějiny

Experti už konečně přišli na to, proč arabské jaro zatím nezasáhlo Saúdskou Arábii a lidé nezačali demonstrovat jako v jiných zemích. Museli by totiž vystoupit ze svých klimatizovaných terénních automobilů, a na to nejsou zvyklí.
Případní rebelanti měli samozřejmě možnost tenhle problém vyřešit po svém: mohli by poslat své filipínské sluhy, bangladéšské nádeníky nebo palestinské inženýry, lékaře, účetní a prodavače, aby místo nich demonstrovali úplně stejně, jako za ně dělají všechno. Ale to si rychle rozmysleli, protože taková demonstrace by se mohla rychle obrátit proti nim.
Tenhle arabský vtip docela dobře odráží to, jaká Saúdská Arábie je. Není v něm ale všechno. Arabské jaro se přehouplo do léta, má za sebou právě půl roku, a Saúdská Arábie je tichá, což při prvním pohledu vypadá pochopitelně. Země, která si za petrodolary může pořídit všechno, si může koupit i loajalitu svých občanů. Bližší ohledání však ukazuje, že by to klidně mohl být jen klid před bouří.
Za normálních časů by se režim sedící na půl bilionu dolarových rezerv nemusel bát budoucnosti. Dokonce i teď, v dobách blízkovýchodních otřesů, Alláh Saúdské Arábii štědře naděluje. Protože z trhu vypadla libyjská ropa, ceny šly nahoru, a tak v Rijádu mají na účtech více peněz, než čekali. Král Abdulláh si mohl dovolit zaplatit za klid svých poddaných dalšími 36 miliardami, které vydal na jejich blaho a sociální péči.

Frustrovaní poddaní

Ale přesto… Dvě zprávy naznačují, že idyla je spíše kotlem, v němž se pomalu přihřívá voda.
Ta první: šestnáctičlennou „tajnou organizaci“, která údajně chystala svržení režimu, odhalily saúdskoarabské bezpečnostní složky. Skupina, která si říkala „projekt jedné generace“, byla ve spojení se členy irácké odnože teroristické organizace al-Káida.
Ta druhá: přestože hromada peněz za ropu stále roste, saúdskoarabská burza klesá jako barometr před bouřkou. Je to znamení, že něco je špatně a idyla je jen pouštním přeludem.
První zpráva vypadá zastarale jen zdánlivě. Po 11. září 2001 vyšla v Británii kniha, která líčila, jak se bin Ládin objeví při bohoslužbách v Mekce, zajme jako štít vysoce postavené duchovní, vyzve ke svržení „zaprodané“ královské rodiny a k odchodu bezvěrců z posvátné půdy Saúdské Arábie. Tím začíná klasické drama, v němž bin Ládina okamžitě podpoří návštěvníci Mekky, pak obyvatelé země včetně vojáků a nakonec i Blízký východ. Královská rodina kvůli revoltě prchá do exilu, bin Ládin přebírá vládu, bere jako rukojmí desítky tisíc západních cizinců, zaškrcuje ropný kohoutek… Příběh je momentálně mimo mísu (Usáma se smaží v arabském pekle džehenna), ale připomíná fakt, že pouštní království je zranitelnější, než vypadá. Kromě ropy je tam dost politické výbušniny: královská rodina Saúdů totiž nemůže říct, že má zcela věrné poddané. Spíše jsou zklamaní a frustrovaní.

Nebezpečné nůžky

Saúdská Arábie se začíná bát budoucnosti. Čtyřicet procent mladých lidí nemá práci. A ti, kteří ji mají, na tom nejsou o moc lépe. Polovina z těch, již chodí do práce, si vydělá méně než 830 dolarů měsíčně (necelých 14,5 tisíce korun). Muži už začali pracovat jako taxikáři či recepční, což dříve byla místa nejvýše tak pro Pákistánce. Návštěvníka v Rijádu okamžitě překvapí, kolik je tam ojetých a otřískaných vozů.
A nůžky mezi poddanými a královskou rodinou, kterou lidé považují za odtrženou a rozmařilou, se začínají nebezpečně rozevírat. Zatímco 70 procent obyvatel je mladších třiceti let, a průměrný věk obyvatele země je dokonce jen 19 roků, průměrný věk člena vládního kabinetu je 65. Někteří princové si drží své sinekury celá desetiletí, například jeden z nich je guvernérem provincie na severu země od roku 1956. Příjem každého prince – a těch je sedm až osm tisíc – činí od několika tisíc dolarů po čtvrt milionu.
Není tedy divu, že roste nespokojenost. Při nedávném průzkumu, zda považují výroky státních úředníků za věrohodné, odpovědělo devadesát procent dotázaných záporně. Při dotazu, co vzejde z oficiálního vyšetřování chaosu při záplavách, jež postihly druhé největší město Džidda, pětaosmdesát procent lidí odpovědělo, že nic. Zemí se šíří petice, v nichž se občas spojují prodemokratičtí disidenti a islámští radikálové. Dokonce i král už přestal být nedotknutelný. Jedna petice obsahuje výtku, že rozházel ropné příjmy několika minulých let na megalomanské projekty měst a univerzit, které jsou k ničemu.

Diverzant v každém pokoji

Saúdská Arábie prochází krizí, protože ztratila směr. Lidé cítí, že takhle nelze pokračovat do nekonečna.
Konzervativní království, které se zaklíná stabilitou, jež je jen verbálním převlekem pro neměnnost a zamrzlost, je zvláštní směsicí snahy zastavit dějiny a invaze novot. Nedávno tady chtěli zakázat telefony BlackBerry, nelíbí se jim mobily s fotoaparátem a ženy pořád nesmějí samy řídit automobil. Někomu se nezamlouvají dokonce ani telefony jako takové, protože prostřednictvím tohoto zákeřného vynálezu mohou ženy hovořit s cizími muži tam venku.
Současně tady však sledují americké filmy, jedí v Pizza Hut, a protože zde jen kvetou on-line seznamovací služby, navazují zakázané kontakty mezi pohlavími jako na běžícím pásu. Nové technologie a vliv Západu mění saúdskoarabskou společnost stejně zásadně jako před dvěma sty lety náboženský reformátor Muhammad íbn Abdal Wahháb. Právě on zavedl puritánský výklad učení proroka Mohameda a přísné oddělení mužů a žen, což jsou věci, které utvářejí Saúdskou Arábii dodnes. Jenže vliv Západu nelze zastavit, zvlášť když jeho hračky mají děti pouště tak rády a západní styl života je tak přitažlivý. Každý má internet a v každém pokoji televizi jako malého diverzanta. Nejen to: rozvodová míra činí čtyřicet procent, jeden ze tří Saúdů má cukrovku a zhruba stejný je počet obézních.

Napětí roste

V zemi jsou dva miliony vysokoškolských studentů, což je na dvacet milionů obyvatel krásné číslo. Sto deset tisíc mladých lidí studuje na prestižních univerzitách po celém světě. Domů se vracejí s vysokými očekáváními. Chtějí totéž, co má generace jejich otců: řidiče, služku a zahradníka. Ale dneska je všechno jinak. Práci už nedostanou, protože není.
A napětí roste. Cítí to i královská rodina. Signálem nejistoty se stal nedávno královský dekret zakazující demonstrace. A zákaz kritizovat velkého muftího – nejvyššího duchovního a absolutní autoritu ve výkladu náboženského práva – i další kleriky. Nařízení svědčí mnohem více o upadajícím vlivu náboženské elity než o jejich síle. Členové opozice jsou zavíráni, dnes je jich za mřížemi na pět tisíc. Pod obvinění z terorismu a snah o podkopání režimu se vejde leccos od al-Káidy až po pokojné disidenty plédující za uvolnění svěrací kazajky.

Trapný problém Západu

Saúdská Arábie vede úpornou bitvu, v níž se snaží zastavit historii. A Rijád představuje pro Západ trapný problém. Západní svatouškové podpořili arabské demonstrace i v zemích svých loajálních spojenců, jako byl Egypt nebo Tunisko. Podle stejné logiky by tedy měli požadovat demokratizaci Saúdské Arábie.
Ale nikdo o tom samozřejmě ani necekne. Nikdo ani nepípne, když Saúdská Arábie podporuje režimy, které Západ považuje za prohnilé. Saúdové poslali tanky do Bahrajnu, aby se tam potlačily demonstrace, podpořili Asadův režim v Sýrii a věnovali Jemenu tři miliony barelů ropy, jen aby udrželi tamní vládce.
Samozřejmě že nikdo nic nenamítá a nehovoří o nutnosti změn. Představa, že by se ze Saúdské Arábie stalo něco jako Sýrie, nebo dokonce Libye, je noční můrou. Saúdové jsou po Rusku největším exportérem ropy, a kdyby se tahle země začala otřásat, srazilo by to chřadnoucí ekonomiky Západu na kolena. Tenhle výpadek by tak nahradit nešel.
Saúdská Arábie je zatím v klidu, ale to je důvod jen k momentální úlevě. Důvod k nervozitě trvá dál.
Problém je v tom, že země se změnit musí. Královská rodina má pořád peníze, aby si kupovala čas, ale to nejde do nekonečna. Když bude ignorovat vítr změn, který vane Arábií, jednou do její země dorazí orkán. A k našim benzinovým pumpám taky.