Buržoazie si dělala z Nicoláse Madura legraci, protože byl řidičem autobusu. A podívejte se, kam to dotáhl, říkal venezuelský autoritativní prezident Hugo Chávez o svém viceprezidentovi a vyvoleném nástupci. Maduro se tak bez překvapení stal po smrti Cháveze kandidátem na nejvyšší post ve Venezuele a těsným rozdílem nakonec nedělní volby vyhrál.
Venezuelci jako by nevolili Madura, ale již mrtvého Cháveze. Maduro se na něj také ve všem odkazoval. Jeho volební slogany zněly: „Chávez ukázal cestu, Maduro přebírá kormidlo“ nebo „Hlas pro Madura je hlas pro Cháveze“. Zbožštění Cháveze dokonce došlo v podání Madura tak daleko, že se zemřelý prezident stal „Kristem Ameriky“, který za ostatní položil život. Prý k Madurovi Chávez přilétává také v podobě malého ptáčka a zpívá mu do ucha.
Madurova obsese Chávezem je natolik veliká, že kdosi založil web Madurodice.com, tedy Maduro říká, kde někdo pečlivě počítá, kolikrát si Maduro vzal do úst v médiích jméno svého velkého učitele od jeho skonu. Počitadlo se v den voleb dostalo nad 7200 zmínek.
Revoluce na nemocenské
O co více se ví o hvězdě bolívarovské revoluce Chávezovi, o to méně je známo o jeho vyvoleném nástupci. Chávez se k socialistické revoluci dostal přes vojenskou službu a více než čtení Marxe ho zajímalo hrdinství Simóna Bolívara. To Maduro je spíše typ „schůzovacího“ marxisty. Už ve škole na kraji Caracasu se účastnil studentských odborů. Pak se objevil v Socialistické lize, kde se velebili Marx, Lenin a Mao.
Léta pak řídil autobus v caracaské hromadné dopravě, kde se opět stal vůdčím odborářem. Podle venezuelského bloggera Juana Nagela se nyní Venezuelané s přístupem na internet baví jeho uniklými pracovními výkazy z doby, kdy dělal autobusáka: „Podle nich Maduro strávil prací relativně málo času, ale o to více se věnoval organizování odborů a čerpání nemocenské.“
Víc Kubánec než Venezuelan
Mnoho se neví ani o jeho epizodě na Kubě. Prý tam strávil jako odborář část osmdesátých let a stal se fanatickým příznivcem tamního komunismu. Chávez si ho možná povolal po bok i proto, že je důvěrníkem bratří Castrů. Podle opozice dokonce při nedávném uvedení kubánské hymny při oficiální příležitosti zpíval Maduro slova hymny cizího státu. Jediná celkem jistá věc je, že Maduro je přívržencem učení již zemřelého indického gurua Satji Sáí Báby, který svými magickými schopnostmi prý zhmotňoval nejrůznější předměty.
Po Castrech a indickém guruovi se marxista Maduro zhlédl i v několikanásobném neúspěšném levicovém kandidátovi na prezidenta Josém Vicentu Ragelovi, kterému dělal i bodyguarda. Ragel se později stal Chávezovým ministrem zahraničí, ale to nebyla ona spojnice, která z Madura udělala chávistu. Maduro o Chávezovi nic nevěděl, ani když se tento radikální důstojník rozhodl v roce 1992 svrhnout pravici.
Chávezův převrat skončil 4. února 1992 během pár hodin naprostým fiaskem, když Cháveze zatkli nepříliš hrdinně ve Vojenském muzeu v Caracasu. Vláda však tehdy dala Chávezovi těžko pochopitelnou příležitost uklidnit své příznivce v televizi. Tehdy se zrodil chávezovský mýtus, protože skvělý řečník nikoho nenechal na pochybách o svých úmyslech: „Kamarádi, bohužel pro tentokrát jsme nedosáhli cílů, které jsme si stanovili v hlavním městě.“
Místo poraženecké řeči zazněla ouvertura k budoucímu vítězství. Mezi těmi, kdo propadli Chávezově řeči, byla i Madurova manželka Cilia Floresová. Ta ho pak hájila před soudem a zprostředkovala i první setkání padlého revolucionáře Cháveze a odboráře Madura.
Funkce předávané v rodině
Vítězství Cháveze v prezidentských volbách roku 1998 bylo už i vítězstvím Madura. V letech 2005 a 2006 byl předsedou poslanců v národním shromáždění. Spolu se svou ženou vytvořili pozoruhodný mocenský pár. Když se v roce 2006 stal Maduro ministrem zahraničí, na uvolněné místo šéfky sněmovny nastoupila právě jeho žena. Ministr zahraničí ostrakizované země nebyl zrovna ten nejdůležitější post v zemi, ale Maduro mu dokázal dát lesk nekonečným cestováním a vychvalováním venezuelského „socialismu pro 21. století“. Mezi přátele Venezuely kromě Kuby na prvním místě dokázal nalákat země jako Bělorusko, Čínu, Írán, Rusko či Kaddáfího Libyi.
Maduro a jeho žena Floresová se stali typickými představiteli „boliburžoazie“, tedy zbohatlické nové vládní elity. Maduro ale nikdy po boku Cháveze nezakolísal. Byl při něm i při nejkritičtějším momentu Chávezovy vlády v roce 2002. V dubnu toho roku se strhly masové protivládní protesty, začala i stávka v ropném monopolu PDVSA. Toho využila opozice, vojenské špičky sesadily Cháveze a dopravily ho na vojenskou základnu Orchila.
Pučisty ale smetly protesty Madura a dalších příznivců Cháveze a prezident se vrátil do funkce po dvou dnech. Maduro i v těchto volbách připomínal, že Chávez je už sice po smrti, ale za jeho protivníkem Henriquem Caprilesem stojí stále titíž pravicoví pučisté z roku 2002.
Kampaň ve stylu nanebevzetí Cháveze
Chávez přes svůj letitý boj s rakovinou dokázal potřetí obhájit svůj prezidentský mandát v říjnu minulého roku. Ale slib už nesložil a odjel na léčení na Kubu. Ještě předtím však do pozice viceprezidenta jmenoval právě Madura, čímž v podstatě rozřešil nástupnickou otázku. Naprostou podporu mu pak vyjádřil v prosinci: „Můj názor je jasný jako měsíc v úplňku, a to nezvratně, absolutně a totálně, že si zvolíte za prezidenta Nicoláse Madura. Žádám vás o to z celého svého srdce.“
Po Chávezově smrti se stal Maduro fakticky vládnoucím prezidentem, což opozice napadla jako protiústavní. Maduro se ale udržel v důležité funkci a mohl za státní peníze rozjet megalomanskou vzpomínkovou akci na Cháveze, která ho vynesla až do jeho osiřelého úřadu. Maduro dokázal Cháveze v kampani udržet neustálými výpady, ať už obviněním, že za smrtí prezidenta stojí „historičtí nepřátelé“, až po nadávání opozici do fašistů.
Samé problémy
Těsným vítězstvím však Maduro získal tytéž problémy, kterým by jinak čelil sám Chávez po svém zvolení loni v říjnu. Chudší většina Venezuelanů si sice cení úspěchů v boji proti chudobě, dětské úmrtnosti, lepšího přístupu ke vzdělání a štědrých sociálních dávek, přerušení dodávek energií z minulých let u jednoho z největších vývozců ropy však Venezuelanům připomnělo, že ne vše je v pořádku.
Utrácení státu vedlo k devalvaci venezuelského bolívaru. Inflace se vymkla kontrole. S příjmy z ropy se neshoduje plán vlády ještě více omezit export do nepřátelských USA a přeorientovat se na Čínu. A dál vedle toho subvencovanými cenami dotovat Kubu a ostatní regionální spojence. Černé zlato, které financuje bolívarovskou revoluci, lze ale dobývat z čím dál náročnějších nalezišť, především jde o břidličné písky v oblasti řeky Orinoko. Maduro navíc pochopil, že velkým problémem se stává kriminalita, boj proti ní proto přidal ke svým prioritám.
I pro velkého Cháveze by nyní Venezuela představovala jen těžko řešitelný ekonomický a sociální rébus. Co teprve pro Madura, který se označuje za jeho pouhého syna. Venezuelané mu ale stejně přesto dali šanci. Slovy jednoho opozičníka: „Venezuelané zvolili nekompetentního muže, aby tím potěšili jednoho již zemřelého muže.“
Nicolás Maduro Moros
» narodil se 23. listopadu 1962 v Caracasu do rodiny odboráře
» po vystudování střední školy v Caracasu se pustil do odborářské kariéry
» v Socialistické lize bojoval za marxismus, vedle toho pracoval jako řidič autobusu v caracaské městské hromadné dopravě
» část osmdesátých let strávil na Kubě, kde se stal vyznavačem kubánského komunismu
» v roce 1993 se poprvé setkal s Hugo Chávezem díky manželce Cilii Floresové, která Cháveze hájila u soudu, spolu s ním v roce 1998 dostoupal až k převzetí moci » vystřídal posty šéfa poslanců, ministra zahraničí i viceprezidenta
» minulý rok se stal vyvoleným nástupcem Cháveze, po jeho smrti se stal faktickým vládcem země
» v neděli ho těsnou většinou Venezuelané zvolili novým prezidentem
Čtěte také:
Venezuelci splnili Chávezův sen: za jeho nástupce zvolili Madura, byť těsně
Venezuela volí nástupce Cháveze, opozice se bojí nepokojů
O Chávezovo křeslo se utkají bývalý řidič autobusu a kariérní politik
