Poslední lístek na Titanic

Nejmladší člen euroklubu dobře hospodaří a přijetí eura nelituje. Zatím

Loni touto dobou v Estonsku vrcholila kampaň ke vstupu země do eurozóny. Estonci si plnili dávný sen. I v nejtemnějších dobách historie u nich převládal pocit, že Skandinávie a zbytek starého kontinentu je jim mnohem bližší než Moskva. A to nejen geograficky, ale také myšlením a hlavně srdcem. Většina z 1,3 milionu obyvatel proto vnímala přijetí eura jako definitivní potvrzení své prozápadní orientace a také jako příležitost pro získání lepší mezinárodní pozice. Vadilo jim, že jsou bráni pouze jako součást malého pobaltského trhu. Od jednotné evropské měny si slibovali prestiž, stabilitu, jistotu a také příliv zahraničních investic.
Nutno ovšem dodat, že zdaleka ne všichni Estonci podobnou euforii tehdy sdíleli. „Kupujeme si poslední lístek na Titanic!“ hlásaly plakáty domácích odpůrců této myšlenky vylepené v ulicích Tallinnu. Dnes si někteří bývalí euronadšenci na podobná upozornění vzpomenou. Cítí se tak trochu podvedeni. Díky fondům EU si sice opravili silnice a kostely, teď ale musejí platit za někdejší chyby Řecka a dalších zemí eurozóny. „Je to, jako kdybychom byli původně pozváni na svatební hostinu, a najednou jsme zjistili, že sedíme na pohřbu,“ říkají.

Mantra o výhodách eura

Zásadní problém je v tom, že Estonsko vstupovalo letos v lednu do jiného euroklubu, než do kterého původně podávalo přihlášku. Hned za dveřmi čekalo nepříjemné překvapení. Nehledě na roli nováčka se Estonsko brzy muselo připojit ke společné záchraně Řecka, které nejenže špatně hospodařilo se státními prostředky a dlouhodobě si žilo nad poměry, ale také falšovalo statistiky odesílané do Bruselu. Nad podobným přístupem se Estonci upřímně podivují. „Musíme si vzájemně důvěřovat, ale když hovoříme o posílení regulací, tak je také nezbytné, aby všichni uvnitř eurozóny respektovali a dodržovali stanovená pravidla,“ říká estonský premiér Andrus Ansip, který nedávno navštívil Prahu. I přesto Tallinn zatím nelituje. Alespoň podle oficiálních prohlášení. Naopak, ústy svých nejvyšších představitelů tvrdí, že se Estonsku vstup do eurozóny vyplatil. Minimálně přílivem zahraničních investic, které začaly díky zavedení eura opět proudit do země. Dříve se mnozí investoři obávali devalvace estonské koruny, léta zafixované na německou marku a později právě na euro. Podle tamní vlády získali navíc domácí obyvatelé příchodem eura klid a jistotu. Přinejmenším ti, co již měli u bank půjčky, z nichž přes 90 procent bylo stejně v této měně. Tallinn si veřejně nestěžuje ani na příspěvky do evropského záchranného fondu neboli eurovalu. Přitom v poměru k HDP má Estonsko platit z celé eurozóny nejvíce. Premiér Ansip nicméně přiznává, že „je poměrně složité vysvětlovat estonským voličům důvody, proč se musí bohatším Řekům pomáhat“. Estonci to však podle něj chápou díky příkladu Lotyšska, které bylo ještě před třemi lety v hluboké krizi. I když pobaltský soused není členem eurozóny, asistence zemí EU a také Mezinárodního měnového fondu a Světové banky pomohla Lotyšům dostat se z nejhoršího. A právě tato solidarita, která přišla navíc v kritický moment, je v chápání Estonců důležitá. „Nikdy nevíte, kdy vaše země bude potřebovat pomoc,“ říká estonský předseda vlády.

Od vnoučat si nepůjčují

Estonsko patří k nejdisciplinovanějším státům EU. Veřejný dluh země k HDP loni nepřesáhl ani sedm procent, zatímco průměr EU je 80 procent. Pro srovnání: v případě Itálie je to 120 procent a u Řecka dokonce 160 procent. Přitom jedno z maastrichtských (konvergenčních) kritérií říká, že veřejný dluh členské země nemá přesahovat 60 procent. Estonsko je také jedním z mála členů EU, který je schopen plnit podmínky Paktu stability a růstu (PSR). Na rozdíl od jiných zemí totiž v Estonsku není populární si „půjčovat peníze od dětí a vnoučat“. Tato slova vystihují nejen myšlení tamních lidí, ale hlavně odpovědný přístup estonské vlády.
Estonsko je vůbec kladným příkladem v Evropě, který zasluhuje zvláštní pozornost. Zdevastované téměř půlstoletou sovětskou nadvládou a socialistickým způsobem řízení získalo nezávislost teprve před dvaceti lety. Nové demokratické vedení země se hned v úvodu pustilo s entuziasmem do reforem. Hrdí a odhodlaní Estonci neměli tehdy co ztratit. Státní podniky prošly privatizací a restrukturalizací. Průmyslová výroba v úvodu poklesla, řada neefektivních továren vyrábějících například vojenskou elektrotechniku totiž skončila s produkcí. Vztah s bývalou okupační mocností byl v 90. letech nejprve problematický. Tehdejší estonské politické vedení usilovalo o návrat ruskojazyčného obyvatelstva zpět do Ruska. Tento plán nevyšel, a navíc vedl ke zvýšení napětí mezi Tallinnem a Moskvou. Nyní jsou podobné scénáře již minulostí, Estonsko přistupuje k Rusku pragmaticky. „Chceme být dobrými sousedy,“ říká Ansip. Podle jeho slov jsou obchodní vztahy obou zemí nyní nejlepší za posledních dvacet let.

Vzestupy a pády

V hospodářských a sociálních reformách Estonsko vsadilo na transparentnost, pružnost, otevřenost a také na moderní technologie. Vláda v Tallinnu se například stala prvním kabinetem v Evropě, který začal fungovat na elektronické bázi a vyloučil z používání klasický papír. Také podnikatelé si pochvalují, že daňová přiznání vyplňují a odevzdávají on-line. Ne náhodnou byl například komunikační software Skype vynalezen na předměstí estonské metropole. Ještě před vstupem do Evropské unie v roce 2004 se Estonsko stalo symbolem zodpovědného přístupu, typického pro severní Evropu. Nicméně ani tato pobaltská země se nevyhnula hospodářské krizi, která se světem prohnala po krachu banky Lehman Brothers. Estonská ekonomika vykázala v roce 2009 meziroční propad HDP o 14 procent, což byl jeden z nejhorších výsledků v rámci EU. Na recesi se podílela nízká domácí poptávka i oslabení zahraničního obchodu. Pokles spotřebitelské důvěry a růst nezaměstnanosti se nejvíce projevily na realitním trhu, kde se propad cen koncem roku 2009 přiblížil 50 procentům ve srovnání s první polovinou roku 2007, kdy v Estonsku vrcholil boom s nemovitostmi. Po splasknutí realitní bubliny Estonsko zahájilo razantní ozdravný a úsporný program. Výhodou bylo, že lidé tomu porozuměli a spolupracovali. I díky tomu prošla tato malá republika jednou z nejtvrdších finančních terapií. Vláda seškrtala veřejné výdaje (kvůli nedostatku peněz se například zhasínalo dříve veřejné osvětlení), provedla se řada strukturálních reforem, liberalizovala pracovní právo a zvýšila věk odchodu do penze na 65 let, výrazně poklesly platy i důchody. Při plnění maastrichtských kritérií Estonsko vynaložilo nesmírné úsilí, všechny podmínky pro vstup do eurozóny nakonec splnilo včas. Vzhledem k vývoji událostí mu však nebylo dopřáno, aby si plnohodnotné členství dostatečně užilo.

Ochlazení na obzoru

Eurozóna získala vstupem Estonska velice ukázněného a výkonného člena. Zatímco většina evropských zemí pomalu míří k recesi, estonská ekonomika překonává očekávání – ve třetím čtvrtletí letošního roku vzrostla téměř o osm procent. Ne náhodou se proto země v srpnu dočkala zvýšení ratingu od agentury Standard & Poor’s. Přesto je jisté, že v následujícím období se tempo výrazně zpomalí, i když v rámci EU bude Estonsko patřit k nadprůměru. Premiér Ansip týdeníku Euro řekl, že jeho vláda očekává růst HDP v příštím roce kolem tří procent. „Mnoho evropských zemí včetně našich hlavních exportérů není až tolik optimistických. Ovšem předem nikdy nevíte, jak to nakonec dopadne,“ dodal. Kromě očekávaného zvolnění se Estonsko bude muset vypořádat také s dalšími problémy. V zemi je poměrně vysoká nezaměstnanost přesahující deset procent a také zhruba pětiprocentní inflace, která je v rámci eurozóny momentálně nejvyšší. Estonsko prozatím pokulhává i co do produktivity, která dosahuje přibližně 40 procent průměru EU. Tallinn si rovněž uvědomuje, že by měl více diverzifikovat svůj export mimo sousední země.
Nejvíce starostí však Estonsko má paradoxně s nejistou budoucností eura, které si tolik přálo a o něž tolik usilovalo. Před rokem estonský ministr financí Jürgen Ligi pro rakouský deník Die Presse nadšeně tvrdil: „Je lepší být na palubě než mimo ni v závěsu a v totální závislosti na mateřské lodi.“ Estonsko je sice společně s 330 miliony obyvatel eurozóny na palubě, ovšem loď je poškozená, nějakou dobu už do ní teče, a mezinárodní posádka navíc nedokáže krizovou situaci rychle řešit. Není proto vyloučeno, že projekt jednotné evropské měny půjde pomalu ke dnu. A že si Estonci koupili poslední lístek na Titanic.