Pro Němce se po dlouhých letech nuceného zákaznického svazku s jejich Telekomem nyní otevírají nové možnosti realizace příslovečné poslední míle, tedy těch metrů telekomunikačních kabelů, jež spojují konečný uzel sítě s domácnostmi. Tento segment trhu byl až do liberalizace počátkem roku 1998 ve vlastnictví Deutsche Telekomu. Od té doby musí Telekom podle zákona poskytovat za poplatek svoji kabelovou infrastrukturu konkurentům.
Zpřístupňování dříve monopolní infrastruktury probíhalo zpočátku dvojím způsobem. Při takzvaném call-by-call systému si zákazník zvolí pro každé volání danou předvolbu svého provozovatele a poplatky se zúčtují přes Telekom. Při postupu zvaném preselection má každý zákazník svého pevně zvoleného provozovatele, od něhož také dostává účet. V obou případech platí provozovatel poplatky Telekomu za užívání jeho sítě. A v obou případech se konkurenční boj a cenová válka soustředí především do sféry dálkových hovorů.
Vstup provozovatelů do tržního segmentu místních hovorů a internetového připojení s vlastními tarifními modely umožňuje takzvaný unbundled access. Tato strategie je ovšem mnohem nákladnější: provozovatel si musí nejdříve zvolit z existujícího velkého počtu hlavních rozdělovačů ty, jež jsou pro něho atraktivní, respektive mají vysoký zákaznický potenciál, což jsou například centra měst nebo průmyslové zóny. Zvolené hlavní rozdělovače se pak napojí na síť provozovatele - buď na jeho vlastní, anebo na síť pronajatou od Telekomu. V každém případě se za každého zákazníka, jenž si zvolil nového provozovatele, opět platí Telekomu - za pronájem spojení od hlavního rozdělovače k zákazníkovi. Provozovatel má ale výhodu nezávislosti na ostatních komponentech sítě Telekomu a může uplatňovat vlastní modely služeb a tarifů.
Provozovatelé se nyní snaží obcházet také již zmíněnou poslední míli zaváděním své vlastní přístupové infrastruktury. Pro všechny inovace v této oblasti jsou společné mnohem vyšší než tradiční přenosové rychlosti a nižší ceny. Například RWE Energie AG vyvinula společně se švýcarským Ascomem systém powerline communication (PLC), který má velkou šanci zruinovat tržní podíl Telekomu v internetovém segmentu. RWE přitom využívá, podobně jako Energie Baden-Württemberg (EnBW) nebo britský Norweb, bohatě rozvětvenou infrastrukturu elektrické sítě. Realizace technologie PLC bude pro uživatele znamenat internetové připojení prostřednictvím elektrické zásuvky. Ve firmách bude možné propojit počítače, alarmní i další podobné systémy bez zvláštních kabelů. PLC má také umožnit telefonování v dostatečné kvalitě, což je pro Deutsche Telekom velice zneklidňující zpráva.
Další řešení se opírají o možnost přenosu zvukového signálu a dat vzduchem. Například produkt SkyDSL berlínské firmy Teles nebo Web-Sat irské firmy Satellite Data Services umožňuje přenos dat pomocí běžných satelitních zařízení v mnohonásobně vyšší rychlosti než ISDN. Alternativním řešením je radiový přenos dat například v nabídce firmy Altvater Airdata s jejich WIMAN-systémem (wireless metropolitan area network). A nakonec, ale ne v poslední řadě je k dispozici rovněž televizní širokopásmová kabelová síť, která má také umožnit velice rychlý přístup na internet a telefonování, jak je to vidět na rostoucím a mohutném trhu ve Spojených státech.
Pod lupou z Bruselu
Český telekomunikační úřad (ČTÚ) je regulačním orgánem se 483 pracovníky. Organizačně je součástí ministerstva dopravy a spojů a jeho ředitel je podřízen přímo ministrovi. V pražském ústředí pracuje 216 lidí, zbytek v sedmi oblastních pobočkách. ČTÚ je rovněž zodpovědný za správu spojových frekvencí. Má pravomoc k udělování pokut a k odebírání licencí. Doposud se nepodnikly žádné kroky k přeměně Českého telekomunikačního úřadu v nezávislý regulační orgán a k zajištění jeho efektivního strukturálního oddělení od aktivit spojených s vlastnictvím nebo řízením komerčních operací.
(Redakční překlad výňatku z hodnotící zprávy Evropské komise o pokroku ČR v procesu přijímání pravidel Evropské unie, 13. říjen 1999)
