Průmyslové výrobě provazů a lan se v Česku daří, zato pravého, vyučeného provazníka aby dnes pohledal. Karel Klik (75) z Deštné u Jindřichova Hradce je jedním z posledních. Jeho rod přišel do jihočeského městečka na sklonku 18. století od slezské Vratislavi a provaznictví se 230 let dědilo z otců na syny. Praděd Glück byl provazník, otec Klik provazničil. Karel Klik už nemá řemeslo komu předat, a tak v Deštné vybudoval před třemi lety alespoň Provaznické muzeum, jediné svého druhu v Česku.
Podívaná.
Spatřit zanikající řemeslo v původní podobě je nevšední zážitek. „Dnes se kupuje už hotová, strojně vyrobená příze, ale dřív si přízi z vlákna musel provazník udělat sám,“ vypráví Karel Klik a usedá za kolovrat, jehož podobu dnes znají děti snad jenom z balady Karla Jaromíra Erbena. Otáčí se na stejném místě, kde před šedesáti lety pomáhal jako kluk tátovi, v malých prostorách dílny v přízemí domu na deštenském náměstí. Rád ukazuje, jak se na trdlici vytloukala vlákna lnu, ale v malíčku má i novější technologie, když předvádí výrobu příze na několika zhruba sto let starých strojích. „Příprava příze bývala hlavní práce provazníka, ale už padesát let se to takhle nedělá,“ vysvětluje pan Klik. Jutová příze, len, jugoslávské konopí, italské konopí, sisal, bavlna, ale také velbloudí srst na řemínky, to vše kdysi provazník spřádal a později nakupoval. Teprve pak se z příze stáčely nebo splétaly provazy. Karel Klik vzpomíná, že na chudém Jindřichohradecku bývalo hodně provazníků, řemeslo se doplňovalo se zemědělstvím. Stroje dováželi z vyspělejších oblastí, z Rakouska, Německa i z Anglie.
Družstevníci.
Po válce většinu provazníků z okolí Deštné spolklo výrobní družstvo Delana. „Ale banka nám tehdy nevěřila a nechtěla nám dát úvěr,“ vypráví Karel Klik. „Jeli jsme tedy orodovat k ministrovi lehkého průmyslu Zmrhalovi: seděl u psacího stolu na stupínku uprostřed ohromné pracovny, vzlíželi jsme k němu. Ale neposlouchal nás, narovnával totiž ocas jakési papírové holubici míru, kterou mu přinesla sekretářka,“ vzpomíná Karl Klik. Úvěr nakonec dostali, ale šedesát tisíc korun, které Klik s důvěrou vložil do družstva ze svého, vzalo spolu s dalšími prostředky Delany za své hned při měnové reformě.
Delana je dnes vedle akciové společnosti Lanex v Bolaticích u Opavy jedním ze dvou hlavních výrobců lan a provazů v České republice. Zatímco Lanex má osm set zaměstnanců, deštenské družstvo zaměstnává jen dvaadvacet lidí. Předseda představenstva Delany Jiří Rataj týdeníku EURO řekl, že se sice daří držet přijatelné ceny výrobků, ale za poslední tři roky to bylo na úkor podstatného snížení zisku. Devadesát procent výrobků je určeno pro český trh, exportují se prý především švihadla. „Bohužel, poslední provazník se vyučil v šedesátých letech, dnes veškerou provaznickou práci v Delaně vykonávají pouze zaškolení lidé, hlavně ženy,“ říká Jiří Rataj.
Mamut.
Bolatický Lanex má dvě pobočky, ve Vítkově a v Kravařích. Jeho tržby rostly celá devadesátá léta k částce 789 milionů korun za loňský rok. Strojní provazničinu firma už v osmdesátých letech doplnila o výrobu šitých velkoobjemových vaků a sportovních lan, zejména horolezeckých, která i exportuje. Předsedkyně dozorčí rady Lanexu Lýdie Peterková říká, že společnost založená roku 1949 navázala na bývalé Slezské provazárny ve vedlejší obci Chuchelná. „S tradičními provazníky neměla nikdy nic společného, šlo o strojní výrobu,“ říká. To umožňuje zaučovat pracovníky-manipulátory v pouhých kursech. Zatímco ještě v osmdesátých letech podle Peterkové převažovaly ve firmě ženy, dnes tvoří jen zhruba polovinu zaměstnanců. S lany silných průměrů manipulují muži.
Drobní prodejci provazů a lan většinou se sortimentem produktů Delany a Lanexu vystačí, zahraniční provaznické výrobky v sortimentu českých provaznických obchodů běžně nejsou.
Práce pro ženy.
„Není dorost,“ smutně potvrzuje Karel Klik. „Muži už na to nechodí,“ připomíná horší finanční ohodnocení tovární práce. Ve svém muzeu Karel Klik shromáždil i údaje o počtu provazníků v minulosti. Třeba v letech 1947/48 bylo jen na území Čech 169 organizovaných provaznických živností, zatímco na počátku první republiky byl tento počet zhruba dvojnásobný. Dílny existovaly po celém území státu, nejvíc v německém pohraničí, také v Praze. „Provazníci měli své časopisy, Provaznické zájmy vydával v Polné pan Svoboda, pan Bartovský zase v Plzni vydával Provaznické listy,“ pokračuje ve výkladu Karel Klik. V Německu prý dodnes vychází provaznický časopis Seiler Zeitung. „Odebíral jej u nás starý provaznický rod Kovářských z Vysokého Mýta. Pan Kovářský byl známý tím, že jeho děda byl dvakrát ženatý, z těch dvou manželství měl deset dětí a pět kluků a jednu holku vyučil provazníkem. Šest provazníků Kovářských v jedné generaci potom obsadilo celé východní Čechy,“ vzpomíná Karel Klik.
Co uměl provazník.
Rybářské sítě u stropů muzea v Deštné prozrazují, že provazník nejen vyráběl vlákna a stáčel provazy. Podběráky, nákupní síťovky, houpací sítě, rohožky, to vše musel umět uplést provazník a tato práce se dodnes dělá převážně ručně. Pletené čabraky na koně zvíře chránily před mouchami, náprsník si prý mohl dovolit každý, stejně tak i pokrývku hlavy koně, zato čabraku na hřbet zvířete si už pořizovali podle Karla Klika jen bohatší vesničtí řezníci nebo sedláci. Náročnou zakázkou prý byla také například kónická švihadla s proměnlivou tloušťkou provazu. Za speciální práci provazníka pak kdysi platila nekonečná transmisní lana, která zajišťovala převod energie z parního stroje nebo vodního kola. Tento způsob se používal před vynálezem elektřiny. „Měla úžasnou sílu, dvě lana utáhla menší továrnu,“ říká Karel Klik s neskrývaným obdivem. V úctě chová i samotnou pevnost vláken neboli jejich tažnou délku. Například konec vlákna jugoslávského konopí by se podle tohoto kritéria musel vynést do výše třiceti kilometrů, aby se přetrhl vlastní vahou. „Přitom umělá vlákna jsou ještě dvakrát pevnější než přírodní,“ dodává Karel Klik.
Novopacký živnostník.
Konkurentem Delany nebo Lanexu sice není, přesto provaznická dílna Vladimíra a Jaromíra Vojtíškových v Nové Pace slušně prosperuje. Jak řekla týdeníku EURO Jana Vojtíšková, výroba má svou tradici z dob třicátých let minulého století a také několik stálých zákazníků. „Pleteme převážně šňůrky, ale dají se u nás udělat i klasické kroucené provazy, jaké se dělávaly dříve,“ říká. Prozrazuje strategii: „Máme jen dva stroje, ale prodáváme své výrobky o hodně levněji než konkurence. Třeba metr osmimilimetrové šňůry máme za deset korun, ale jinde jí mají za sedmadvacet.“ Její manžel za minulého režimu od řemesla svého otce ustoupil, ale nedávno se dal na provazničinu vnuk, který ovšem nebyl vyučen. „Manžel mu radil, práci svého otce si ještě pamatoval,“ vypráví paní Vojtíšková. Ona i manžel jsou již v důchodu a syn má kromě provaznictví jiné zaměstnání. Samotné provaznictví by je totiž těžko uživilo.
Přísné kontroly.
Patronem provazníků býval svatý Florián. Ještě jedno datum v kalendáři ovšem bývalo, jak vzpomíná Karel Klik, pro provazníky posvátné: 29. září, svátek svatého Michala. Do roku 1871, kdy byla zavedena metrická soustava, se měřilo na lokte. Rameno motovidla, na němž se měřila délka příze, muselo být dlouhé přesně jeden loket a právě na svatého Michala chodila vrchnostenská kontrola. „Když shledala, že provazník šidí, hned mu motovidlo rozštípala, zabavila veškerou přízi, co měl, a ještě musel zaplatit pokutu,“ líčí Karel Klik. Když byla míra v pořádku, vyrazila kontrola do dřeva lvíčka jako punc kvality a na rok byl klid.
Málo romantiky.
Jak Provaznické muzeum v Deštné před třemi lety vzniklo? S rekonstrukcí a dostavbou dílny panu Klikovi pomáhal jeho vzdálený příbuzný, specializací technik. Práce trvala tři roky. „První rok mě to těšilo, druhý rok jsem byl vyčerpán a třetí rok jsem dostal anginu pectoris,“ popisuje Karel Klik náročnost úkolu. Zájem turistů je prý velký. Hlavním důvodem, proč Karel Klik muzeum provaznictví vybudoval, byla snaha ukázat mladým lidem, jak se dříve pracovalo a žilo. „Provaznické řemeslo se nám dnes může zdát jako romantika, ale lidé tenkrát pracovali hlavně proto, aby vůbec přežili, aby uživili rodiny, a žádné kouzlo v tom neviděli. Děti nepřebírali dovednosti svých otců a dědů z piety, ale kvůli tomu, že nemuseli kupovat nové nářadí a stroje a učitele měli zdarma doma. Všechno bývalo hodně praktické,“ bere návštěvníkům iluze pan Klik. Vypráví, jak byla do práce provazníka zapojena celá rodina, děti či učedníci tahali provazy, šlapali kola u strojů. A když dolehla hospodářská krize, obživu muselo zajistit pole, zvířata ve chlévě a zahrada.
Starosti s tím, kdo Provaznické muzeum jednou převezme, si Karel Klik nedělá. „Snad to díky mému pomocníkovi přeci jen zůstane v rodině.“
