Řecký premiér Alexis Tsipras děsí evropské politiky i trhy radikálně levicovou rétorikou (a prvními činy). Má na koho navazovat
Aténská burza poklesla za tři dny minulého týdne o nejméně dvanáct procent, slibované výnosy z vládních dluhopisů se vyšplhaly na nekřesťanských 13,5 procenta, ceny akcií komerčních bank se naopak propadly až o 40 procent. A ratingové agentury spěchaly se snížením hodnocení vyhlídek do budoucna (například Standard & Poor’s vyměnila stabilní hodnocení za negativní). A to byl Alexis Tsipras u moci pouhé dva dny.
Není divu, že evropská média mají sklon o hazardu jménem Syriza informovat v emotivních tónech. Již od jejího volebního vítězství v neděli 25. ledna byl frekventovaný obrat „první skutečně levicová vláda v Evropě“.
Mnoho pozornosti na sebe také strhla skutečnost, že se Tsipras a jeho lidé bleskově dohodli na vytvoření vlády s nacionalisty ze strany Nezávislí Řekové, nesoucí nálepku krajní pravice.
Lék na stagflaci?
Konkrétními ekonomickými dopady veletočů, jež má řecký premiér za lubem (v úterý například pozastavil několik velkých privatizačních projektů), a jejich kontextem současného vzedmutí evropské levice se v tomto vydání týdeníku Euro zabývá jiný text (na str. 46). Neméně pozoruhodná však je skutečnost, že Tsipras a spol. nedělají nic obzvlášť originálního – ani vstřícností vůči nacionalistům, ani ve smyslu levicového ekonomického radikalismu. Toho se lze dočkat i v poměrech normálnějších, než jsou ty dnešní řecké.
François Mitterrand vešel do dějin jako muž, který (kromě dobře utajeného dvojího rodinného života) držel na znamení smíru u Verdunu Helmuta Kohla za ruku a pomohl rozhodující měrou přesvědčit německého kancléře o přijetí společné evropské měny.
Pozapomenuto tak zůstává, že po svém příchodu do funkce v roce 1981 se choval velmi podobně jako dnes Tsipras coby prominentní hříšník eurozóny.
Evropu tehdy sužovala stagflace (kombinace vysoké inflace a současné stagnace ekonomiky) plynoucí z ropného šoku; Mitterrand, jenž byl u moci současně s vládní koalicí svých socialistů, komunistů a levých radikálů, chtěl vytvořit nový model fungování ekonomiky. Znárodnil téměř třetinu průmyslových podniků a bank. Skokově zvýšil většinu sociálních dávek o desítky procent. Zavedl zvláštní „daň solidarity“ (jako by veškeré ostatní daně sloužily nějakému jinému účelu), jež zvedla horní hranici daně z příjmu fyzických osob na 75 procent. Vypsal bohaté investiční projekty placené ze státní kasy, zkrátil pracovní týden na 39 hodin, přikázal pět týdnů dovolené a důchodový věk snížil na 60 let.
Bonjour, Monsieur Tsipras Během necelých dvou let nicméně i Mitterrand zjistil, že utrácení peněz, které nemá, mu dláždí cestu do pekel. V březnu 1983 zcela otočil kurz a počal dohlížet na rozpočtovou soudnost, aby udržel frank v evropském směnném mechanismu.
Jestliže však Mitterrand přišel do vrcholné funkce jako levicový politik (byť ne s rudou pěnou u úst jako Tsipras), podobnými kousky se mohou chlubit i politici, u nichž o levicovosti obvykle nemluvíme. Vezměme zemi, jež uzákoní, že všichni zaměstnavatelé i zaměstnanci jsou automaticky členy organizace známé jako Pracovní fronta. Týž zákon dává státu právo intervenovat v činnosti podniků s více než dvaceti zaměstnanci. Statistický úřad dává dohromady všechna dostupná data o historii výroby i o požadavcích na suroviny, vybavení a skladovacích kapacitách. Jiný úřad naplánuje výrobu tak, aby podle dostupných dat vyvažoval nabídku s poptávkou. Podle toho rozdá jednotlivým závodům objednávky a stanoví ceny jejich produktů.
A nakonec další úřad kontroluje, jestli se všechno dodržuje, jak má.
To zní jako sovětská fantazie; přičtěme však k tomu protikuřácké tažení, kampaň za práva zvířat, omezení možnosti nosit zbraň, podporu plánovaného rodičovství a negativní postoj k organizovanému křesťanství – a máme obrázek levice podstatně modernější. A kdo že to takhle pěkně celé nalinkoval? Inu, byl to v roce 1933 německý říšský kancléř Adolf Hitler. (I on byl za tři roky švorc; v roce 1936 musel zmrazit ceny a odtud již vedla ekonomicky cesta jen do pekel stále hlubších.) Reaganův odkaz Křivdili bychom však Evropanům, kdybychom inspiraci levicí připisovali jenom jim.
Ronald Reagan, prezident USA v letech 1981 až 1989 a ikona amerického konzervatismu, je podle legendy živené propagandisty ztělesněním ekonomických ctností. Čekali byste tedy snižování role státu v ekonomice, snižování daní, případně ořezávání sociálních výdajů a rozpočtovou disciplínu obecně. Přesný opak je pravdou: Reagan pravidelně zvyšoval daně, zachránil před úpadkem systém sociálního pojištění a dohlížel nad federálním rozpočtem rostoucím rychleji než HDP. (A svého největšího úspěchu, dohody se SSSR o omezení jaderných arzenálů, dosáhl díky vyjednávání s Moskvou, což celý jeho konzervativní tým považoval za nerozumný hazard.)
To neznamená, že mezi ekonomickou politiku Reagana a Tsiprase lze klást smysluplné rovnítko. Míru levicové zhoubnosti toho či onoho opatření však je třeba nahlížet v jejich kontextu. Právě ten dodává Syrize a jejímu šéfovi nádech výjimečnosti. Ekonomický mainstream se v Evropě od 80. let plus minus řídí neoliberálními principy. V Jižní Americe by si Tsiprase ve společnosti Castrů, Chávezů, Correů a Moralesů nikdo ani nevšiml.
Překvapivá není ani Tsiprasova rychlá dohoda s nacionalisty. Kterýkoli z režimů definovaný silnou měrou státního dirigismu – od Hitlerova Německa přes extrém Severní Koreje po například dnešní Maďarsko premiéra Viktora Orbána – má sklon hrát na nacionalistické noty. Každý extrémní politický postoj je především antiestablishmentový; a dnešní profilování zájmu vlastní země v kontrastu s establishmentem Evropské unie je, právem či nikoli, počin logický. Ovšem zároveň, jak pravil britský literát Samuel Johnson, vlastenectví bývá mizerovi posledním útočištěm.
Ovšem zároveň, jak pravil britský literát Samuel Johnson, vlastenectví bývá mizerovi posledním útočištěm.
Evropská levice: devatero vítězství
1215 Magna charta Institucionální omezení panovnické moci; dokument, jehož první znění sepsal arcibiskup z Canterbury a posvětil král Jan Bezzemek, měl chránit šlechtice před nezákonným vězněním, zajistit jim přístup ke spravedlivému soudnímu procesu a stanovit strop pro jejich odvody panovníkovi
1517 reformace Wittenberský kněz Martin Luther vydává Devadesát pět tezí, v nichž se obouvá do zneužívání církve a jejího mocenského monopolu, především si podává praxi prodeje odpustků, systém svatořečení a stoupající finanční nároky církve; u zrodu reformace stál sto let před Lutherem i Jan Hus, jehož čeští následovníci předznamenávají postoje příslušníků nejradikálnějšího křídla francouzské revoluce
1789 francouzská revoluce Pokus zvýšit válečné daně je posledním počinem bourbonského trůnu; jeho pád předznamenává zánik teokratických a absolutistických režimů po celé Evropě, namísto nichž vznikají republiky a demokracie vedené (zhruba) osvícenským, sekulárním, liberálním politickým smýšlením; k moci se dostává Napoleon Bonaparte
1848 Komunistický manifest Londýnský německy psaný list Deutsche Londoner Zeitung začíná na pokračování vydávat spis Karla Marxe a Friedricha Engelse Manifest komunistické strany, později známější jako Komunistický manifest. Spis vysvětluje lidské dějiny jako výhradně dějiny nenávisti, čímž inspiruje řadu budoucích prominentních levicových vůdců 1880 sociální stát Německý kancléř Otto von Bismarck je snad na soupisce levicových all stars nečekaným hostem, ale byl to on, kdo při sjednocování Německa zavedl sociální pojištění a zasadil se o regulaci kapitalismu typu laissez-faire; jeho model sociálního státu inspiroval většinu Evropy a po druhé světové válce jej za svůj přijala i nekomunistická, umírněná levice
1917 bolševická revoluce Ruský komunistický převrat, vedený Vladimirem Leninem a Lvem Trockým, radikalizuje levicové politiky v celé západní Evropě; na začátku února 1918 Lenin poskakuje radostí, že jeho divoký experiment vydržel déle než 72 dnů pařížské Komuny – položil se však až za 72 let
1945 rozdělení Evropy Sovětský svaz Josifa Stalina získává (kromě přímé správy čtvrtiny Německa a do roku 1955 i Rakouska) pod kontrolu polovinu Evropy, kde zavádí kromě jiného rigidní plánování (takřka) výhradně státních ekonomik; značná část svobodné poloviny Evropy po tomto modelu bude ještě dlouho závistivě pošilhávat
1968 protestní rok Českému čtenáři ten letopočet evokuje především místní pokus o „socialismus s lidskou tváří“, nepokoje však zamávaly i celým Západem, ať už byly motivované rasově (Spojené státy), či ekonomicky (Francie, Německo). Takzvaná Nová levice právě tehdy formulovala svoje požadavky – lidskoprávařský průmysl, radikální feminismus, ekologismus – jež jsou dnes součástí ideologické výbavy mainstreamového levičáka
2015 Syriza Na protest proti a) bruselsko-berlínskému ekonomickému diktátu; b) skutečnosti, že věřitelé chtějí vracet dlužné peníze (vyberte podle toho, jak problém vidíte), si Řekové zvolili radikálně levicovou vládu, od níž očekávají razantní zvýšení životní úrovně; ekonomové považují taková očekávání za nerealistická
O autorovi| Daniel Deyl • deyl@mf.cz
