Všichni jsme studovali, národní družstvo bylo samý vysokoškolák a basketbal nás jen bavil,“ vyprávěl Ivo Mrázek (18. ledna 1926 až 5. dubna 2019) před třemi lety. Na mysli měl přelom 40. a 50. let minulého století, kdy československá košíková sbírala nejcennější úspěchy. Byl i posledním žijícím členem zlatého týmu, který v roce 1946 ovládl mistrovství Evropy v Ženevě. „Ve Švýcarsku nás pohostila Olga Masaryková-Revilliodová, její rodina nám dala zlaté hodinky s věnováním pro mistry Evropy,“ popisoval okamžiky po senzačním vítězství nad Italy v rozhovoru pro regionální Deník.
Pro dvacetiletého pivota šlo o velkou událost a třpytivý začátek bohaté kariéry.
Narodil se v Brně a jeho prvním sportem bylo plavání. S oddílem jezdili na tábor do Polné, kde po večerech hráli volejbal. Jednou tam dorazili na trénink na čerstvém vzduchu brněnští basketbalisté. A protože jich bylo jen devět, vysokého Mrázka poprosili, jestli by si s nimi nezahrál. Tak se ocitl pod koši.
Stal se pevnou součástí poválečné reprezentace, která mezi roky 1946 a 1955 posbírala na mistrovstvích Evropy čtyři medaile - kromě švýcarské zlaté ještě další tři stříbrné. A hned v roce 1951 poznal, jak se ke svým úspěšným sportovcům bude chovat totalitní režim.
Zlatá tehdy v Paříži unikla československým basketbalistům jen o bod, s Rusy prohráli 54 ku 55. Podle mnohých padl rozhodující koš po přešlapu, a Češi tak chtěli podat protest. Jenže „dozor“ z doprovodu je upozornil, ať na něco takového rychle zapomenou, že žádná námitka se proti vítězství bratrských Rusů podávat nebude. Ivo Mrázek byl pak označen za toho, kdo s návrhem na protest přišel, a tak se jej hned po návratu do Československa ujali estébáci. Pod záminkou, že jsou novináři a se stříbrným basketbalistou by rádi udělali rozhovor v redakci, jej zavřeli do své černé limuzíny se záclonkami a odvezli na šestihodinový výslech. StB si na Mrázka posvítila ještě několikrát i v době, kdy působil jako hlavní trenér československé basketbalové reprezentace.
Přestože mu přišlo několik nabídek na zahraniční angažmá, třeba i do Realu Madrid, stále zůstával věrný domovskému Brnu. Prý až ze zoufalství odešel v roce 1969 trénovat italský klub Petrarca. Od roku 2015, kdy mu zemřela manželka, bydlel v penzionu. „To má aspoň jednu výhodu, že odtud už se nebudu nikam stěhovat, jedině přes nemocnici do krematoria, nebo rovnou do krematoria,“ smál se při svých devadesátinách.
Pod záminkou toho, že jsou novináři a se stříbrným basketbalistou by rádi udělali rozhovor v redakci, jej zavřeli do své černé limuzíny se záclonkami a odvezli na šestihodinový výslech.
O autorovi| Ondřej Stratilík stratilik@mf.cz
