Vláda ztratila vůli žít, ale nemá sílu odejít
To, co vládní koalice předvedla minulé úterý ve sněmovně při hlasování o regulaci nájemného, připomínalo ošklivý fotbal československé reprezentace v osmdesátých letech. Jako tehdy tým ČSSR nehrál o vítězství, ale urputně zdržoval, aby si odvezl jistý bod za upatlanou bezgólovou remízu, tak ani hráčům ČSSD, KDU-ČSL a US už na parlamentním kolbišti nešlo o prosazení vlastních návrhů. Naopak hráli defenzivně, aby opoziční tlak zvenčí přebil „nájemní“ vzpouru exunionistů Tomáše Vrbíka a Mariana Bielesze. Remízu koalice nakonec uhrála: ODS a KSČM se sice povedlo její zákon smést se stolu, ale vládní strany si nemusely dát vlastní gól a porušit koaliční smlouvu. Navíc se jim povedlo odročit další sporné návrhy, třeba zákon o registračních pokladnách, který je trnem v oku Unii svobody, nebo zvýšení TV poplatků. Jakou má však takové přežívání perspektivu?
Gentlemanství šlo stranou.
Od sebevraždy z rukou poslance Vrbíka koalici zachránila několikanásobná deformace sněmovních mechanismů. V prvé řadě to byl čím dál běžnější jev, že poslanci pro samé obstrukce nestíhají projednat schválený program v termínu vyhrazeném pro schůzi, a musejí proto jednat v týdnech, které jsou určeny pro cesty do zahraničí. To byl hlavní důvod, proč v úterý do sněmovny dorazilo jen 162 z 200 poslanců.
Obvykle se členy delegací stávají rovnoměrně zástupci opozice i koalice, jenže tentokrát vyjelo víc lidí z vládních partají. V dobách premiéra Miloše Zemana a opoziční smlouvy se zrodil zvyk řešit problém asymetrické prezence takzvaným párováním – ovšem v úterý se ODS rozhodla povolat k hlasovacím tlačítkům maximum svých zákonodárců. Již domluvené párování se nekonalo, z nemocnice byl přivezen vážně nemocný poslanec Jiří Patočka, někteří občanští demokraté do zahraničí vůbec neodjeli. Opozice tak měla na hřišti o dva hráče víc než vláda. „Pokud pan premiér Špidla říká, že byla porušena nějaká dohoda, tak já konstatuji, že žádná neexistovala,“ obhajoval pro týdeník EURO počínání ODS šéf jejího klubu Vlastimil Tlustý. „Já jsem nikdy s nikým o ničem takovém nejednal,“ dodal. Jenže někteří z jeho kolegů párování slíbili a pak zrušili.
Šéfové klubů selhali.
I tak bylo možné vpuštění zákona na nepřipravenou hrací plochu ve sněmovně včas usměrnit. Dobrý šéf poslaneckého klubu má nejen pobíhat jako ovčácký pes kolem svého stáda, ale také volit vhodnou taktiku, o čem může nebo nemůže jeho frakce začít jednat při určité konstelaci sil. Sedmdesátičlenný kolos sociální demokracie v úterý vedl místo nepřítomného Petra Ibla zastupující předseda Antonín Macháček, šéfa unionistických poslanců Karla Kühnla nahradil místopředseda Vlastimil Ostrý. Jenže oni i zástupci vlády zjistili početní převahu opozice až poté, co místopředseda sněmovny Jan Kasal z KDU-ČSL zahájil schůzi. Premiér Vladimír Špidla později prohlásil, že to byla chyba, lidovecký šéf Miroslav Kalousek zase opakovaně zdůrazňoval, že klub KDU-ČSL na svém místě byl a že byl připraven hlasovat o koaličním „nájemním“ kompromisu. „Zeptejte se předsedů jejich klubů nebo předsedů jejich stran. Já jsem předseda KDU-ČSL,“ odpovídal Kalousek při zahájení schůze na otázku, jestli má koalice dost přítomných poslanců, aby mohla zákon prosadit.
Takové hraní na vlastním písečku možná není ani tak chyba jako záměr. Nedávné Vrbíkovo a Bieleszovo vystoupení z Unie svobody prokázalo, že destruktivní tendence uvnitř koalice rostou. V úterý pak proti koalicí dohodnuté úpravě zákona o nájemném – principu navýšení o deset procent ve třech etapách 1.červenec 2004, 1. červenec 2005 a 1. leden 2006, obsaženém v komplexním pozměňovacím návrhu poslance Evžena Snítilého (ČSSD), hlasovali nejen Vrbík, ale i šest sociálních demokratů. „To nebylo proti koaliční dohodě. To byly zmatky vzhledem k tomu, jaký je správný typ projednávání. Mohla to být nějaká dílčí nepozornost,“ zlehčoval později situaci Špidla.
O věc až v druhé řadě.
Smyslem navrženého zákona o nájemném nebylo jen stanovit mechanismus jeho postupného zvyšování či deregulaci, ale vůbec dát regulovaným nájmům legislativní rámec. Podle nálezu Ústavního soudu totiž nesmí nájemné zvyšovat svými vyhláškami vláda, ale jen zákon. Tím, že nebyl přijat, hrozí, že od 1.července bude regulované nájemné stagnovat. V současnosti jeho výši zaručují jen platné nájemní smlouvy jednotlivých nájemníků.
Přestože šlo o věcný problém a parlamentní strany se měly v první řadě postarat o rychlé nalezení aspoň minimální shody, opak se stal pravdou. Ze 161 přítomných zákonodárců hlasovalo dvaaosmdesát opozičních poslanců proti, šestasedmdesát zástupců koalice se zdrželo a pouze tři byli pro. To je bezesporu další zřetelná prohra Vladimíra Špidly. Jednání o regulaci nájemného musí začít znovu od nuly, vláda těžko bude chtít podruhé riskovat hlasovací blamáž.
Návrh také nehájil ministr pro místní rozvoj Pavel Němec (US), který má bytovou problematiku v kompetenci, ale ministr financí Bohuslav Sobotka (ČSSD). Ve sněmovně Němec vystoupil teprve ve chvíli, kdy se pro část Unie svobody stalo schválení zákona problémem a on musel vystoupit ve stranických barvách.
Námluvy zprava i zleva.
Dokud se zdálo, že hlavní překážkou bude Tomáš Vrbík, nabízeli sociálním demokratům pomocnou ruku jak někteří občanští demokraté, tak komunisté. Vrbíkovi vadilo, že se prý výsledný text dodatečných úprav zákona lišil od toho, co za Unii svobody v koalici předtím domluvil její vyjednavač František Pelc. Zejména zavedení zrcadla nájemného, kdy měly obce každoročně sbírat od majitelů bytů a domů údaje o výši nájemného a zasílat je k vyhodnocení ministerstvu financí, považoval za nepřijatelné. O vyškrtnutí zrcadla z návrhu zákona se pokusila poslankyně Zdeňka Horníková z ODS, ale marně.
Blíže úspěchu byli komunisté. Nejdřív uvažovali, že se se sociálními demokraty domluví na změkčení některých opatření, ale když spadl pod stůl koaliční dodatek, naskytla se snazší příležitost podpořit původní „měkký“ vládní návrh. Tomu nakonec Špidla zabránil tím, že sociální demokracie dala od zákona ruce pryč a KSČM k tiché podpoře nedostala šanci.
A bude hůř.
Dvě překážky teď leží na klikaté koaliční cestě za přežitím. S první si její poslanci snadno poradí: nefungující párovací praxi ve sněmovně zřejmě nahradí hlasovací dny a hodiny. Podle kuloárních informací by mohlo jít o středu a pátek. Poslancům se docházku zjednodušující řešení bude zamlouvat, i když tím parlamentní život ztratí na napínavosti i zajímavosti.
Druhý balvan je neodstranitelný: rozklad Unie svobody. Vstup dosavadního člena klubu US Svatopluka Karáska do strany na úpadku neúspěšného liberálního uskupení nic nezmění. „Právě Karáskova přihláška nejlépe ilustruje, jak se ta partaj změnila. Vždyť on nikdy nebyl liberál, ale spíš socialista,“ míní o novém kolegovi jeden z unionistů. Sám Karásek řekl, že liberální poloha napravo mu vyhovuje celý život. „ODS je na mě taková, řekněme, kapitalistická,“ prohlásil. Třetím v pořadí, kdo by po Vrbíkovi a Bieleszovi mohl opustit stranické řady, je lídr pravicového křídla Robert Kolář, který na rozdíl od šéfa strany Petra Mareše prosazoval odchod Unie z vlády už dříve.
Marvanová mohla být Kalouskem.
Tragédie Unie svobody je v tom, že když odbojná Hana Marvanová tiskla loni v září premiéra Špidlu ke zdi kvůli povodňovému balíčku, postavilo se tehdejší Pilipovo vedení strany k expředsedkyni a poslankyni zády a zřeklo se jí. Přijetím potupného koaličního dodatku se z nejmenší koaliční strany stal poslušný apendix, což unie stvrdila volbou nevýrazného Petra Mareše do svého čela. Loni v listopadu vystřídal Miroslav Kalousek na postu lidoveckého šéfa Cyrila Svobodu a nálepku koaličního infant terrible si přisvojila KDU-ČSL. Dnes by někteří unionisté rádi použili metodu kalouskovského zviditelňování, ale chybí jim vůdčí osobnost. Proto z partaje odcházejí a věří, že se jim časem podaří přimknout se k silné ODS, nebo že se stane zázrak a z mlhoviny maličkatých planetek napravo od středu politického spektra se zrodí mocná hvězda pod vedením silného vůdce.
Jenže jakýsi zastřešující středopravý despota typu Miloše Zemana, který by zkrotil jak Kaslovy Evropské demokraty, tak Cestu změny, Naději nebo Unii svobody, není na obzoru. Je ovšem otázka, kdyby se našel, nakolik by to ještě mohl být liberál.
Pohřeb zaživa.
Ačkoli formálně unionistický klub ve sněmovně stále čítá deset členů, nad dvěma z nich strana ztratila kontrolu. Při pokračování tohoto trendu se z klubu stane čekárna na lepší budoucnost. Na její co nejdelší a pokojné existenci má paradoxně zájem jak loajální zbytek US, tak partajní uprchlíci. Minimálně do červnových evropských voleb proto budou členové unionistického klubu všelijak zlobit a zviditelňovat se, ale koalici nezboří. To možná udělá až sociální demokracie, která na eurovolby hledí s velkými obavami a bude si před podzimním kláním o krajská zastupitelstva potřebovat vylepšit image.
Kalouskovým lidovcům teď stačí jen čekat a hledět si vlastních témat. Hlasovací rebelii za ně obstarají jiní. Naopak politikou dobré hlasovací disciplíny si u potenciálních koaličních partnerů mohou získat respekt.
Vyhlídka, že se další schůze sněmovny rozpadnou jako ta poslední, není povzbudivá. Je však pravděpodobná.
