Popularita
vládnoucích politiků trhá v časech koronaviru rekordy. A nahoru jdou i ti,
kteří podle všech prognóz měli jít dávno dolů: francouzský prezident Emmanuel
Macron, německá kancléřka Angela Merkelová, ale i americký prezident Donald
Trump či britský premiér Boris Johnson, kteří epidemii nového koronaviru
zpočátku bagatelizovali. Popularita roste i české vládě Andreje Babiše, a to
vzdor počátečnímu nedostatku ochranných prostředků a chaosu v jejich
distribuci.
Vypadá to,
že když je krize, nechce nikdo moc přepřahat a raději pevně drží palce tomu,
kdo je momentálně u moci, protože mu vlastně nic jiného nezbývá. Jak to všechno
ovlivní politickou scénu světa, před níž je nejtěžší úkol posledních padesáti
let – zprovoznit chod společností zasažených virem, o němž stále mnoho nevíme a
asi hned tak vědět nebudeme?
Sešup Zelených i Alternativy
Německé kancléřce Angele Merkelové už dlouho nedůvěřovalo tolik lidí jako dnes. Spokojeno s její prací je podle posledních průzkumů přes 64 procent lidí, což je skok o nevídaných jedenáct bodů. Nejvíce, o 17 procentních bodů, v popularitě vyskočil v Německu ministr financí Olaf Scholz z koaliční sociální demokracie, který je jen bod za kancléřkou. Zvýšená spokojenost vládne s ministry zdravotnictví a hospodářství, stručně řečeno se všemi, kteří jsou v akci a přinášejí Němcům dobré zprávy o finanční a lékařské pomoci.
Obrovský nárůst voličské přízně zaznamenal také bavorský ministerský předseda Markus Söder, s jehož působením během koronakrize je spokojen každý druhý Němec. Proto se také o něm začalo mluvit jako o možném lídrovi CDU/CSU pro příští volby, i když ještě větší podporu má momentálně ministr zdravotnictví za CDU Jens Spahn, který je těsně třetí za správcem státní kasy Scholzem.
Podobný
trend lze vysledovat i ve volebních prognózách, v nichž vládní unie
CDU/CSU získává až 37,5 procenta hlasů, což je o čtyři a půl procentního bodu
více než v minulých volbách. Lehce posílila i druhá vládní strana SPD,
naopak v předvolebních průzkumech ztrácejí Zelení, kteří se ještě před
dvěma měsíci s 25 procenty téměř rovnali s CDU a dnes musí být spokojeni
s dvaceti procenty, a také populistická pravice, Alternativa pro Německo,
jejíž preference spadly na deset procent, tedy na nejnižší úroveň za poslední
tři roky.
Německý
příklad je vzorem, který se více či méně opakuje v jiných zemích. Rakouští
lidovci kancléře Sebastiana Kurze se tak dostali na 40procentní preference,
mírně posílili i vládní Zelení. Kurzovi, který se v krizi chová velmi
racionálně, klidně a přesvědčivě, se tak otevírá výhled na samostatné vládnutí.
Toho by byl s to docílit při zisku 48 procent hlasů.
Silný commander
Koronavirus
byl paradoxně živou vodou pro francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, jehož
důvěra byla pod 40 procenty, poslední čísla ale hovoří o nárůstu na
neuvěřitelných 53 procent. Paradoxní je to i proto, že francouzská vláda
reagovala na útok viru pozdě a udělala řadu chyb, jak ve svém druhém projevu
během krize přiznal i Macron. Odborníci přičítají nárůst prezidentovy
popularity spíše důvěře v instituci než v samotného Macrona. Paul
Smith, který vyučuje francouzskou politiku na univerzitě
v Nottinghamu, vysvětloval ve vysílání zpravodajské televize France 24
růst Macronovy popularity tím, že doba přeje technokratům, jako je právě
současný prezident. „Takoví lidé pak umějí vydávat tvrdá nařízení a francouzský
stát je právě na takové situace stavěný. Většina lidí pak rozumí potřebě
masivních intervencí.“
Podobná je i
situace ve Spojených státech, kde je prezident vrchním velitelem armády a lidé
očekávají, že se jako commander-in-chief bude chovat i během živelních a jiných
katastrof. Donald Trump na začátku epidemie ve Spojených státech situaci
podcenil, to mu ale v popularitě příliš neuškodilo, naopak mu nějaký čas
rostla, a to dokonce i u nezávislých voličů a některých demokratů. Dnes
s prezidentovým postupem souhlasí 46 procent Američanů, nadpoloviční
většina s ním spíše nesouhlasí. Trumpův tým ale stále věří tomu, že se
projeví americký voličský stereotyp, podle něhož se Američané v čase
podobných krizí, jako je ta koronavirová, nakonec přikloní k prezidentovi
a dají mu svou důvěru.
Komentátoři
se tu často odvolávají na příklad George W. Bushe, který „díky“ útokům 11. září
2001 vyhrál i volby v roce 2004. Naopak jeho otec po úspěšné válce
v Perském zálivu volby v roce 1992 prohrál. Bill Clinton se sice
nemohl pochlubit vojenským vítězstvím, zato poukazoval na ekonomický propad za
Bushovy vlády a přesvědčil voliče, že v ekonomice bude lepším lídrem než
jejich dosavadní úspěšný vrchní velitel armády George Bush. „Také si myslím, že
o volebních preferencích a další politice bude více rozhodovat ekonomická
krize, která přijde. A to nejenom v Americe, ale i v Evropě,“ soudí
politolog Jiří Pehe z Newyorské univerzity v Praze.
Fakt, že
v čase koronakrize roste důvěra v politické lídry, ať už dělají
cokoliv, přičítá Pehe obecné lidské tendenci chránit se před strachem, jak to
jen jde. „Lidé se bojí, cítí se slabí, a tak dávají přednost vůdcovství, vidí
se v někom silnějším. Na nějaké kritické myšlení v takových chvílích
strachu není prostě čas, protože jsme, jak se teď hodně říká, na jedné lodi a
musíme věřit kapitánovi, který je u kormidla,“ vysvětluje politolog.
„Velkou
výhodou je samozřejmě mediální pozornost, ta zejména ve volebních výzkumech,
kde si vybíráte strany, posunuje ty viditelné do top of mind na první místa,
takže viditelnost během krize velmi pomáhá,“ říká sociolog Daniel Prokop. „Druhý
důvod je jev zvaný rally round the flag (doslova shromáždění kolem vlajky),
tedy že při vnějších ohroženích roste důvěra v lídry, kteří reprezentují stát.“
Česká magie
České
politické prostředí se v tomto světle může jevit trochu anomální a
rozporuplné. V průzkumech během koronavirové krize byl nejdůvěryhodnější
osobou tehdejší šéf Ústředního krizového štábu (ÚKŠ) Roman Prymula, který je
náměstkem ministra zdravotnictví a nepatří do žádné politické strany, přestože
v minulosti kandidoval za Zemanovce. Prymulu ale ve spokojenosti posléze
začal stíhat nový šéf ÚKŠ, ministr vnitra Jan Hamáček. Na rozdíl od premiéra
Andreje Babiše a ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha, který podle lidí krizi
nezvládl, byl Hamáček racionální a jednoznačný, zbytečně se nikam nehrnul a
mluvil, jen když musel.
Ještě
výraznější je Hamáčkovo politické vyzdvižení na sociálních sítích a hlasováních
na zpravodajských serverech, z nichž vychází jednoznačně jako nejlepší
český politik v krizi. Ke stabilitě země během krize podle názorů lidí
naopak téměř vůbec nepřispěl Miloš Zeman, který prakticky vyklidil scénu a
promluvil až na výzvy premiéra a svého okolí.
Relativní
nespokojenost s příliš hektickým vystupováním premiéra Babiše vedla ke
změně komunikační strategie předsedy vlády, který se na čas stáhl do pozadí a dvakrát
vystoupil s uklidňujícím projevem v prezidentském stylu. Pochroumanou
image ministra zdravotnictví Vojtěcha ale nenapravilo už nic, je tedy
s podivem, že v průzkumu volebních preferencí si ANO udrželo velký
náskok a ve výsledcích agentury Kantar dokonce vyskočilo na rekordních 34,5
procenta. Osobnosti ANO, včetně premiéra Babiše, voliče ve většině v krizi
nepřesvědčily, přesto hnutí ANO roste a nabírá na volební síle. Jak je to
možné?
Tento
rozpor, který umocňuje i mírný nárůst ČSSD Jana Hamáčka, v krizi naopak
relativně úspěšného, lze částečně vysvětlit tím, že průzkum Kantaru zohledňoval
data sbíraná na začátku března, fakticky tedy ještě nereagoval na dění během
nouzového stavu, který byl vyhlášen až 12. března. Pro posouzení slabšího
mediálního výkonu ministrů ANO a premiéra budou tedy důležitá až další data.
Druhým vysvětlením jsou magická koronavirová čísla, která Česká republika
vykazuje. Počet nakažených sice není nejnižší, zato počty zemřelých na novou
nemoc jsou skoro nejnižší v Evropě.
Je vcelku jedno, zda je to vysokou kvalitou zdravotní péče, připraveností nemocnic, karanténními opatřeními nebo větší odolností obyvatelstva utuženého plošným očkováním na tuberkulózu, jak spekulují někteří vědci a s nimi novináři, protože ať už to bylo čímkoliv, vláda premiéra Andreje Babiše byla u toho a je a bude za to ve volebních preferencích odměněna. Třetí vysvětlení, které dvě předchozí doplňuje, je slabý výkon opozice.
Z hlediska voličů, kteří v průzkumech rozdávají volební body, nikdo z opozice nepřesvědčil o tom, že by vládní agendu v čase krize naplňoval lépe. „Ale opozice má relativně těžkou pozici v této době kritizovat a navrhovat jiná řešení, když má méně informací, zmenšuje se také dopad kritiky v oblastech z doby před krizí, takže opozice je celkově marginalizována,“ vysvětluje sociolog Prokop.
Věříme i podprůměrným
Na svém se
ale v Evropě drží i vlády zemí, které ve zdravotních statistikách
koronaviru zatím dopadají mnohem hůře než Česká republika, například Itálie,
ale hlavně Španělsko, jehož zdravotnictví nový virus od počátku smetl mimořádně
silným poryvem. Žádná voličská sekera, která by byla odplatou za nezvládnutou
krizi, zatím nepřichází ani v náznacích. Nad kritikou a zlobou převládá
solidarita a něco jako národní hrdost, která je podle mnoha intelektuálů
v Itálii a Španělsku stejně silná jako v těžce postižené Francii a
dokáže překlenout vnitřní nespokojenost s konkrétními kroky úřadů. Kdo
právě teď vládne, se potom nezdá být tak důležité.
„Myslím, že
tento fenomén souvisí s nejobecnější otázkou moci. Mít moc totiž neznamená jen
mít autoritu, ale také schopnost cosi učinit a něčeho dosáhnout,“ vysvětluje
Jiří Přibáň, právní filozof a sociolog z velšské Cardif Law School. „V
latině se tento rozdíl vždy popisoval jako rozdíl mezi auctoritas a potestas. A
vnější hrozba přírody staví člověka do situace bezmocné oběti, takže se o to
víc upíná k existujícím autoritám a očekává od nich, že budou mít také onu
potenci, tedy schopnost danou krizi vyřešit. Možnost, že by mocní byli ve
skutečnosti neschopní, si raději lidé vůbec nechtějí připustit, protože v tom
okamžiku by byli vydáni napospas destruktivní síle přírody. I zcela podprůměrný
politik se proto v takovém výjimečném stavu může spolehnout na dočasnou a
omezenou podporu a důvěru, protože ohrožena je celá společnost.“
Jak
„dočasná“ a „omezená“ bude podpora současných politiků bojujících s krizí,
se uvidí už brzy. Americké volby budou na podzim letošního roku, ty německé na
podzim roku příštího. Podzimní termín mají v roce 2021 i české parlamentní
volby. Bude-li koronavirus doznívat už „jen“ v podobě ekonomické krize,
můžeme se v Česku dočkat lecjakého překvapení. Bude-li boj civilizace
s koronavirem ještě příští rok tématem číslo jedna, nebudou velké
politické rošády na pořadu dne.
