Pospíšilova starost

Zpráva o čtyřiadvacetihodinové stávce praktických lékařů

Zpráva o čtyřiadvacetihodinové stávce praktických lékařů ve čtvrtek 6. října jitří city české veřejnosti stejně jako účast Vítězslava Jandáka na svatováclavských bohoslužbách. Jak napsal nějaký MUDr. Jan Pospíšil v internetové diskusi Zdravotnických novin, nutná bude stávka pořádná, ne symbolická. „V Austrálii museli hasiči stávkovat několik měsíců. Teprve až když začaly hořet domy a umírat lidé, dostali přidáno. Bohužel, takový už je svět. Co si nevybojuješ, to nemáš,“ konstatoval doktor Pospíšil, zřejmě praktický lékař. K takovému je radost chodit.
Tentokrát to dopadne tak, že si lidé prostě půjdou pro prášky o den později. Ani kapitační platbou honorovaní praktičtí lékaři žádnou oběť nepodstupují, protože na den zavřená roleta se na jejich příjmech neodrazí. Na rozdíl od lékárníků, jejichž solidarita s „obvoďáky“ je také omezena na jednu hodinu. A na rozdíl od ambulantních specialistů, kteří se připojili též jen symbolicky.
Přece jenom ale jde o peníze, což není nic odsouzeníhodného. Že Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) a v menší míře i některé zaměstnanecké pojišťovny platí praktickým lékařům stejně jako dalším poskytovatelům zdravotní péče dlouho po lhůtě splatnosti, je šlendrián. A truchlivě vyznívá argument, že normální drobní podnikatelé se k vydělaným penězům dostávají ještě obtížněji. Anebo že si za ta léta podnikání doktoři vytvořili finanční rezervu a mohou být rádi, že se nikdo neptá na efektivnost jejich práce. Je korektní, že se k takovým neférovým argumentům nesnížila ani ministryně Milada Emmerová, jejíž odvolání praktičtí lékaři požadují. Ta pouze někde prohlásila, že si praktický lékař v Česku přijde na 250 tisíc měsíčně, za což sklidila ostrou kritiku, protože v situaci, kdy jsou příjmy odvozeny od počtu registrovaných pacientů, to prý principiálně není možné. Jeden lékař v jiné internetové diskusi – na serveru iDNES – pak paní ministryni dokonce napsal, že jeho zavedená praxe mu vynášela sedmdesát tisíc za měsíc a po odečtení nutných nákladů mu zbylo patnáct tisíc. Takže toho radši nechal a žije z invalidního důchodu manželky.
Pro takto chudobnou ordinaci je měsíční nebo dvouměsíční zpoždění plateb katastrofa. Ale i pro lukrativnější praxi je to tvrdý zásah do byznysplánu. Přece jen by však měli praktičtí lékaři plakat u jiné vrby. Pacienti jsou v celém dvousetmiliardovém zdravotnickém byznysu nejslabším článkem, přičemž je jich nejvíc a hlavně všechno platí. A většinou včas. Podnikatelské starosti lékařů nejsou jejich starostmi, i kdyby doktor Pospíšil na koze jezdil. Na druhé straně to ale není představitelka státu Milada Emmerová, kdo by měl lékařům vytýkat, že si z pacientů dělají rukojmí.
V situaci, kdy samo ministerstvo zdravotnictví uznává, že bilance příjmů a výdajů veřejného zdravotního pojištění je nevyrovnaná, a VZP tudíž platit včas ani objektivně nemůže, stojí za to připomenout, že platby za státní pojištěnce (například studenty, děti, důchodce, nezaměstnané) klesly od roku 1993 z 28 na nynějších 21 procent celkového objemu pojistného. To je výpadek zhruba devatenácti miliard korun. Jak upozorňuje předseda Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče Jiří Schlanger, zhruba stejnou částku by mohl na konci příštího roku představovat deficit v systému veřejného pojištění, kdyby nezabrala červnová stabilizační opatření. Jako že nezabírají, protože nejmocnějším je nestandardní odkup nedobytných pohledávek pojišťoven za 3,8 miliardy korun. Devatenáct miliard je dost, ale rozloženo do dvanácti let by to byl menší zásah do rozpočtu než odkup nedobytných peněz.
Když k nám byla loni pozvána mise Světové banky, konstatovala, že české zdravotnictví na tom není, co se financování týče, až tak katastrofálně, jak se v Česku říká. A že jeho problémy jsou zvládnutelné vlastními silami. Na rozdíl od Slovenska, v jehož případě zahraniční experti došli k závěru, že systém spěje do záhuby a zachránit ho může jen injekce ze soukromých zdrojů, což se také stalo.
O míře zapojení soukromých zdrojů je třeba diskutovat i v Česku. Právě teď, kdy ještě nestojíme před kolapsem. Stávka praktických lékařů tuto otázku ani nenastoluje, natož aby ji řešila. Ale výhrůžku, že nebude-li řádně platit stát, bude nutné, aby sáhl do šrajtofle pacient a s tím svým státem si to pak sám vyřídil, je třeba brát vážně. Stejně ovšem i alternativu nastolení normálních tržních vztahů ve zdravotnictví se všemi logickými důsledky. Je komfortem (nebo marnotratností?) současného systému veřejného zdravotního pojištění, že financuje tak širokou síť praktických lékařů i ambulantních specialistů. Při zavedení normálních tržních podmínek jejich počet pravděpodobně výrazně klesne. Zejména v případě všeobecných lékařů to asi povede k vážným problémům při dalším pracovním uplatnění. Možná že by došlo i na těch patnáct tisíc měsíčně, protože takový už je svět.