Dopad vrácení novely zákona o spotřebních daních je hlavně politický
Je možné, že za vrácením novely zákona o spotřebních daních zpět do sněmovny stála lobby autodopravců, která v Senátu prosadila nižší růst sazby u motorové nafty. Dopad tohoto kroku je ale hlavně politický. Zpochybňuje nejen reálnost hladkého schválení takzvané reformy veřejných financí a státního rozpočtu, ale i další smysl existence vládní koalice.
Současná situace je taková, že kvůli radostné události, kterou očekává jedna z údajných vládě loajálních poslankyň, se v září ve sněmovně o novele zákona o spotřebních daních stejně jako o prezidentem vetované novele zákona o dani z přidané hodnoty znovu hlasovat nebude. V obou případech je nutná nadpoloviční většina všech poslanců, a tou si vláda není jista nikdy, a v této situaci zvlášť. Bohuslav Sobotka si tudíž pravděpodobně dovolí poslat do sněmovny rozpočet s nekrytými třiadvaceti miliardami korun, jak dopad obou zákonů spočítal náměstek ministra Eduard Janota. Jednak Sobotkovi nic jiného nezbývá, jednak se to tak dělalo vždycky. Rozdíl je v tom, že tato vládní koalice jde do vážných parlamentních bitev v čele šiků, kterým každou chvíli hrozí prořídnutí kvůli pudu sebezáchovy, přeběhnutí k nepříteli, nespokojenosti s velitelským sborem, indispozici nebo dezertýrské snaze počkat si na výsledek někde v závětří.
Nazýval-li bývalý premiér svůj tým hrdě, leč nepravdivě „vládou sebevrahů“, pak tato vláda se rýsuje jako spolek falešných hráčů. Vzpouru senátorů za Unii svobody, kteří zametli s novelou zákona o spotřebních daních, a zpochybnili tak koryta svých stranických kolegů ve vládě, šéf unionistických poslanců Karel Kühnl bagatelizuje poukazem na to, že senátoři jsou druhá liga. Důvěru vládě nedávají, rozpočet neschvalují. Reformu veřejných financí však schvalovat budou a Kühnlův nástupce v čele Unie svobody Petr Mareš se spravedlivě rozčílil na své straníky v Senátu a nazval jejich počínání nezodpovědným.
„Připouštím, že jsou senátoři, kteří by si přáli, abychom z vlády odešli,“ naříkal, aniž by se věnoval podstatnému problému, z jakých ideových důvodů vlastně unie v této vládě setrvává. Načež mu vlastní místopředseda Robert Kolář, netající se přáním, aby Unie svobody z vlády odešla, vzkázal, že si přechodnou vládou nenechá diktovat. Jenže Kolářovi se to mluví, když je zatím senátor. Místopředseda vlády Petr Mareš je opravdový proletář nesedící ani na senátorské, ani na poslanecké židli, takže svou víru v perspektivnost vlády dává najevo vehementním úsilím o místo na kandidátce do Evropského parlamentu.
Pár neuvědomělých senátorů vládu skutečně nepoloží. Těžké komplikace se dvěma zákony, klíčovými nejen pro rozpočet, ale i pro Sobotkovu reformu, však signalizují, jak nejisté šance vláda v nadcházející parlamentní bitvě o reformu má. Nejde přitom jen o dominantní zákony, ale například i o novelu zákona o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí. O tu se podle místopředsedy sněmovního rozpočtového výboru Michala Krause dohaduje koalice už od kolodějských schůzek.
Ačkoliv může být někomu sympatická houževnatost, s jakou se vláda napříč stranami snaží udržet při životě, společensky užitečnější by byla eutanazie. Čímž je třeba dát za pravdu proslulému důchodci z Vysočiny, který se zcela nedávno zasloužil o vzestup současného premiéra a teď se zase chystá do Prahy ho shodit. Tak barvitá je česká politická scéna. Vezmeme-li to popořádku, nefandí vládě ani prezident, ani nedávný šéf sociální demokracie, ani významná část členů této strany. O rozpálených odborech úspěšně zpracovávajících veřejnost ani nemluvě. Děti štěstěny z KDU-ČSL jsou v klidu, protože ti mají místo na výsluní propachtováno. Zatočí-li se kabinet za těchto okolností kamkoli a jakkoli obratně, zaburácí nádobí v kredenci. Roste nervozita a stupňuje se očekávání krize. Podobnost s rokem 1997 je nabíledni. I tehdy se země nikoliv z iniciativy vlády, ale v důsledku objektivních okolností dostala na práh změn. Přišly ekonomické potíže, začaly opatrné fiskální úpravy, dobově nazývané balíčky. Padla vláda a nahradila ji vláda dočasná. Konaly se předčasné volby a vyhrála opozice.
Historie se často opakuje a možná by bylo pro každého lepší včas ukončit nynější trápení. Šéf ODS Mirek Topolánek už to má naplánované. Předčasné sněmovní volby v červnu nebo listopadu 2004. Do té doby přechodná vláda, v jejímž čele by mohl stát třeba Stanislav Gross. To ale netrefil správného hejla. Proč by dnes patrně nejmocnější muž ve státě usedal na dočasný premiérský post? Třeba by se teď hodil jeden bankéř z Basileje, který si to už před lety vyzkoušel. Vedl si při tom až nedočasně dobře.
