Pražská divadla se připravují na privatizaci
Analýza rozkladu. Byť šlo o náhodu, letošní „rakouská“ sezona v Divadle Komedie dostala velmi příznačný název. Scéna, která v Praze pod vedením Dušana Davida Pařízka funguje devátým rokem, totiž už zakrátko přestane existovat. Příspěvek od města v podobě grantu ve výši 14,5 milionu korun prý na provoz nestačí. Pražští diváci budou moci užívat inscenací nejlépe hodnoceného divadla v Česku už jen jedinou sezonu, protože město nehodlá divadlu přispět nic navíc.
Otázkou zůstává, zda Pařízkův projekt brzy nebudou následovat i další pražské scény. I ony se potýkají se závažnými existenčními potížemi. Zastupitelé magistrátu totiž v rámci úspor před měsícem seškrtali rozpočet, a tím pádem bude na granty směřující do kultury rázem o deset milionů korun méně. Dotkne se to i divadel, která čerpají víceleté granty, a proto s penězi už počítala. V existenčním ohrožení se tak cítí být například Divadlo Archa, které na závěr čtyřletého čerpání z pražských peněz přijde o 1,25 milionu korun. Činoherní klub zase bude muset odložit plánované premiéry, protože má k dispozici částku o milion korun nižší.
Méně grantových peněz pro divadla bude mít Praha také proto, že tak zkrátka rozhodl Brusel. Až tam si totiž stěžoval známý kritik pražské grantové politiky a spolumajitel Divadla Ta Fantastika Petr Kratochvíl. Vadilo mu, že každý dostává jiné množství peněz, což pokřivuje tržní vztahy. Evropská unie proto nařídila Praze, aby jednotlivým divadlům nepřidělovala více než 200 tisíc eur na tři roky.
A aby toho nebylo málo, magistrát právě nyní přišel s ještě radikálnějšími změnami. Ty se dotknou většiny pražských scén, které dosud fungují jako příspěvkové organizace města. Vedení radnice se po několika letech přešlapování rozhodlo vstoupit do druhé vlny transformace a uvolnit letité spojení s některými divadly, která Praha zdědila z minulosti. Její první etapa by měla odstartovat už začátkem příštího roku. Mají pražská divadla vůbec šanci takto bouřlivé změny přežít?
Praha – město divadel
S necelou devadesátkou stálých scén patří Praha k městům s nejvyšší koncentrací divadel na světě. Vysoký počet souvisí s tím, že divadlo už od národního obrození hrálo v českých dějinách důležitou roli. Česká identita na něm zkrátka vyrostla a jeho význam i síla se opakovaně potvrdily v přelomových okamžicích. Každá snaha „hodit divadla přes palubu“ třeba tím, že jim stát zkrátí příspěvky, je proto v tuzemsku vnímána velmi citlivě. Většinová představa je taková, že divadla by měla být podporována z obecních nebo státních rozpočtů. Jejich provoz přitom není vůbec levný – náklady na jednu scénu se pohybují v řádech desítek milionů korun ročně. Jak řešit situaci, kdy Praha dotuje desítky divadel ze svého? (Pro srovnání: ministerstvo kultury jim přispívá jen zhruba čtvrtinou toho, co poskytuje hlavní město.) A má přispívat všem, kdo se o grant přihlásí a splní zadaná kritéria, nebo má hledat hranici mezi „ziskovým“ a „neziskovým“ či jinak řečeno „komerčním“ a „veřejně prospěšným“? Počet pražských divadel navíc v posledním dvacetiletí rozšířili i podnikatelé. Mnoho kamenných divadel v Praze vyrostlo s úmyslem produkovat komerčně úspěšné inscenace určené většinovému vkusu nebo muzikály. Jiná ovšem kromě kusů, jimiž lákají méně náročné diváky, uvádějí i inscenace, kterým nelze upřít uměleckou hodnotu. Všechny typy divadel se ale ucházejí o stejné peníze – ty, které město a ministerstvo kultury rozdělují v grantech. „Nad otázkou, kudy vede hranice mezi komerčním a nekomerčním uměním, si láme hlavu padesát odborníků, kteří nám už léta radí,“ říká Ondřej Pecha (ODS), zastupitel a předseda magistrátního výboru pro kulturu a volný čas. Podle jeho názoru takovou čáru udělat nelze, a logické tedy je se o to ani nepokoušet.
Každému jinak
Fakt, že některá soukromá divadla dostávají příspěvky v různé výši, aniž by bylo jasné, proč tomu tak je, ale budí rozhořčení. „Některá divadla získala od Prahy za poslední roky desítky milionů korun, zatímco jiná nic nebo jen nepatrný zlomek svých reálných nákladů,“ říká Jan Hrušínský, šéf Divadla Na Jezerce. Sám o grantové příspěvky od magistrátu raději nežádá. „Grantové politice hlavního města Prahy nerozumím,“ dodává. Právě na příkladu Divadla Na Jezerce je zřejmé, že ani rozdělování peněz z městských částí neprobíhá podle pravidel, která by byla všem srozumitelná, a že v budoucnu může vyvolat spory. Hrušínský pro své divadlo žádá o příspěvek radnici Prahy 4. Z celkových 1,5 milionu korun, které město mělo pro svá divadla připraveno, mu bylo přiznáno 400 tisíc. Opoziční zastupitele z TOP 09 přístup koalice rozlítil. Divadlo podle nich - na rozdíl od některých konkurenčních scén – vydělává pronajímáním prostor restaurace, která se nachází v jeho areálu. „Není přijatelné, aby ještě dostal grant na tak vysokou částku, která by mohla být rozdělena mezi dalších 22 žadatelů,“ zlobí se předseda klubu zastupitelů TOP 09 Prahy 4 Martin Plíšek. Do budoucna zastupitelé požadují, aby všechny smlouvy byly veřejně dostupné na internetu.
Nejvýnosnější zůstanou
Do nejistých vod soukromého podnikání brzy vstoupí i většina pražských scén, které dosud patřily pod křídla Prahy. Město se už v minulosti zajímalo, jak se v jeho příspěvkových organizacích a v divadlech, která čerpají víceleté granty, hospodaří a u společnosti KPMG si zadalo zevrubný audit. Výsledkem bylo zjištění, že divadla hospodaří velmi zodpovědně. Přesto se chce město většiny svých scén zbavit.
Z příspěvkových organizací se nejméně pět, ale možná až sedm divadel stane buď společnostmi s ručením omezením nebo obecně prospěšnými společnostmi. Už před lety se transformovalo například Dejvické divadlo, Komedie, Archa či Semafor. Některá z nich pak musela bojovat o svou existenci, když například nedostala včas peníze z grantů nebo získala peněz příliš málo. Jistě by se to mělo týkat Divadla v Dlouhé, Divadla Na Zábradlí, Pod Palmovkou, Švandova divadla a Ypsilonky. Na jejich seznam se možná zařadí i Rokoko a ABC.
Druhá vlna transformace by měla mít tři etapy. První z nich se dotkne jen Divadla Na Zábradlí a Divadla Pod Palmovkou a odstartovat by měla 1. ledna 2012. Další dvě etapy by pak měly proběhnout vždy po roce. „Nevěřím tomu, že to půjde podle plánu, už teď by se na to město muselo zevrubně připravovat,“ říká Daniela Šálková, ředitelka Divadla v Dlouhé. Scéna by měla projít transformací k 1. lednu 2013, Šálková ale pochybuje. „Už v minulosti se naše divadlo na transformaci několikrát připravovalo. Protože nám město vzkazovalo, že k ní záhy dojde, nakonec se tak nestalo,“ dodává.
Město si chce ponechat jen čtyři divadla: Divadlo na Vinohradech, Hudební divadlo Karlín, Divadlo Spejbla a Hurvínka a Minor. Na první pohled scény, které by se uživily snáze než ty, které chce město transformovat.
Proč právě je si chce magistrát podržet? „Vinohradské divadlo je metropolitní činohrou, a je tedy s městem tradičně svázáno, do rekonstrukce Hudebního divadla v Karlíně jsme investovali hodně peněz po povodních v roce 2002, nechceme se ho proto zbavovat, v Divadle Spejbla a Hurvínka teď probíhají velké spory o autorská práva a my ho chceme podržet a Minor si chceme ponechat, protože se soustředí na tvorbu pro děti,“ vypočítává Pecha.
Daniela Šálková si naopak myslí, že město by si jako páteřní síť mělo ponechat více divadel. „Měla by být podstatně širší, zahrnovat více stylů a žánrů a město by si mělo zachovat možnost vlivu na jejich scény,“ dodává.
Na nedobrovolnou cestu do tržního prostředí chce město divadla, kterých se „zbavuje,“ alespoň vybavit grantovými penězi, které by pro začátek měly být ve stejné výši, jako dostávají od města nyní.
Jedině soukromě!
Transformaci divadel ale vítají ředitelé scén, kteří se v soukromé sféře už nějakou dobu pohybují. „Nesmyslné financování příspěvkových a dalších ‚neziskových‘ organizací jde mimo mé chápání. Praha má největší síť divadel na světě, protože divadla, která jsou pravidelně dotována hlavním městem, v podstatě nemohou zanikat přirozenou cestou. Nic neriskují,“ myslí si Hrušínský, podle kterého prý stačí, když tyto scény předloží pár dobrých recenzí a když mají v pořádku papíry na to, že všechno řádně utratily a nic nevydělaly. „Mohou dělat dluhy, mohou hrát pro poloprázdné sály a město stejně každý rok znovu zaplatí,“ dodává.
Podobný názor má Jakub Špalek, ředitel Divadla v Celetné a producent Divadelního spolku Kašpar, který v tomto divadle hraje. Záhy po revoluci Špalek založil spolek, který účinkoval v divadle Rokoko a patřil pod Městská divadla pražská. „Nebylo nám tam dobře. Zřizovaná divadla mají sice stálou a vysokou dotaci, ale mají tabulkové měsíční platy bez ohledu na výkonost lidí a řadu dalších nesmyslů,“ říká. Později přešli do Divadla v Celetné, kterému Špalek šéfuje a na jehož prknech se Kašpar střídá s dalšími soubory.
Potřebné peníze divadlo získává také z pronájmu prostor. Špalkovi se ale nevyhnuly vážné potíže. K těm největším došlo v roce 2008, kdy město snížilo dotace na činnost divadla i spolku Kašpar. Špalek tehdy musel snižovat počet představení v divadle a oznámil, že Kašpar ukončí svou činnost, protože z peněz, které má k dispozici, nezaplatí herce. Záhy nato ale magistrát bouře, ke kterým tehdy došlo, uklidnil vypsáním víceletých grantů. „Od té doby si vůbec nestěžuji a jsem spokojený,“ pochvaluje si Špalek, který na provoz divadla dostává 2,5 milionu korun ročně, Kašpar má dotaci čtyři miliony. „Kritéria jsou celkem jasná a mohu snadno doložit, že je splňujeme, stejně jako se jim přizpůsobit,“ dodává Špalek.
Aby jeho scéna prosperovala, musí se docela ohánět. Divadlo hraje dvanáct měsíců v roce a spolek Kašpar také hostuje na různých festivalech. „Osamostatnění stálo za to,“ dodává Špalek. Představeními, která se v jeho divadle hrají, se přitom rozhodně nepodbízí a na repertoáru mají i náročnější hry. Ročně navíc zvládne uvést čtyři premiéry.
Z více zdrojů?
Příklady z minulosti ale ukazují na to, že ani po transformaci nemusí být zdaleka všechno ideální. I poté totiž zůstávají divadla závislá na příspěvcích – a to velmi často z jediného zdroje. Kupříkladu městská část se totiž může pokusit zasahovat do personálních a dramaturgických záležitostí divadla skrze správní radu, do které jako hlavní finanční partner navrhne své kandidáty.
V to, že divadlům po transformaci v s. r. o. či o. p. s. bude lépe a budou svobodnější, nevěří ředitelka Divadla v Dlouhé. „Podle mne je to velká mystifikace. Není to ideální řešení,“ říká Daniela Šálková. Vhodné by podle ní bylo, kdyby v Česku fungovalo vícezdrojové financování – na tom by se podílelo město, kraj, stát i soukromí sponzoři. U regionálních divadel – kupříkladu v Hradci Králové – se ukazuje, že tomu tak není. Zpravidla funguje jen ta jediná složka. Zatímco obcím a státním institucím chybí finance, soukromí sponzoři nejsou příliš motivováni. Důvodem jsou nízké daňové odpisy.
Nepochybně by pomohla i nepřímá podpora – především možnost osvobození z platby DPH. Zatímco příspěvkové organizace je platit nemusejí, soukromá divadla ano.
