VÝROBA HODINEK V někdejším východním bloku se náramkové hodinky vyráběly jen ve třech zemích: Československu, Německé demokratické republice a Sovětském svazu. Pád komunismu přinesl úkol obstát v tržních podmínkách.
VÝROBA HODINEK V někdejším východním bloku se náramkové hodinky vyráběly jen ve třech zemích: Československu, Německé demokratické republice a Sovětském svazu. Pád komunismu přinesl úkol obstát v tržních podmínkách. Hodinářský průmysl bývalých socialistických zemí po příchodu skutečně tržních podmínek se ocitl zejména před nutností uhájit své pozice před zahraniční konkurencí. Zatímco ve východní části Německa se to podařilo, hodináři v České republice a Ruské federaci zatím své pozice na trhu hledají. Možná to souvisí s tím, že německé tradice hodinářské výroby jsou nepochybně hlubší. NĚMECKO: ÚSPĚŠNÉ ZNOVUZROZENÍ
V rozlehlém Německu v průběhu 19. a 20. století vznikla dvě hodinářská centra: na západě v Pforzheimu, ležícím na hranicích se Švýcarskem a Francií, na východě pak v saském Glashütte. V prvním případě sehrála jistě roli přeshraniční inspirace, v druhém ekonomická krize, která postihla německé Krušnohoří v první polovině 19. století. V té době se totiž vyčerpala místní nerostná ložiska a celá oblast se ocitla na okraji hospodářské zkázy. Nakonec se řešení našlo: do oblasti byli pozváni hodinářští mistři z jiných částí Německa a ti zde položili základ tradicím, které jsou živé dodnes. K nejznámějším patřil Adolf Lange, který tady továrnu založil už v roce 1845. Centrem výroby hodinek na severním úbočí Krušných hor se stalo malé městečko Glashütte, kde před 2. světovou válkou hodiny a hodinky špičkové kvality vyráběly desítky malých firem. Této idyle učinila konec právě válka. První smrtelnou ránu glashütským hodinářům zasadilo bombardování města v květnu 1945 a následná okupace sovětskými vojsky, která zabavila to, co zbylo. Druhá rána přišla v říjnu 1949, kdy moc v sovětské okupační zóně převzali promoskevští komunisté. Nutno konstatovat, že nebyli tak fanatičtí jako například jejich čeští kolegové, takže znárodnění se některým menším rodinným firmám vyhnulo. Nicméně i tak toho po letech znárodňování, vytváření, slučování a opětném rozdělování státních podniků a kombinátů z někdejší slávy saských hodinářů moc nezbylo. Přesto v průběhu poválečných let na území mezi Glashütte a nedalekou Ruhlou vznikl poměrně rozsáhlý komplex továren, které hodinářské zboží produkovaly v množství nikoli zanedbatelném a v slušné - zejména na poměry R VHP - kvalitě. Zákazníci v Československu je znali a kupovali pod různými jmény - GUB, Glashütte, nebo Ruhla. Druhý dech nabralo saské hodinářství po pádu berlínské zdi. Ze západní části Německa i odjinud přišli do Glashütte jak manažeři, tak tolik potřebný kapitál. Krátce po reunifikaci Německa se tam objevil i potomek slavného A. Langa a už v roce 1990 byla firma Lange opět na světě. K nim postupně přibyly další - Original Glashütte, Mühle a Nomos. Všechny dnes vyrábějí špičkové náramkové hodinky. Nejprestižnější je nepochybně značka Lange & Söhne, pod kterou se na trh dostávají mechanické hodinky unikátní konstrukce a ve výhradně zlatých či platinových pouzdrech.
RUSKO: SÁZKA NA ZLATO A DIAMANTY
Ohromná ruská říše dlouhou dobu neměla vlastní hodinářskou výrobu. Na dovozu bylo závislé jak carské, tak komunistické Rusko. Z ekonomických, politických i vojenských důvodů se ve 30. letech minulého století v Moskvě rozhodli se závislostí na zahraničí skoncovat. Jedinou možností - vzhledem k víceméně nulovým domácím zdrojům - byl ovšem zase jenom import. Tentokrát se ale do země dovezly hned dvě kompletní hodinářské továrny z USA a s pomocí zahraničních odborníků se začal rodit ruský hodinářský průmysl. Z materiálové i technické závislosti na vnějších zdrojích se poměrně brzo vymanil a někdy v 60. letech 20. století už stačil dodávat nejen na domácí, ale i na zahraniční trhy, včetně toho našeho. Značky jako Pobeda, Vostok, Čajka či Molnija si leckterý občan České republiky jistě pamatuje dodnes, tím spíše, že na ně ještě stále v obchodech naráží. A nebyly to ale jen „měkké“ východní trhy, kde se ruská hodinářská produkce prosazovala, byť většinou šlo o neznačkové výrobky. Hlavně v dobách boomu elektronických (tedy quartzových) hodinek měli sovětští hodináři dobré časy. Tržní dieta, která do Ruska vtrhla během devadesátých let, byla ovšem drastická. Ještě v roce 1993 bylo v hodinářských závodech zaměstnáno 50 tisíc pracovníků, kteří vyrobili 60 milionů hodinek. Dnes jsou pracovníků jen čtyři tisícovky a produkce činí něco kolem 10 procent někdejšího množství. Nápor zahraniční konkurence byl značný jak ve sféře masové sériové produkce, tak v oblasti luxusního zboží. Přes velké potíže je ale nutné s Ruskem na hodinářském trhu počítat. Tamější výrobci jednak pokračují v tradiční produkci (dnes jdou na odbyt zejména mechanické hodinky, které jsou v porovnání se světem výrazně levnější), jednak více využívají domácí surovinové zdroje. Diamanty zdobené zlaté a platinové hodinky (pod novými značkami, jako je Platinor či Zolotoje vremja) jdou zatím na odbyt hlavně mezi novou ruskou elitou.
ČESKO: HLEDÁNÍ POZICE NA TRHU
„V roce 1990 odbyt klesl o 75 procent. To byl propad takřka smrtící,“ líčí nejkritičtější etapu vývoje české hodinářské výroby Jan Prokop, obchodní ředitel a jeden ze dvou majoritních vlastníků společnosti Elton hodinářská. Právě tato firma je dědicem a pokračovatelem domácího hodinářského průmyslu. Za první republiky se u nás náramkové hodinky nevyráběly. Proto také firma Elektrolux musela obchodní zdatnost otce Oty Pavla ocenit hodinkami značky Movado. Ke změně došlo až po instalaci komunistického režimu. Ekonomická blokáda ze strany západních zemí a chabé možnosti sanovat potřeby v této oblasti dovozem z východního bloku nakonec vedly k rozhodnutí zavést vlastní výrobu. Jistě i dlouhá tradice strojírenské výroby v českých zemích měla podíl na tom, že už v roce 1957 se na trhu objevily první české hodinky. V dalších letech se značka Prim v podstatě stala synonymem pro náramkové hodinky a „primky“ jako dárek za vysvědčení či pod stromeček se staly pevnou součástí rodinného života v tehdejším Československu. Velmi záhy se roční produkce závodu v N ovém Městě nad Metují počítala ve statisícech kusů ročně. Vedle dominantní pozice na domácím trhu, kde se postupně objevila konkurence z NDR a SSSR, se produkce také začala vyvážet. V průběhu let se výrazně rozšířila modelová nabídka a hodinky byly standardně osazovány originálními strojky, byť se jejich konstruktéři obvykle inspirovali u švýcarských či francouzských výrobků. V 70. letech dostala novoměstská továrna (tehdy už samostatný závod Elton) další impulz k rozvoji - armádní zakázky. Ty se ovšem po roce 1989 ukázaly být darem vpravdě danajským. Bylo to právě jejich takřka okamžité zrušení, které spolu s otevřením trhu zahraniční konkurenci vedlo k tomu, že nad domácí produkcí náramkových hodinek začal zvonit umíráček. V průběhu bezmála půlstoletí se v N ovém Městě nad Metují vyrobilo 15 milionů kusů náramkových hodinek. To ovšem v nových poměrech nebyl příliš silný argument. Z privatizačních procesů se nakonec vynořila nástupnická firma, Elton hodinářská. Boj o přežití ještě výrazně zkomplikovaly nejasnosti kolem vlastnictví nejcennějšího dědictví - obchodní značky Prim. „Loni jsme prodali primek za 6,35 milionu korun, což představuje asi patnáct tisíc kusů hodinek,“ osvětluje obchodní výsledky firmy Elton hodinářská Jan Prokop. Ta má dnes v nabídce přibližně 160 modelů v cenách od 600 do 45 000 korun. Jde o hodinky quartzové i mechanické. Strojky se dovážejí ze Švýcarska a Japonska a jsou ještě dále upravovány, což je v hodinářském průmyslu rozšířená praxe. Ke slovu přichází i zakázková kusová výroba, kde se ceny pohybují v rozmezí 30 - 250 tisíc korun, přičemž každá taková individuální zakázka je pro tržby vítanou posilou. Byť se ke znalosti značky Prim hlásí každý třetí obyvatel ČR, s prodejem to není snadné. Podle J. Prokopa jsou novoměstské výrobky k dostání asi ve čtvrtině hodinářských prodejen. Opticky je přitom na našem trhu výrobců náramkových hodinek podstatně více - během 90. let se u nás velmi dobře etablovaly značky jako Bentime, Olympia, Lacerta, Lumir, Secco či Pierre Helvet. V těchto případech jde ale pouze o dovoz z jihovýchodní Asie, kde se hodinky kompletně vyrobí (většinou jde o katalogové zboží) a opatří značkou podle přání zákazníka. Do této kategorie také patří produkce MPM Quality, která značku Prim rovněž užívá. Zpravidla jde o levné elektronické hodinky. S tím, jak rostou nároky domácích zákazníků, se zvyšuje i kvalita modelů těchto tzv. privátních značek. Jejich základní výhodou je ale stále relativně nízká cena a zároveň slušná kvalita. Z hlediska užitného hodnoty představují tyto hodinky ideální poměr výkonu a ceny, image těchto značek se ovšem nedá s tradičními výrobci porovnávat.
**NOVÝ VÍTR NAD METUJÍ
„Chceme poměrně silně omezit sortiment, v nabídce by mělo zůstat tak padesát modelů. Naším záměrem přitom je víceméně úplně opustit segment levného masového zboží. Odbyt hodinek v cenové kategorii 5-20 tisíc korun nám roste a právě tady vidíme budoucnost. Přitom se chceme koncentrovat na speciality, jako jsou třeba limitované série nebo hodinky pro různé sporty,“ říká Jan Prokop. Elton hodinářská zjevně hodlá na trhu hledat tzv. niky, malá volná místa pro specifické výrobky. Rozhodnutí nekonkurovat sériové asijské produkci či luxusním značkám je nejspíš správné. K modelům, které se už nyní hlásí k nové marketingové strategii, patří například Prim Rider, extrémně veliké hodinky pro motocyklisty. S takovými modely společnost spojuje i využívání netradičních obchodních kanálů, například právě prodejen motorkářského zboží. Jiným trumfem, kterým chce firma oslovit zejména sběratele, jsou „výroční“ limitované série Orlík (k 55. jubileu založené továrny v Novém Městě) a Spartak (tak se jmenoval první model náramkových hodinek z Eltonu z roku 1954). První jsou replikou modelu z roku 1968 určeného pro speciální armádní jednotky a vyrobeno jich bude přesně 55, v druhém případě jde rovněž o modernizovanou repliku původního modelu v počtu 50 kusů. Dalším takovým počinem bude 999 kusů hodinek Mucha Edition, které vznikají úpravou luxusního modelu Premier. Hodinky jsou osazeny mechanickým strojkem ETA , jehož chod je možné pozorovat sklíčkem na dně pouzdra, na rotoru strojku je gravírovaný podpis A. Muchy. Vedle toho v Novém Městě sází na subdodávky velkým hodinářským firmám. „Už dnes díky modernizaci našeho strojního zařízení dodáváme hodinová pouzdra do Německa a Švýcarska a počítáme s tím, že tato část výroby bude také silně expandovat,“ definuje J. Prokop „druhou nohu“, na které by v následujících letech měla společnost Elton hodinářská stát. V Novém Městě i proto hodlají ještě investovat do modernizace výroby. Část z desítek miliónů korun by měly poskytnout unijní fondy.
