Věda a výzkum v České republice
Nejen chlebem živ je člověk a nejen úrokové sazby a příliv kapitálu stimulují ekonomický růst země. USA jsou extrémně růstové nejen díky dokonale funkčnímu kapitálovému trhu. Jednou z příčin úspěchu je i trvalé postavení na špici ve v ýzkumu a ve vývoji technologií. Česká republika se naopak v porovnání s vyspělými zeměmi o výzkum, vývoj a technologie příliš nestará.
Když se po revoluci v roce 1989 začalo hovořit o nebezpečí odlivu mozků, nikdo neměl na mysli nově vznikající makléře a bankéře mířící do Londýna či Frankfurtu. Báli jsme se o odchod konstruktérů, technologů, vědců a výzkumných pr acovníků. Bylo se čeho obávat.
Češi měli v těchto oborech vždy co nabídnout. Známá věta bývalého rektora ČVUT a ministra školství Karla Juliše o tom, že „kdyby západní konstruktéři pracovali v českých podmínkách, tak by z nich nevypadl ani šroubek , se jen př etavila ve formulaci: Češi jsou mimořádně flexibilní.
Zda odliv mozků skutečně nastal, je dnes velmi těžké změřit. Za zdmi podniků, výzkumných ústavů a vysokých škol se jich rozhodně skrývá ještě poměrně dost. Bohužel, ne všichni pracují na výzkumu, konstrukcích a rozvoji. Řada z nich se pře stěhovala do kanceláří mezinárodních agentur, lobbujících institucí či do jiných sfér podnikání. Kromě krize průmyslu a poznání, že ne všechny podniky si mohou udržet vlastní vývoj a technologie bude třeba občas nakupovat, přispěla k tomut o stavu i polistopadová hospodářská politika.
Když profesora Rudolfa Zahradníka, spoluzakladatele východoevropské kvantové chemie, po jeho zvolení předsedou Akademie věd novináři požádali, aby prostému občanovi vysvětlil, na co tu vědu vlastně potřebujeme, odvětil: „Je to věc obecné vzdělanosti nár oda.
Ačkoliv tato věta zdánlivě vypadá jen jako výraz vznešenosti myšlenek jedinečného ducha, skrývá v sobě neuvěřitelné množství pravdy o obecném technickém a technologickém rozvoji. Být vzdělán totiž znamená mimo jiné přijímat a osvojov at si nejnovější poznatky lidského bádání a zkoumání. Udržet se v kontaktu s vývojem světa. A jen tehdy, povede-li se to, je možné zapojit tyto poznatky i do vlastních služeb. Udržet s nimi kontakt i ve výrobě. Proto mu sí existovat propojení mezi základním a aplikovaným výzkumem. Proto musí existovat výzkumná pracoviště i v oborech, v nichž světovou špičku nepředstihneme.
Hovořilo-li se v minulých letech o nedostatečné podpoře vědy v České republice, většinou se měla na mysli redukce peněz plynoucích od státu do Akademie věd. Ačkoliv by si tato ctihodná instituce jistě zasloužila více prostředků na rozvoj, existuje zde mnohem horší problém.
Donedávna se razila zásada, že zatímco základní výzkum potřebuje peníze od státu, situaci aplikovaného výzkumu spolehlivě vyřeší poptávka od průmyslu. Bylo by zajímavé zjistit, jaká poptávka přichází od průmyslu v západoevropských zemích po kosmick ém výzkumu. Asi žádná, a přesto si jej leckde drží. Jde totiž o špičku technologií a je třeba s ní udržovat kontakt. Proto existuje řada ústavů aplikovaného výzkumu podporovaných státem. Naopak například v Německu si Institut Max e Plancka, obdoba naší akademie, zajišťuje až padesát procent prostředků z grantů. A nejen státních, i od podniků, které podporují výzkum ve vlastním zájmu.
Na to ty naše zatím nemají, a tak to zbývá na stát. Ten se ale od aplikovaného výzkumu distancoval tím, že z výzkumáků udělal veřejné nebo soukromé akciovky. Dnes se takové společnosti neživí výzkumem, ale převážně poskyto váním služeb. V lepších případech ve svých útrobách nechávají vzniknout vědeckotechnickým parkům, podporujícím inovační firmy. Pokud jim stát nepomůže, může se stát, že až se objeví poptávka od průmyslu, nebude u koho poptávat.
Aerodynamika vozů metra se bude muset zkoumat v Itálii, kovy se budou vyvíjet třeba v Německu. Náš výzkumný ústav kovů v Panenských Břežanech už to má za sebou. Právě proto, aby se něco takového nestávalo, udržují vys pělé státy nezávislost svých firem na cizích vývojových střediscích podporou těch domácích. Aby nemusely likvidovat unikátní zařízení jen proto, že zrovna pro ně není práce. A aby tato zařízení nechyběla, až práce bude.
Tedy ne práce, ale potřeba. Státy si totiž drží zkušebny a výzkumáky, protože jinak si při zkoušení v cizích zemích jejich produkty rozeberou do posledního šroubku. Odborníci dokonce tvrdí, že ten, kdo výrobek zkouší, jej pozná lépe než jeho konstruktér či technolog.
Bylo by však bláhové se domnívat, že jedinou cestou k zachování českého výzkumu je navýšení objemu státních prostředků plynoucích do této sféry. Jsou ústavy, které mají problémy se svojí majetkovou strukturou. S komerčními akciovkami se prostě ve světě výzkumu a vývoje nikdo vůbec nebaví.
Druhým problémem je rozdělování peněz, které do ústavů tečou dnes. Stát v drtivé většině podporuje jen Akademii věd a vysoké školy. Výzkumné ústavy, které prošly privatizací, často kuponovou, mohou od státu dostat maximáln ě tak zakázky. Ne, že by je neměly, ovšem jejich podíl na příjmech nedosahuje ve světě obvyklých proporcí. Navíc je otázkou, kdo a proč státní peníze vůbec dostává. Kdo někdy viděl seznam a specifikaci úkolů, na něž jdou, nestačí se chvílemi divit.
Nejen stát, ale i mnozí vědci mají máslo na hlavě. To je důvod, aby na ně byly vlády tvrdé a chtěly od nich strukturální změny. A skládání účtů. Na druhé straně musí dát najevo, že to s výzkumem a vývojem myslí vážně. Třeba tím, že vykoupí majetkové podíly v některých ústavech, nebo donutí grantovou agenturu aby povinně vyčlenila určitou část peněz na aplikovaný výzkum. A nakonec samozřejmě, že těch peněz do výzkumu dá víc. Jinak se staneme jen velkou montážní linkou západních firem, které se o výzkum a vývoj koncepčně starají.
