Postrach zvaný revoluce

Prezidenta Medveděva děsí blíže neurčení ONI, kteří kují pikle

Ruský prezident Dmitrij Medveděv podnikl koncem února další z nečekaných kroků – odjel na severní Kavkaz, kde uspořádal zasedání Národního antiteroristického výboru. Samozřejmě a skoro povinně se poklonil památce 330 obětí zajatých teroristy ve škole v Beslanu. Důvodem nenadálé cesty ale mohl být také nedávný teroristický útok na ruské turisty pod Elbrusem. Nebo, a to zřejmě především, potřeba vyslovit se k událostem posledních týdnů v arabském světě. Jistě nikoli náhodou si Medveděv vybral pro svůj projev místo, kde trvalý neklid, způsobovaný ovšem islámskými extremisty, trápí samo Rusko. Když Medveděv hodnotil arabské revoluce, přicházející jako na běžícím pásu, věštil chaos a zmar na desítky let ve značné části světa. Zcela nedvojsmyslně a možná i nechtěně přitom naznačil, jaké starosti podobný vývoj Kremlu dělá. Hned po svržení tuniského prezidenta bin Alího se totiž právě v Rusku i za jeho hranicemi vyrojily názory, zda podobný pád autoritářského režimu nemůže nakonec přijít i tam.

Požáry na desítky let

Dmitrij Medveděv revoluce na Blízkém východě a v zemích Maghrebu – na rozdíl od západních státníků – jednoznačně odsoudil. Ve své řeči mimo jiné uvedl: „Podívejte se na situaci, která vznikla v Maghrebu a v některých arabských zemích: je mimořádně komplikovaná, a nás čekají opravdu velké potíže.“ Podle Medveděva „v řadě případů může jít o dezintegraci velkých a lidnatých států“, které by se dokonce mohly rozpadnout „na drobné střípky“. Ruský prezident je toho názoru, že v zemích zachvácených vzpourami a revolučním kvasem mohou nastartovat velmi nejednoznačné procesy včetně příchodu islámských fanatiků k moci. „To bude znamenat požáry na desítky let a další šíření extremismu – stačí pohlédnout pravdě zpříma do očí,“ řekl. Dále pokračoval: „Takový scénář připravovali už dřív i pro nás, a teď se budou pokoušet naplnit ho tím spíš.“ Komentář amerického Wall Street Journalu označil Medveděvovu řeč ve Vladikavkazu za jednu z nejčernějších vizí, která byla v souvislosti s blízkovýchodními a severoafrickými převraty či pokusy o ně předestřena. Podobně, ale ještě daleko tvrději na prezidentovy poněkud ustrašené výroky reagovaly ruské blogy, které jsou samozřejmě daleko svobodnější než mediální sféra tvrdě kontrolovaná putinisty. Kontrola je přitom už jen nadstavba – nejspolehlivějším regulátorem ruských médií je po letech pečlivé převýchovy autocenzura.

Opět vnější nepřítel

Ruští blogeři věnují pozornost tomu, že podle Medveděva jsou tu patrně znovu nějací ti přísloveční „oni“, kteří destabilizují situaci nejen na Blízkém východě, ale rádi by to udělali i v Rusku. Mediální manažer Anton Nosik na svém blogu dost sarkasticky poznamenává: „Já bláhovec se domníval, že události v arabských zemích se dějí podle jakési vlastní vnitřní logiky, která s Ruskem ani zprostředkovaně nemá nic společného. Prezident mi ovšem naznačil, jak krutě se mýlím. Za vším stojí ONI. A jejich cíl je jediný – škodit nám.“ Právě v tomto kontextu je podle Nosika třeba až do ruských prezidentských voleb v roce 2012 vnímat veškeré události ve světě: „A to nejen chaos v severní Africe, ale i každou povodeň, zemětřesení, tajfun či tsunami. Jakákoli pohroma ve světě je jen výsledek scénáře, který na nás ušili ONI.“
Jiný ruský bloger, novinář Andrej Malgin, je ještě konkrétnější. Podle jeho názoru Kreml arabské revoluce opravdu vážně vylekaly a teď se čekají pokusy o svržení ruské vládnoucí garnitury podle stejného či podobného konceptu. Malgin na Medveděvovo vladikavkazské sýčkování rovněž ironicky poznamenává: „Když jsem to slyšel, velice jsem se podivil. Proč proboha tyto události poměřuje situací v Rusku? V severní Africe přece lid svrhl hodnostáře, kteří ve svých vysokých úřadech seděli desítky let a buď zrušili, anebo zprofanovali volby, zavedli cenzuru, polomimořádný stav, zřídili systém vlády jedné strany a zadusili opozici. Že by tam náš prezident nalézal cosi společného s naší demokraticky zvolenou státní mocí či se všelidově a horoucně milovanou státostranou Jednotné Rusko? Jak by se něco takového mohlo týkat nás?“ ptá se poťouchle Malgin.

Čeho se tak bojí?

Strach z „barevných“ revolucí není v Rusku ničím novým. Události z posledních několika let v Gruzii, na Ukrajině a v Kyrgyzstánu Moskvu donutily, aby uvažovala o tom, zda něco podobného skutečně není možné i v současném Rusku. Gruzie je dnes v takzvaně blízkém (rozuměj postsovětském) zahraničí nepřítelem číslo jedna a Kreml dělá vše pro to, aby prezidenta Saakašviliho vystřídal někdo, kdo pro něj bude přijatelnější. Na Ukrajině už se to před třinácti měsíci podařilo a v křesle hlavy státu sedí ten, na koho Vladimir Putin sázel těsně před oranžovými událostmi z roku 2004.
Vskutku paranoidní obava je však opravdu zbytečná. Jak nedávno celkem oprávněně poznamenal populární publicista a módní spisovatel Boris Akunin, „Rusko prožívá možná nejpříznivější údobí svých tisíciletých dějin“. Čistě pragmaticky vzato je na tom hodně pravdy: život se po bouřlivých letech perestrojky a dalším následném chaotickém a velmi chudém desetiletí stabilizoval, i když pravda za cenu ztráty značné části demokratických vymožeností. Životní úroveň alespoň části obyvatelstva se pronikavě zvýšila – zkrátka „život je lepší, život je veselejší“, jak říkával krvelačný tatíček Josif Vissarionovič. Když se podíváme na ruské dějiny posledního století, tak proměna vyjma Říjnové revoluce vždy přicházela shora. Stačí připomenout Nikitu Chruščova, Michaila Gorbačova a Vladimira Putina…
Nikdo takový zatím na obzoru není. Tak čeho se Dmitrij Medveděv tolik bojí?