Volby do europarlamentu by mohly přinutit eurozónu, aby přestala hrát mrtvého brouka a začala jednat
Selský rozum praví, že při střetu s medvědem by měl člověk ležet bez hnutí tak dlouho, až zvíře ztratí zájem (nebo ho začne pokládat za mrtvého) a nechá ho na pokoji. Existují však různé druhy medvědů, přičemž některé spíš odradí smělá a cílevědomá akce. Otázka zní, jak zvolit správný přístup, když vám do očí hledí ztělesněná hrůza.
Tento scénář je užitečný při úvahách o eurozóně v době, kdy prochází dalším kolem zkoušek – počínaje květnovými volbami do Evropského parlamentu. Může eurozóna dál dělat mrtvého brouka a doufat, že nepřijdou žádné nové šoky, které zhorší její ekonomické zdraví, pokud dokonce neohrozí její přežití někteří lidé se vehementně drží názoru, že současná metoda mrtvého brouka stačí na to, aby ekonomika eurozóny dokázala víc než se jen vyhýbat úpadku. Z pohledu těchto lidí stačí i německé rozhodnutí povolit jen tak velké faktické a potenciální transfery, aby se předešlo zhroucení systému, k tomu, aby se eurozóna konečně začala zotavovat z půl desetiletí recese a stagnace.
Jenže tyto transfery – tedy sanační programy financované Evropským stabilizačním mechanismem a potenciální program odkupu dluhopisů neboli „přímých měnových transakcí“ (OMT) Evropské centrální banky – nedokážou o mnoho více než pouze odvrátit kolaps. Nemohou zvýšit ekonomickou výkonnost, protože jejich podmínkou je setrvalá snaha příjemců o vnitřní devalvaci (která snižuje domácí mzdy a ceny).
Posílení ekonomiky eurozóny vyžaduje radikálnější řešení vzájemně provázaných krizí suverénních dluhů a bankovnictví. Konkrétně vyžaduje mutualizaci suverénních dluhů prostřednictvím eurobondů, tedy zrušení fiskální suverenity členských států eurozóny, jakož i úplnou bankovní unii s rekapitalizační pravomocí a společným pojištěním vkladů.
A do takového scénáře mají současné dohody daleko.
Budouli vedoucí evropští představitelé dál dávat přednost mírným utišujícím lékům před smělou taktikou, je nejlepším možným vývojem neduživé zotavení, při němž HDP poroste ročním tempem jedno až dvě procenta.
Tento optimální scénář bohužel zřejmě nepostačí k odvrácení budoucích státních bankrotů v zadlužených státech, jako jsou Itálie, Španělsko a nakonec i Francie. Jinými slovy, dělat mrtvého brouka už od jisté fáze nestačí.
Dokonce je možné, že lídři eurozóny budou přinuceni k akci ještě dříve. Ačkoli se totiž zdá, že vyhlídka OMT přinejmenším prozatím zamezí finančním šokům, zvyšuje se pravděpodobnost politického šoku, kdy voliči nepříznivě zareagují na politiku vnitřní devalvace, která přiživuje vysokou nezaměstnanost a podkopává životní úroveň. Blížící se volby do Evropského parlamentu by mohly být právě takovým šokem.
Momentálně to vypadá tak, že evropská politická garnitura je odhodlána k vnitřní devalvaci ve všech problémových ekonomikách eurozóny. Alternativní přístup – tedy rozpuštění eurozóny s cílem umožnit vnější devalvace – se proto stal písečkem dosud okrajových politických stran, které se dnes v průzkumech veřejného mínění derou dopředu. Ve Francii představují dotyčná uskupení – Národní fronta a Svaz levice – politické extrémy. V Itálii může vzniknout ideologicky neutrálnější protirežimní síla s daleko ostřejší rétorikou proti euru, než jakou se prezentuje populistické Hnutí pěti hvězd Beppeho Grilla, jež se loni stalo třetí největší politickou silou v zemi. S dalším posilováním těchto stran se šance eura na přežití snižují.
Potíž evropského politického establishmentu pramení z kombinace iracionálních obav a marných ambicí. Zejména je to patrné ve Francii, kde se na měnovou unii často pohlíží jako na nástroj, jak využít hospodářské síly Německa k uplatňování moci ve světě.
Vzhledem k tomu, že by rozpuštění eurozóny znamenalo konec evropského projektu z dílny francouzského establishmentu a oslabilo by schopnost Evropy prosazovat vlastní zájmy ve vztahu ke globálním mocnostem, jako jsou Spojené státy a Čína, je „měnová antiunie“ nemyslitelná.
Globální ambice Francie jsou zjevné, kdykoli její politici hlavního proudu diskutují o euru. Bývalý ministr hospodářství Edmond Alphandéry například v roce 2011 deklaroval, že vystoupení některé členské země z eurozóny je stejně pravděpodobné jako odchod Texasu či Kalifornie od dolaru. Bezděky tak odhalil zbožné přání, které stálo za vznikem eura: jeho francouzští architekti snili o Evropě, která se vyrovná USA. Tato ambice byla vždy iluzorní, avšak dodnes zatemňuje úsudek evropských představitelů.
Zastánci jednotné měny mají pravdu v jedné věci: za vznikem měnových unií vždy stály politické motivy, ať už šlo o Latinskou Ameriku v letech 1865 až 1927 nebo o měnovou unii mezi Irskem a Británií v letech 1922 až 1979. Uniká jim však jeden klíčový argument: politika je také důvodem, proč se tyto svazky rozpadají. Jakmile začnou být ekonomické náklady a divergence příliš velkou hrozbou, politická vůle učinit vše potřebné pro přežití společné měny se zhroutí.
Nepříznivá reakce voličů na euro může docela dobře přinutit eurozónu, aby přestala hrát mrtvého brouka a začala jednat. Otázkou zůstává, zda to nebude znamenat, že se některé nebo všechny státy eurozóny musejí vydat vlastní cestou.
O autorovi| BRIGITTE GRANVILLEOVÁ, Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka profesorka mezinárodní ekonomie a hospodářské politiky na Koleji královny Marie při Londýnské univerzitě a autorka knihy Remembering Inflation (Vzpomínky na inflaci)
