Socialistický Výbor lidové kontroly neměl v novodobé historii dlouhé trvání. Ještě první polistopadová vláda sice Výbor lidové kontroly zachovala, ale už v roce 1991 vzniklo ministerstvo státní kontroly a vedle něj Český úřad pro hospodářskou soutěž, který dohlížel na dodržování pravidel korektní hospodářské soutěže.
Lídlem antimonopolního úřadu se nestala Praha jako centrum všech orgánů státní správy, ale Brno, což mělo deklarovat nezávislost jeho rozhodování. Ale ani zřízení antimonopolního úřadu nebylo konečné. V letech 1992 až 1996 byl nahrazen ministerstvem pro hospodářskou soutěž. V roce 1993 bylo zrušeno také ministerstvo kontroly.
Z ministerstva pro hospodářskou soutěž se v roce 1996 stal znovu nezávislý Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, opět se sídlem v Brně. V roce 1991 byl přijat zákon o hospodářské soutěži, který byl po dvou novelách nahrazen od 1. července 2001 novým zákonem. I ten už byl od té doby několikrát novelizován.
Pokuty: od milionu k miliardě
Efektivní hospodářská soutěž je klíčem pro ekonomický růst. Proti praktikám, které mohou soutěž omezit, zasahuje antimonopolní úřad. Zvlášť bedlivě sleduje chování firem, které zaujímají na trhu dominantní, nebo dokonce monopolní postavení.
O tom, jak se stát snažil na počátku přechodu od socialistického ke kapitalistickému hospodářství zamezit tomu, aby silnější, tehdy většinou ještě státní podniky, zneužívaly svého postavení proti vznikajícím soukromníkům, psal Jaromír Složil v patnáctém čísle Profitu v roce 1993. V rozhovoru s názvem V džungli paragrafů nejeden zabloudí hovořil tehdejší ministr pro hospodářskou soutěž Stanislav Bělehrádek.
„Než se podaří obnovit autoritu právního řádu, budeme asi muset počítat s častějšími sankcemi a represivními zákroky ze strany státní exekutivy a kontrolních orgánů,“ upozornil ministr. Na otázku, jaké už jeho úřad udělil pokuty, odpověděl: „Při vyměřování sankcí postupujeme vždy případ od případu. Často ještě v průběhu správního řízení dochází k nápravě nežádoucích poměrů a od sankcí upouštíme. U státních podniků a velkých akciových společností, kde mají lepší znalosti platných předpisů, zaznamenáváme porušení zákona jen ojediněle. Zatím nominálně nejvyšší pokutu – jeden milion korun – jsme udělili za nedovolené kartelové dohody společnostem Barum Centrum Praha a Barum Otrokovice. Věc ale není uzavřena, protože obě firmy se po rozkladovém řízení obrátily na Vrchní soud. Celkem udělily výkonné odbory našeho ministerstva loni pokuty ve výši téměř tři miliony korun.“ Milionová pokuta se ve světle dnešních rozhodnutí antimonopolního úřadu zdá směšná. Proti takové částce už by se nyní nikdo ani na soud neobracel. V současnosti padají podstatně vyšší pokuty.
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vloni udělil historicky nejvyšší pokutu ve výši téměř jedné miliardy korun za velmi rozsáhlý kartel v elektrotechnickém průmyslu šestnácti nadnárodním strojírenským firmám. Ty si totiž mezi sebou rozdělily trh takzvaného plynem izolovaného spínacího ústrojí. Celková výše pravomocně uložené sankce činila 941 881 korun. Případ byl zajímavý také tím, že byly poprvé pokutovány i firmy, které v Česku nepůsobily. Všechny společnosti pokutu zaplatily.
Dohled nad kartelovými dohodami
Ministr Bělehrádek před patnácti lety na otázku, jak se mají soukromníci bránit, když velké firmy odmítají dodávky menšího rozsahu, odpověděl: „Odpověď není jednoznačná. Éra direktivního hospodaření skončila. Odmítne-li dnes podnikatel uzavřít s jiným podnikatelem obchodní smlouvu, může jít za určitých okolností o rozpor se zákonem o ochraně hospodářské soutěže. Odmítnutí může, ale také nemusí být důsledkem kartelové dohody o rozdělení trhu nebo zneužitím monopolního či dominantního postavení dodavatele na relevantním trhu.“
Současný předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Martin Pecina vysvětluje, že kartelové dohody uzavírají firmy s cílem omezit soutěž, rozdělit si a ovládnout trh. Nejznámějším příkladem zakázaných dohod je přímé určení cen. Zakázané je také například jednání ve vzájemné shodě nebo dohoda o výměně informací. Soutěžitelé se mají totiž chovat na trhu navzájem nezávisle a nesmí své jednání koordinovat.
Porušení zákona se tak v minulosti dopustili třeba prodejci benzinu, kteří vzájemně koordinovali růst cen, nebo šest stavebních spořitelen, které si mezi sebou pravidelně vyměňovaly citlivé údaje. Pokutu čtrnáct milionů korun udělil Pecina sedmi drůbežářským podnikům, které se dohodly na společném postupu vůči svým odběratelům.
