Pražská konference o obětech holokaustu rozšířila záběr na celé jejich spektrum
Na závěr českého předsednictví EU uspořádala vláda 26. až 30. června 2009 ve spolupráci s dalšími zainteresovanými organizacemi Mezinárodní konferenci o holokaustu týkající se osudu obětí nacismu a jejich majetků. Píše se rok 2009 a hovoříme o nedořešených důsledcích druhé světové války? To samo o sobě evokuje mnoho neodbytných otázek. Co se celou tu dobu dělo? Přesněji, proč se nic nedělo?
Historický kontext
Zařaďme nejprve pražskou konferenci do mezinárodního kontextu. Koncem roku 1945 v Paříži a v následujícím roce ve Washingtonu jednali Spojenci o konfiskaci německého majetku a reparacích. Koncem roku 1946 byla v Bruselu ustavena Tripartitní zlatá komise. Ta rozdělila do zemí původu přibližně dvě třetiny zlata uloupeného Němci, které zajistili Spojenci. Individuální oběti však nedostaly nic. V dalších letech získala prioritu studená válka. Z nepřátel se stali spojenci a jednání o odškodnění obětí nacismu šlo k ledu – i proto, že mnoho z nich žilo na „nepřátelském“ území. Připomínání holokaustu proto dostalo nálepku až „komunistické propagandy“. Částečného odškodnění obětí holokaustu žijících na Západě se podařilo dosáhnout po roce 1951. Stalo se to díky Konferenci pro židovské materiální nároky vůči Německu zastupující stát Izrael, který marně žádal Spojence o zprostředkování tohoto jednání.
O osudu nacisty uloupeného majetku se mohlo začít fundovaně mluvit až 50 let od konce druhé světové války, kdy prezident Bill Clinton podepsal zákon o zveřejnění válečných zločinů. Byl jím odtajněn obrovský objem archivních materiálů. K tomu jeden uštěpačný, leč zasvěcený komentář. Bill Clinton to prý mohl podepsat, protože byl prvním prezidentem USA, který neměl v Curychu konto.
Následovala konference londýnská (1997), věnovaná nacistickému zlatu, washingtonská (1998), týkající se restitucí majetku obětí holokaustu, stockholmská (2000), připomínání, vzdělávání a výzkum holocaustu, a vilniuská (2000) o uměleckých předmětech uloupených během holokaustu.
Domácí podněty
V rámci domácího kontextu je třeba zmínit Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí druhé světové války ustavené k 1. listopadu 2001 na základě rozhodnutí Smíšené pracovní komise vlády České republiky v čele s jejím místopředsedou Pavlem Rychetským. Centrum má kromě zkoumání mechanismů převodů uměleckých předmětů a jejich trasování za úkol pořádat každé dva roky konference o výsledcích své práce. Konaly se v Českém Krumlově, Brně, Liberci – a v roce 2008 byl čas na čtvrtou.
V této situaci vznikla idea posunout bienální konferenci centra do doby českého předsednictví EU. A po deseti letech od washingtonské konference vyhodnotit pražské pokroky dosažené v této oblasti. Závěry konferencí tohoto druhu nemohou mít závazný, ale pouze apelativní charakter. Takto by se však mohly pořádat mnoho let bez výraznějšího efektu. Konference v rámci českého předsednictví EU měla přece jen větší váhu. Strukturou navázala na předešlé, přidala jeden výrazný akcent a jednu zcela novou agendu. Tři z pěti pracovních skupin se soustředily na majetek uloupený za holokaustu – umělecké předměty, nemovitosti, judaica. Další skupina zdůraznila podstatnou roli připomínání, vzdělávání a výzkumu holokaustu jako jevu. Poslední skupina přinesla novou, sociální agendu – starost o životní podmínky přeživších obětí holokaustu.
Bývalý náměstek amerického ministra zahraničí Stuart Eisenstat uvedl alarmující skutečnost, že mnoho přeživších obětí žije dnes nejen v nedůstojných podmínkách, ale přímo pod hranicí chudoby. Oloupeni za války živoří ještě v sedmém desetiletí po ní. Do centra pozornosti se i díky odtajněným archivům dostává skandální chování vítězů války. Odvezli si domů (na Východ či na Západ) válečnou kořist, aniž by se starali o její původ. A švýcarské banky držely sejfy hermeticky uzavřené, neboť je v tom podporovali všichni, kdo si do nich deponovali své leckdy podezřele nabyté prostředky.
Terezínská deklarace
Na závěr pražské konference přijali zástupci 46 zúčastněných zemí Terezínskou deklaraci. Naformulování jejího konečného znění bylo dle viceprezidenta Světového židovského kongresu (SŽK) Tomáše Krause ukázkou politiky coby „umění možného“. Text musel být citlivě vyvažován, aby bylo dosaženo vůbec nějaké shody, protože hospodářské aspekty druhé světové války jsou dodnes explozivním tématem. Nebylo možné dosáhnout nějaké razantnější formulace, která by pomohla výrazně urychlit řešení problému – o odškodnění stále klesajícího počtu přeživších obětí holokaustu nemluvě.
Do procesu rozvíjení poučení vyplývajícího z holokaustu byla vhodným způsobem zapojena EU, především v oblasti vzdělávací, kulturní a sociální. Jednání konference se podařilo udržet v rovině obecnosti, aby se nerozpadlo na vyřizování jednotlivých účtů, a bylo dosaženo určitého pokroku. Výsledek konference lze tedy shrnout zhruba následovně. Byla provedena jakási inventura, jak jednotlivé státy pokročily v identifikaci a návratu nacisty uloupených majetků. Vznikl tím diplomatický, leč nepominutelný tlak na země, které k této problematice přistupují více než laxně (například Polsko a Litva). Ukázalo se, jak se rozvíjejí a jaké jsou další doporučené směry vzdělávacích a výzkumných aktivit týkajících se holokaustu. Za prioritní byl stanoven důraz na urychlené a systémové zlepšení sociálních podmínek přeživších obětí holokaustu.
Nový institut
Terezínskou deklarací pak byl položen základ Terezínského institutu evropského dědictví holokaustu. Tento institut má svou strukturou kopírovat uvedených pět agend a plnit funkci jakéhosi stálého monitorovacího střediska v evropském měřítku. Viceprezident SŽK Kraus k tomu dodává, že ze všech pamětních míst připomínajících holokaust je Terezín jediným možným umístěním institutu. Po návštěvě ostatních koncentračních či vyhlazovacích táborů se běžný člověk těžko zbavuje deprese, ale Terezín byl místem, kde byla kultura – při vší hrůze – bytostně přítomná. V tom je dobré spatřovat jisté memento, klíč budoucího rozvoje těchto iniciativ.
Současně lze konstatovat postupné rozšiřování záběru takto zaměřených konferencí na celé spektrum obětí nacismu – nejen se specifickým důrazem na holokaust (šoa). Tímto způsobem se vhodně posouvá důraz na otázku všeobecně humanitní. To posiluje vyznění těchto záslužných iniciativ. Je možné také pozorovat posun z důrazu na pouhou minulost k zaměření na přítomnost (sociální podmínky přeživších obětí) a na budoucnost (zachování paměti, posílení vzdělávání) – především se záměrem, aby něco podobného již nikdy nenastalo. To patří neoddiskutovatelně k pozitivním výsledkům českého předsednictví EU.
