S řidičákem z Evropy ani odjinud ze světa v Číně nepochodíte. Myslet si, že pomůže řidičák mezinárodní, na němž je mimo jiné i čínština, je naivní. Dokonce ani v půjčovně vám auto bez čínského řidičáku nepůjčí. A pokud řídíte auto bez papírů a způsobíte dopravní nehodu, je to považováno za kriminální čin. Každý ví, že Čína se s prosazováním práva příliš nepáře…
Získání řidičského průkazu však není žádná formalita. Podle osobní zkušenosti z Maďarska jsem očekával byrokratickou proceduru, během níž si mne a moje české oprávnění bude úředník prohlížet ze všech stran a po chvíli váhání se ruka s razítkem konečně pohne a těžce dopadne na úřední listinu… Kdepak, v Číně projdete lékařskou prohlídkou, písemným testem z dopravních předpisů, značek, křižovatek, první pomoci a dokonce i zkouškou ze zásad slušného šoférování. Kdepak formalita, mám pár známých, kteří zkoušku museli prodělat několikrát.
Před lékařskou prohlídkou, která zkoumá především zrak, jsem měl obavy, jak budu budu číst čínské znaky, navíc s jedním okem zakrytým. Nebude má neschopnost čínsky číst lékařem nesprávně klasifikována jako slepota, znemožňující řízení vozidla? Naštěstí jsou na tyto případy v Číně zařízeni a místo znaků ukazují pouze na jakésy šipky, přičemž nechtějí víc, než určit správný směr. Byla to hračka, denně pomocí slov „doleva“ a „doprava“ naviguji taxikáře a výrazy „nahoru“ a „dolů“ jsem nahradil mumláním a ukázáním rukou. Uznali mi to. A tak jsem vyrazil přihlásit se k písemné zkoušce na pekingskou policejní stanici. Čekáte-li popis nějaké rozpadající se „vechtrovny“, zklamu vás. Dopravní policie v Pekingu je na tom lépe než policie pražská, alespoň co se týče umístění v hypermoderní budově na čtvrtém pekingském okruhu. Přijímací hala má několik přepážek a v době kdy jsme tam byli my, v ní nebylo ani živáčka. Ani jsem nestačil shlédnout výchovný film, který ukazoval záběry smrtelných dopravních nehod v Pekingu, pořízených monitorovacími kamerami na křižovatkách. Zvlášť výchovná byla část, která se zabývala výsledky těchto nehod, což bylo vesměs zakrývání na zemi ležících osob bílou plachtou. Číňané jsou v tomto ohledu patrně otrlejší než my…
Z úvah nad pomíjivostí života mne rychle vytrhla úřednice v uniformě, která se dlouho dívala na mne, pak na můj český řidičák a pak zase na mne, aby mi nakonec umožnila zúčastnit se písemného testu. Autem jezdím už bezmála dvacet let, takže jsem si myslel, že se nemám co učit, jenže tento pocit mi vydržel pouze do doby, kdy jsem se začetl do materiálu, na jehož studium jsem měl čtrnáct dní. Náhodou jsem ho otevřel zrovna v místě, kde se nacházely čínské znaky na modrém podkladu a otázka zněla, jestli se jedná o povolení vjezdu motorových vozidel, nebo naopak nepovolení vjezdu vozidel s nadměrným nákladem. Podobně záludných otázek je v testu pro cizince víc. Musím uznat, že krom nudných pasáží, v nichž musíte „nadrtit“ kolik trestných bodů vám může policista udělit za ten který přestupek, na jak dlouho vám může odebrat řidičák, na jak dlouho vás může zavřít a podobně, jsou v čínských pravidlech pro silniční provoz i pasáže zajímavější. Směrnice například upravuje i to, co má řidič udělat, pokud si musí během jízdy odplivnout. Nebo přikázání, co dělat po hádce s ostatními řidiči. Nebo že řídit v trepkách je nebezpečné a dokonce i neslušné a pokud předjíždíte volský potah, měli byste potichu zatroubit. Slovní spojení „potichu zatroubit“ může vzbuzovat rozpaky. Osobně se domnívám, že až potkám vůz tažený voly, raději se mu obloukem vyhnu a troubit nebudu, stejně jako v případě, že potkám vola bez vozu, což se stává často a dokonce i v Číně.
Konečně nastal ten slavný den. Čekalo nás na písemnou zkoušku asi dvacet aplikantů všech národností. Někteří měli s sebou čínské průvodce, ale když se přesně za pět minut devět otevřely dveře zkušebny, nebylo jim to nic platné. Na to, aby se do místnosti nedostal nikdo nepovolaný, dohlížel nekompromisní - a ozbrojený - policista. V místnosti stály odděleně od sebe stoly s počítači. Pomocník každému ukázal stůl a pomohl nám vložit do komputeru registrační číslo. Mezitím se velké světelné obrazovce před námi objevili instrukce v angličtině. Na výběr jazyka, ve kterém budeme odpovídat, byla krom angličtiny, němčina, ruština, španělština, ale hlavně všemožné jazyky asijské. Test má celkem sto otázek a abyste byli úspěšní, musíte dosáhnout alespoň 91 správných odpovědí. Na vyplnění testu je k dispozici čtyřicet minut, tedy 24 vteřin na jednu otázku.
Trochu mne znervóznilo, když už po deseti minutách začali někteří kolegové vstávat a hlásit se u stolku náčelníka. Že by už byli hotovi? Šest vteřin na jednu otázku? Pravdu se asi nikdy nedovím, ale spíš bych sázel na to, že tito účastníci test vzdali a šli se domů učit. Fak je, že v testu neobstojíte bez znalosti jeho specifických záludností. Například otázka, která měla v nabídce dvě naprosto stejné odpovědi, přičemž správně bylo za A, může nepřipraveného docela rozhodit… S testem jsem skončil asi za pětadvacet minut. Výsledky testu byly ihned známy, a tak jsem od pomocníka obrázek policisty, který mi gratuloval k úspěšnému složení zkoušky a nabádal mne k obezřetnému chování na čínských silnicích.
Petr Pištělák – Divoký drak (divoky.drak@yahoo.com)
Petr Pištělák pracuje jako Head of Marketing, Product & Communication v reprezentační kanceláři PPF v Číně.
