POTÍŽE S ODKLADY

Životní prostředí zlepšujeme pro sebe, ne pro unii

ČESKÁ LICITACE s Bruselem o oddálení platnosti ekologických norem i po našem očekávaném vstupu do EU se týká sedmi oblastí životního prostředí. Jejich prosazení budou předcházet tvrdá jednání, pro něž si Evropská komise vyžádala množství dat a konzultací. Koncem minulého týdne se s nimi vypravila do Bruselu početná delegace úředníků českého ministerstva životního prostředí (MŽP). Expertka na životní prostředí rakouského velvyslanectví v Praze Regina Figlová se domnívá, že Česká republika nepředkládá jasnou představu o financování konkrétních opatření. Evropské komisi i členským státům stále chybí řada informací, jež se týkají českých žádostí o přechodná období. Brusel žádá jasný a srozumitelný plán chystaných opatření v daných oblastech. Naši se však zprvu snažili odložit platnost ustanovení jako celek. To vedlo i domácí kritiky z řad nevládních organizací k podezřením, že si úředníci ulehčují situaci a otvírají si zadní vrátka, aby se Česká republika mohla na čas vyhnout společným předpisům. Karel Jech ze Společnosti pro trvale udržitelný život (STUŽ) je přesvědčen, že kdyby se místo příprav složitých žádostí o odklad zaměřilo úsilí na řešení úkolu, nemusely by se některé žádosti vůbec podávat. Na druhou stranu si je Jech vědom, že jakékoliv opomenutí by po našem vstupu do unie bylo tvrdě ztrestáno. Pokuty udělované Evropským soudním dvorem dosahují až stovky tisíc eur denně. Pokutám se dosud nevyhnula žádná členská země. Jen za rok 1999 podala Evropská komise Evropskému soudnímu dvoru 43 žalob a 63 upozornění na porušování ekologických předpisů. Stoprocentně dodržovány nebyly společné předpisy v žádné oblasti životního prostředí. I některé členské státy EU byly liknavé v přizpůsobování národní legislativy společným evropským směrnicím. To ovšem Česko nikterak neomlouvá ve velkém zpoždění, s jakým přijímáme v našem Parlamentu potřebné zákony. Sociolog Ivan Gabal, jenž stál v čele týmu, který analyzoval připravenost české společnosti chovat se podle přísnějších evropských norem vůči životnímu prostředí, došel k jednoznačnému závěru: tam, kde chybí legislativa, nemůže nic vyžadovat ani státní správa. A kde chybí tlak státu na zpřísňování požadavků, podniky i lidé využívají platných benevolentních norem. Podle Gabalova výzkumu je však společnost připravena k mnohem razantnějšímu postupu v prosazování evropských ekologických standardů, než jí předkládá stát. Bez veřejné podpory by se na druhé straně přechod k evropským normám nezdařil. „Zájem o tento proces narůstá, ale lidé o něm zatím příliš mnoho nevědí, uvádí Gabal, „není dost otevřený ani dost srozumitelný, a v tom je potřeba ho změnit. Odklad se týká každého. Většina občanů dosud neví, co jim teče z kohoutku. Naše legislativa hlídala dodávky pitné vody jen ve velkém. I když monitoring jakosti dosud stačil podle kritiků pokrýt jen 30 procent vodních zdrojů. I tak jsme mohli mít jistotu o kvalitě jen k domovnímu uzávěru. Že se voda kontaminovala ve starých olověných nebo měděných domovních potrubích, bylo dosud každému jedno. Vodaři byli a jsou mimo odpovědnost a obyvatelé i majitelé o případných rizicích nic netuší. Mimo nebezpečí však nejsou ani lidé z paneláků a možná ani z mnohých vilek, kde jsou „moderní potrubí z PVC. To po přijetí evropské normy pro pitnou vodu nebude možné, protože dodavatel bude ručit za kvalitu až po samotný kohoutek. V pitné vodě dosud nesledujeme zdaleka tolik nežádoucích látek, kolik ukládá evropský předpis (například antimon, bor, bromičnany, další nežádoucí bakterie). Vyhoví–li nám unie s odkladem, jistotu o nezávadnosti vody z kohoutku získáme až po roce 2006. Ředitel odboru ochrany vod MŽP Jaroslav Kinkor uvádí, že celá polovina pitné vody pochází z povrchových zdrojů. A tak se jí bezprostředně dotýká i kontaminace dusičnany ze zemědělství. Vyrovnat se s ní bude vyžadovat obrovské investice, zejména na zabezpečení stájí a chlévů. Většina zemědělských podniků živočišné výroby však na ně není schopna vydělat. Kdo zaplatí potřebných čtyřicet miliard? Největší náklady nás čekají při výstavbě kanalizací a čistíren odpadních vod v malých obcích mezi dvěma a deseti tisíci ekvivalentních obyvatel. Ty jdou vysoko nad obecní rozpočty, přitom z 542 takových sídel má čistírnu jen 424 obcí. V mnoha dalších je nedostatečný kanalizační rozvod, takže čištění odpadních vod na venkově je dosud velice nedokonalé. Podle Kinkorova odhadu si to vyžádá nejméně 98 miliard. Velkých měst se dotkne vymezení takzvaných citlivých oblastí, v nichž se v odpadních vodách musejí redukovat fosfor a dusík, aby se předešlo kontaminaci nádrží vodním květem. Odstraňování fosforu ze sedimentů bude sice proces na celá desetiletí, dalšímu vypouštění fosforu by se mělo zamezit. To jak na čistírnách, tak z plošných zdrojů. Odklad výstavby a rekonstrukce čistíren požadujeme až do roku 2010. Nejméně třetinu fosforu produkují do vod prací prášky, a to by podle návrhu smlouvy ministerstva s výrobci mělo skončit „už v roce 2005. Ředitel Kinkor to považuje za úspěch, nevládní organizace za ostudu – fosfátových prášků jsme se po vzoru Rakouska a Německa mohli zbavit už dávno. Čištění odpadních vod je natolik zanedbané už z komunistických let, že je podle Karla Jecha ze STUŽ jedinou oblastí, která si odklad opravdu zaslouží. „Ale požadovat odklad u čtvrt století staré směrnice o vypouštění nebezpečných látek do vodního prostředí je více než odvážné, komentuje Jech. „Zvláště když se pro žádost o přechodné období argumentuje tvrzením, že úřady nebudou stíhat včas vydávat povolení. To snad nestojí ani za komentář. Země EU i Evropská komise však naše snahy o odklady komentovat budou. U čistíren, zanedbaných v minulých desetiletích, podle Figlové naleznou pochopení. Samo Rakousko ale bude po svém severním sousedovi požadovat přesný plán opatření a jasnější argumentaci, proč to či ono zpozdit. Jsme střechou Evropy a všechny vody od nás odtékají k sousedům. Proto budou mít jistě zájem, aby „citlivé území , kde potáhneme proti fosforu a dusíku, pokrývalo co největší plochu našeho státu. Pro nás občany by bylo nejvýhodnější, aby pokrylo celou republiku, ale jsou známy snahy je zmenšit: vyjde to levněji. Co je výhoda podniků? Podle navrhovatelů odkladu působnosti směrnice o integrované prevenci a o omezování znečištění je výhodné získat čas na přípravu. Ten však Evropská komise považuje za nejcitlivější ze všech, neboť může mít negativní dopad na Jednotný hospodářský trh EU a na férovou hospodářskou soutěž. Češi by mohli podle bruselských úředníků zneužívat ekodumpingu: „Pokud bude přechodné období příliš dlouhé, některé české firmy by mohly získat neopodstatněnou konkurenční výhodu, říká Regina Figlová z rakouského velvyslanectví. Rakousko znepokojuje skutečnost, že přechodné období by se mělo týkat 1500 podniků, tedy 1500 nekontrolovaných znečišťovatelů. „Je třeba mezi znečišťovateli rozlišovat, zdůrazňuje Figlová. Ředitel odboru strategií MŽP Jiří Bendl si myslí, že se podniky mezi sebou rozliší samy. Je přesvědčen, že nikdo nebude chtít jít do konkurenčního boje s pověstí ekodumpingu. Silné schopné podniky, zejména pobočky mezinárodních koncernů, budou podle těchto představ do nových technologií samy obratem investovat, aby neztratily konkurenceschopnost především na zahraničních trzích. A ty neschopné do požadovaného data 2012 podle Bendla zkrachují. Za takových okolností se nabízí otázka, k čemu požadavek o odklad v této kapitole vlastně je. Evropská komise už v předchozích jednáních zamítla český požadavek o plošný odklad. Někteří čeští představitelé proto žili v představách, že Evropská komise stojí o posouzení každého jednoho podniku samostatně. Představitelé Evropské komise se však nechali slyšet, že posuzování „případ od případu by bylo příliš komplikované a že by bylo třeba seřadit znečišťovatele do skupin podle toho, jaké mají předpoklady pro splnění příslušné směrnice EU. Nejlepší technologie vyhrává. Ať již jednání dopadnou jakkoli, čeští podnikatelé si mohou být jisti, že z této kapitoly posuzování integrované prevence a omezování znečištění nemají úniku. Nikdo je nikdy už nebude tlačit do „čištění na konci trubky , když nejprve na nedokonalém zařízení znečištění vznikne a na dokonalém za drahé peníze se jen zbůhdarma čistí. Přitom se znečištění jen převede z jednoho média do jiného. Cílem je, aby odpad pokud možno nevznikal. Kritéria posuzování budou vycházet z nejlepší dostupné technologie a z nejlepší praxe. Konečné řešení bude záležet na spolupráci průmyslu a veřejného sektoru, tedy konkrétního podniku a regulátora, a musí být postaveno na kooperativním přístupu, který bude hledat řešení nejméně znečišťující životní prostředí a zároveň konkurenceschopné. Zdravý rozum podle Jecha nenahrává odkladům, protože dnes koupené technologie by při posuzování po letech jistojistě neodpovídaly kritériu „nejlepší dostupnosti . Pro toho, kdo chce investovat, by bylo nejvýhodnější začít s posuzováním integrované prevence okamžitě. A ne až se vstupem do unie, či až v roce 2012 u staršího zařízení. Příroda chce svoje. Komplikované pro nás bude zdůvodnit, proč chceme oddálit ustavení záchranné sítě Natura 2000 či cílová procenta využití použitých obalů v recyklačním cyklu. Naši partneři v EU se shodují na pohledu: „Není podstatné, kolik je žádostí o přechodná období, ale zda jsou tyto žádosti odůvodněné. Rakušané chtějí podpořit co nejrychlejší projednávání ekologické kapitoly, aby bylo možné ji uzavřít ještě během švédského předsednictví. Podle jiných názorů v EU je ovšem možné, že kapitola uzavřena nebude a odloží se pouze její projednávání.