Jsou mazaní, přežijí pád z patnácti metrů, vydrží plavat o dost déle než František, pochutnají si na párcích z drůbežího separátu, prokoušou se betonem a pohlavní svěžest si zachovávají až do smrti. Zní to jako popis ideálního stavu, k němuž by se chtěl přiblížit každý potenciální český důchodce, ale řeč je o normální schopnosti, jíž je obdařen Rattus norvegicus.
Psát o invazivních druzích a zapomenout na něj, to prostě nelze, i když si hned na začátku řekněme, že navzdory těmto kvalitám je potkan obecný až druhý nejúspěšnější druh savců na zemi.
V Praze ovšem potkani mají nad lidskou populací převahu v poměru 6 : 1 a pravidelným každoročním deratizačním kampaním navzdory je tento poměr víceméně stabilní. To, co vidíte večer běhat mezi popelnicemi a kanály, samozřejmě nejsou krysy, s nimiž v českém jazyce spojujeme četné negativní asociace, ale potkani, kteří nekonkurenceschopné krysy (Rattus rattus) téměř dokonale vytěsnili.
Přitom to nejsou žádní starousedlíci, jejich moderní český název byl převzat z maďarského patkány až někdy v 19. století, předtím se j im říkalo německá myš. Ostatně i jejich druhový latinský název je zmatečný, s Norskem nemají potkani nic společného. Biologická historie tohohle špičkového invazivního druhu je navázána na člověka a jeho námořní expanzi, kde potkani projevili svůj mimořádný talent cestovat jako černý pasažér.
Potkani snad původně pocházejí z Číny, ale prostřednictvím lodí se dostali do přístavů celého světa, a kam přišli, tam se uchytili a začali se šířit dál. Dneska jsou na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy.
Tohle řekněte paní Coolidgeové
Kam přišli, tam prosperovali - díky své mimořádné reprodukční biologii. Potkani jsou zářným případem toho, čemu říkají odborníci na tuhle problematiku Coolidgeův efekt podle třicátého amerického prezidenta Calvina Coolidge, který vládl před velkou krizí (1923 až 1929) a do souvislosti s promiskuitou jako reprodukční strategií přišel díky jedné historce, která je mu připisována.
Coolidge byl velkým zastáncem a podporovatelem zemědělství. Při návštěvě jedné slepičárny se jeho manželka pozastavila nad pozoruhodnými výkony kohouta a požádala prý doprovázejícího farmáře, aby to připomněl jejímu manželovi. Když na to ten dobrák poslušně prezidenta upozornil, zeptal se jej Coolidge, jestli se kohout takhle činí pořád se stejnou slepicí. „Jistěže ne, pokaždé s jinou“ odpověděl farmář. Načež měl prezident Coolidge, proslulý velmi lakonickým suchým humorem, odpovědět: „Tohle řekněte paní Coolidgeové!“
Přečtěte si o invazivních druzích:
Potkani nejsou sami: téměř všechny invazivní druhy vděčí za rozšíření člověku
Samice přicházejí do říje až patnáctkrát ročně, počínaje třemi měsíci věku, březí jsou tři týdny, porodí v průměru šest až deset mláďat, která kojí pouhé tři týdny. Dožívají se tří let. Teoreticky za sebou potkan může zanechat až dva tisíce potomků. Limitováni jsou potravou, což při zbytcích na lidských sídlištích v bohatších zemích není problém: nejvíc jim prý chutnají míchaná vajíčka, těstoviny se sýrem, vařená kukuřice, ale nepohrdnou v podstatě ničím.
Laboratorní potkani jsou na jedné straně oblíbeni nejen ve výzkumu, ale díky své inteligenci a dobré ochočitelnosti i jako domácí mazlíčci.
Na straně druhé přenášejí divocí potkani celý katalog nakažlivých chorob přenositelných na člověka. Morová rána v polovině 14. století se dostala do Evropy zřejmě v souvislosti s vpádem Mongolů, ale z někdejší Kaffy, dnešní krymské Feodosije, se spolu s hlodavci po roce 1347 velmi rychle rozšířila po celé Evropě lodní dopravou. Bakterii Yersinia pestis, způsobující mor, totiž přenášejí blechy, jejichž hostiteli jsou krysy a potkani. V Evropě samotné znamenala pandemie dýmějového moru úbytek obyvatel v rozmezí 20 až 60 procent, celosvětově 75 milionů až 200 milionů obětí. Vedla k velmi dramatickému zvýšení relativní ceny práce a poznamenala ekonomický rozvoj na dlouhá desetiletí více než válečné konflikty.
Nejlepší jsou tchoři
Vysoká inteligence v kombinaci se životem v hierarchických skupinách znamená, že není snadné se potkanů zbavit. Jedna z jejich strategií spočívá ve využití podřízených jedinců jako pokusných králíků při testování neznámé potravy, což mohou být návnady kladené do stok a kanálů deratizéry. Pokud ochutnávači přežijí, pustí se do nalezené potravy i nadřízení jedinci. Maximum, co lze od pravidelného kladení návnad očekávat, je tlumení počtu.
Zabít potkana jinak než návnadou není jen tak, v ohrožení dovedou být velmi agresivní a bez váhání člověka napadnou. Běda, když se chovatelům, kteří používají laboratorní potkany jako krmení, nepodaří osvojit si ten grif, jak vytáhnout živého laboratorního potkana z bedny za ocas, dostat ho do správného švihu a obratným úderem mu o hranu stolu zlomit vaz. Když se to dělá perfektně, je to plynulý, velmi rychlý a bezbolestný akt, v opačném případě vás půlkilový dospělý samec potkana pěkně pokouše a tlusté kožené rukavice pro něj nejsou žádnou překážkou. Nejen kočky a většina psů, ale i lidé se tak potkanů bojí.
Podstatně úspěšnější než specializované deratizační firmy jsou jejich přirození nepřátelé. Jak říká jeden můj známý, nejlepší jsou tchoři tmaví, kteří jsou na potkany perfektní, ale jejich přítomnost poblíž lidských sídel je také problematická - zbaví vás potkanů, ale předtím vyplení kurník. Ajak naznačuje jejich jméno, nechcete je mít vedle sebe ani tam, kde kurníky nejsou.
Kolik je na světě potkanů? Ne všude se jim daří tak jako ve velkých městech, kde počty lidí podstatně převyšují, ale konzervativní odhady hovoří o tom, že jejich celková populace zhruba odpovídá té lidské. Nikdy se jich nezbavíme.
