Pojmy invazivní druh a škůdce jsou většinou chápany jako synonyma a není divu. Kvalifikované odhady celkového negativního dopadu jejich působení v nových hostitelských zemích jsou makroekonomicky významné a počítají se v jednotkách procent HDP. Samotné přímé způsobené škody, dokumentované a v penězích vyčíslené, jsou mnohem nižší, ale přesto nejsou zanedbatelné - v Evropě zhruba dvanáct miliard eur ročně.
Přehled sektorů, kde invazivní druhy škodí, je překvapivě pestrý. Každého napadne třeba zemědělství, potravinářství, lesnictví a zdravotnictví, ale vysoké náklady na odstraňování škod a j e -jich prevenci zaznamenávají i v dopravě, síťových odvětvích nebo cestovním ruchu. Samostatnou kapitolou je působení škůdců, často z druhého konce světa, na kapitálové zásobě nemovitostí.
Téměř všechny invazivní druhy paradoxně vděčí za své rozšíření člověku, přičemž u některých existuje i jméno toho lidského dobrodince. Historie ignorantství je přitom úžasná.
Špačci obecní (Sturnus vulgaris) klovou nejen třešně v českých zahradách a hrozny v jihomoravských vinohradech, ale všude, kam dosednou. Za svoje osídlení Ameriky vděčí milovníku Shakespeara jménem Eugene Schiefielin, který jich asi šedesát v roce 1890 vypustil v newyorském Central Parku. O rok později to s dalšími čtyřiceti kusy zopakoval. Dneska jich je vUSA asi dvě stě milionů, v Evropě až 100 milionů a škody tomu odpovídají. Na rozdíl od mnoha jiných druhů ptactva jim změny v krajině dělají dobře.
Králíky divoké (Oryctolagus cuniculus) dostal do Austrálie Thomas Austin, který si chtěl na druhé straně zeměkoule zastřílet jako na anglickém venkově, a tak si objednal „tucet králíků, pět zajíců, sedmdesát dva koroptví apár vrabců“. Koroptve a zajíci se neujali, zbytek škodí dodnes, a nebýt dovezeného „králičího moru“ myxomatózy, sežrali by Austrálii s přehledem. V Česku původní také nejsou, ale myxomatóza jim u nás rovněž dala zabrat - kdysi jich bývaly třeba v Praze na Spořilově mraky.
Stejný motiv - zastřílet si - přiměl knížata z rodu Hohenlohe a Thurn-Taxis nebo hrabata Lažanská, aby dovezli na přelomu 19. a 20. století jeleny sika (Cervus sika) do svých obor. Tehdy se zkoušelo aklimatizovat ledacos, hrabata Seilernové například chovali na svém zámku v Lešné u Zlína i klokany a antilopy. Na rozdíl od nich se jeleni sika po svém útěku z obor stali rostoucí pohromou nejen českých lesů. Přestože jsou menší, úspěšně se kříží s našimi jeleny lesními a bez přirozených predátorů dělají v čisté i křížené podobě ohromné škody na lesních porostech. Maso mají ovšem skvělé.
Nutrie (Myocastor corpus) utekly v Česku z kožešinových farem a doposud jsou krmeny obyvatelstvem jako mazlíčci suchým pečivem v každém městě, kde je mají, třeba ve středočeském Nymburce. S pokračujícím oteplováním ale tihle vyslanci z Jižní Ameriky udělají v Česku stejně jako všude jinde pěknou neplechu. Až přijde bída na kozáky, mají užití - poskytnou několik kil dietního, velmi chutného masa.
Norci severoameričtí (Lutreola vison), původně severoameričtí norci z kožešinových farem, zase vděčí za svoje osvobození „ochráncům práv zvířat“, kteří je vypustili do volné přírody. Norci nejenže obsadili ekologickou niku svého evropského protějšku, ale ukázali se jako nekonečně průraznější než on. Sežerou, na co přijdou, včetně řady přísně chráněných druhů, a pro pstruží farmy jsou obzvlášť velkým „požehnáním“.
„Kupte si medvídka mývala,“ pořvával strýc Pepin v Hrabalových Postřižinách, ale to nevěděl, že bude mýval severní (Procyon lotor) opět jedním z nejúspěšnějších invazivních druhů v Německu, kde jich žije milion a odkud se šíří k nám. Na začátku jejich vítězného tažení stálo prý vypuštění šestice mývalů do volné přírody v okolí Kasselu v roce 1934 s vědomím nejvyššího říšského lovčího Hermanna Goringa.
Přímou sovětskou odpovědí na Goringovy mývaly se stali Stalinovi psíci mývalovití (Nyctereutes procyonoides), původně z Dálného východu. Kvůli kožešině byli hojně vysazováni od konce 20. let sovětskými úřady všude možně po SSSR, v roce 1935 například v Leningradské oblasti. Psík mývalovitý byl mimořádně zdatným šiřitelem sovětské aklimatizační školy a Josifu Vissarionoviči dělal až do konce jeho dnů jenom radost.
Aniž by byl podporován dalšími výsadky, sám pronikl nejen na území tehdy spřátelených zemí (již v roce 1955 se například ukázal v Československu), ale iniciativně se rozšířil i do neutrálního Finska, Švédska a Rakouska a podařilo se mu dostat i do imperialistického Německa, Dánska, Norska a Francie. V roce 2005 psík překonal Alpy a dosáhl severní Itálie. Nejen v Německu, ale i u nás a v dalších zemích se Stalinovi psíci setkávají s Goringovými mývaly. Žerou to samé, tedy úplně všechno, a přirozených nepřátel nemajíce, šíří se dál. Jeden z východu na západ, druhý ze západu na východ. Přesně jak to jejich „otcové vysaditelé“ chtěli.
