Sázka na jádro nedává jednoznačný ekonomický smysl...
Celý podtitul:
Sázka na jádro nedává jednoznačný ekonomický smysl a posiluje pochybnosti o opravdových íránských úmyslech
Írán obhajuje své trvání na vývoji vlastního atomovém sektoru nejen suverénním právem na diverzifikaci energetického průmyslu, ale i rostoucí potřebou energie, kterou sám nemůže pokrýt z důvodu dlouhodobého nedostatku technologií a investic do naftového a plynařského průmyslu. Důvodem je statut mezinárodního párii a dvĕ desetiletí sankcí. Rozhodnutí pro atomovou energii a nesmlouvavá diplomacie však vedou právě k prohlubování sankcí a ztíženému přístupu k investicím i technologiím. Výsledkem je neblahá, neefektivní a nebezpečná spirála.
Írán je země s druhými největšími prokázanými zásobami ropy po Saúdské Arábii a druhými největšími prokázanými zásobami plynu po Rusku. V roce 2006 byl Írán čtvrtý největší výrobce ropy, druhý největší v organizaci OPEC. V roce 2006 ale také byl druhým největším dovozcem benzinu po USA. Írán vyváží ropu především do Asie a hlavně z Indie, ale i z Francie a Nizozemska dováží benzin a naftu. Důvodem je rychle rostoucí spotřeba a dramaticky nedostatečná kapacita vlastních rafinerií. Ropný průmysl Íránu se v devadesátých letech jen pomalu vzpamatovával z irácko-íránské války (1980-1988) a teprve nedávno dosáhl předválečného objemu výroby. Jeho rafinerie jsou dlouhodobě poddimenzované, špatně udržované a nutně potřebují modernizaci.
**ÚČINNÉ SANKCE**
Írán – průmyslová země v porovnání se sousedními státy Zálivu – nemá od islámské revoluce volný přístup k ropným technologiím. Sankce ze strany USA vyhlášené v roce 1979 po obsazení amerického velvyslanectví revolučními studenty se vztahují na zákaz podnikání amerických subjektů v ropném průmyslu. Mezinárodní provázanost ropného průmyslu a strategická nevýhoda, spojená se spoluprácí s Íránem, efektivně ztěžuje průmyslovou modernizaci. Po roce 1996 penalizuje USA zákonem ILSA (Iran Libya Sanctions Act) i neamerické podniky s velkými petrochemickými projekty v Íránu. Přestože se EU doporučuje se tímto zákonem neřídit, pravděpodobné důsledky odradily možné investory, jak například nedávno doznal ředitel British Petrol. Po roce 2000 se sice situace uvolnila a reformní vláda pod prezidentem Mohammadem Chátamím provedla část potřebných investic. Několik západních společností se podílelo na modernizaci ropných nalezišť systémem buy back - investicemi proti definovanému podílu na těžbě (Írán neumožňuje zahraniční vlastnictví či podíl na ropném průmyslu). Po volbě prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda a stupňujícím se napětí mezi USA a Íránem sankce vyvrcholily v další rezoluci OSN v roce 2006. Írán byl deklasován v hodnocení kreditu schopnosti a byl mu uzavřen přístup do mnohých amerických, evropských a japonských bank, následkem čehož se loni zkomplikovala jednání o investicích a půjčkách i s politicky nakloněnými partnery jako je Indie a Čína.
===== SEDÍ NA ROPĚ I PLYNU
Írán přitom potřebuje nejen technologii, ale i podstatné investice do rozšiřování kapacit energetického průmyslu, neboť jeho spotřeba energie už několik let závratně roste. Írán vlastní obrovské zdroje ropy a plynu, není ale schopen sám financovat vybudování jejich těžisť. Íránská neliberální ekonomika, založená na velkých státních podnicích propojených s privátním lehkým průmyslem a politickými patrony v několika hospodářských skupinách, nepřímo financuje objemný „sociální“ stát. Kromě zdravotnictví a školství financuje stát i levnou energii. Ceny paliv a energie jsou silně subvencované - pod pět korun za litr za benzin, nejnižší v celém regionu. Stát v důsledku na vlastním energetickém trhu tratí - podle odhadů až dvanáct procent rozpočtu –, a zároveň tak nechává neúmĕrnĕ narůstat spotřebu energie. Velký růst populace (dnes je 60 procent Íránců mladší 30 let), rozvoj íránského automobilového průmyslu a malá efektivita energetické spotřeby tlačí Írán k tomu, aby uspokojil rostoucí poptávku dovozem stále větších objemů paliv a energie; na benzin byl dokonce loni zaveden přídělový systém pro zamezení růstu spotřeby. V dubnu se pravděpodobně kvůli dohadování o cenách přerušily dodávky plynu z Turkmenistánu, což způsobilo na severu země topnou krizi. Írán sice vlastní zmíněná naleziště ropy a plynu, využívá jich však nedostatečně, protože není schopen vlastními investicemi rozšířit těžbu plynu ani zvýšit denní výrobu ropy - dnes okolo 4,2 milionu barelů - na plánovaných 5,6 milionu. Přes vysoké ceny ropy se i kvůli rostoucím výdajům na subvence v deficitním íránském rozpočtu nenachází dostatek financí na udržení stavu stávajících nalezišť. Ropa přitom představuje 40 až 50 procent rozpočtových zdrojů. Vysoké ceny ropy a plynu na mezinárodním trhu by bylo racionální maximálně využít vývozem. Obavy z nedostatku energie a závislosti na nestabilním prostředí jsou tedy reálné a diverzifikace do atomové energie rovněž racionální. Ještě odůvodnitelnější by však snaha o diverzifikaci byla před rokem 1999, kdy i týdeník The Economist odhadoval dobu, za jakou Íránu dojde ropa. Poté bylo ale objeveno obrovské naleziště ropy v Azadeganu a začala se budovat naleziště plynová, nedostatek zdrojů tedy nehrozí. Íránu stále ale chybí západní strategičtí partneři. Japonci nakonec od vybudování Azadeganu z politických důvodů v roce 2006 odstoupili. Irán vyjednává s Čínou, mezinárodní sankce a tlak USA však situaci ztěžují. Obecně se ale Rusko a asijské země (Čína, Korea) pomalu profilují jako technologicky, finančně i politicky čím dál více schopné Írán modernizovat. V roce 2007 se proti roku 2005 zahraniční investice v Íránu zdvojnásobily na asi deset miliard dolarů, přičemž jejich většina pocházela z Asie (jen asi patnáct procent z Evropy), z čehož ale jen malá část šla na petrochemický průmysl. Írán rozvíjí strategické partnerství v plynárenských a atomových projektech s Ruskem.
**ATOM JAKO KONFRONTACE**
Hlavní pochybnosti o íránském atomovém programu jsou však spojeny s malými prokázanými zásobami uranu. Odhaduje se, ze Írán disponuje uranem na potřebu dvou až tří elektráren pouze na asi dvacet let či méně. Dovoz uranu po vyčerpání zásob, skladováni a likvidace uranu, jakož i budování elektráren jsou natolik drahé, že se výroba velmi prodraží a zároveň se nezmenší závislost na zahraničních zdrojích. Navíc první atomová elektrárna, kterou Írán buduje v Bušehru s ruskou pomocí, nebude používat uran íránský, ale ruský. Stavba zařízení na obohacování uranu zatím nemá využití - elektrárny na íránské palivo se teprve plánují. Atomová energie nedává tedy z vnějšího pohledu jednoznačný ekonomický smysl a posiluje pochybnosti o opravdových íránských úmyslech. Mnohem účinnější by bylo postavit levnější elektrárny plynové za předpokladu, že se podstatně zvýší těžba plynu a ropy, což naráží na zmíněné obtíže modernizovat a rozšiřovat těžiště.
Modernizace má ovšem i politické předpoklady. Íránu se vytýká, že své energetické problémy neřeší jednoduššími způsoby - korekcí vlastních neliberálních politik, snížením subvencí, zvýšením efektivity spotřeby a privatizací státních podniků. Politická konfrontace s USA ale posiluje konzervativní politické síly kolem prezidenta Ahmadínežáda, které nepokračovaly v reformním úsilí předešlých vlád a jsou neochotné sáhnout na základ íránského sociálního míru. Mezinárodní izolaci řeší tedy koncentrací na projekt nezávislý na americkém bojkotu ropného průmyslu, jenž je zároveň zaměřený více na prestiž než na hospodářský efekt, a prohlubují tak konfrontaci a sankce postihující celou ekonomiku. Přes všechny rozdíly připomíná Ahmadínežád politiku premiéra Mohammada Mosaddeka, který se v roce 1951 rozhodl nacionalizovat ropný průmysl tehdy většinově vlastněný Brity, což vedlo nejprve k totálnímu bojkotu ropy, ekonomické blokádě Íránu a v roce 1953 ke svržení nacionalistického premiéra v dobře dokumentovaném coup d’état organizovaném a zaplaceném CIA.
SOUVISLOSTI Íránu se vytýká, že své energetické problémy neřeší jednoduššími způsoby - korekcí vlastních neliberálních politik, snížením subvencí, zvýšením efektivity spotřeby a privatizací státních podniků.
