Potřebujeme eurový šok?

Prezident rozvádí své představy o kritériích pro vstup do eurozóny

Proč nemá Česko vlastní kritéria pro zavedení eura a neustále se mluví především o maastrichtských kritériích Evropské unie? Tuto provokativní otázku vznesl prezident Václav Klaus ve svém prosincovém vystoupení na setkání s podnikateli EURO Business Breakfast (EURO 51-52/2005). Národní kritéria by měla stanovit, kdy, nakolik a za jakých podmínek je pro Česko přijetí do eurozóny výhodné. Klaus říká, že Maastrichtská pravidla jsou o tom, zda si nás slečna odvedle chce vzít, zatímco „naše kritéria by měla být o tom, zda my si chceme vzít onu slečnu“.
V lednovém článku pro Lidové noviny prezident upřesnil, jak by si ona „českolipská“ kritéria představoval. Češi by měli posoudit, zda je společná evropská měna úspěšným projektem, ke kterému má smysl se připojit. Dále bychom si měli položit otázku, zda je konvergence české ekonomiky s ekonomikou eurozóny dostatečně vysoká, a to i v takových parametrech, jakými jsou úroveň mezd a cen. Kromě toho by si Češi měli ujasnit, zda si přejí, aby měnová unie před sebou tlačila, či dokonce urychlovala další evropské integrační procesy. Václav Klaus se nijak netají názorem, že předpoklady pro zavedení eura v Česku splněny nejsou. Zdůrazňuje, že za dobu existence společné měny se ekonomický růst v eurozóně zpomalil a stav veřejných rozpočtů se zhoršil. Urychlování evropských integračních procesů si prezident nepřeje a domnívá se, že vzhledem k rozdílům v ekonomické úrovni by bylo rychlé přijetí eura pro českou ekonomiku tragickou chybou. Tento pohled na věc dále vysvětlil v písemných odpovědích na otázky týdeníku EURO.

EURO: V článku pro Lidové noviny 20. ledna jste napsal, jak by měla dle vašeho názoru vypadat národní kritéria pro zavedení eura v Česku. Zároveň však uvádíte, že tyto podmínky splněny nejsou. Lze tedy namítnout, že jako kritik evropské měnové unie chcete nastavit kritéria tak, abyste přijetí eura zabránil. Nejsou vaše úvahy o kritériích pouze jinou formou argumentace proti zavedení evropské měny? KLAUS: Nejsem „jenom“ kritik evropské měnové unie. Jsem „také“ ekonom, který se teoreticky otázkám měny, peněz, inflace, makroekonomie, měnové politiky a centrálnímu bankovnictví věnoval celý svůj profesionální život. Téměř sedmnáct let jsem také pracoval ve Státní bance československé a už v sedmdesátých letech jsem formuloval a publikoval svá první „měnová kritéria“. Několik let jsem byl ministrem financí, který se pokoušel co nejdéle udržet společnou československou měnu, a díky tomu si více než kdokoli jiný uvědomil řadu zásadních, ne příliš snadno splnitelných podmínek pro smysluplnou existenci společné měny dvou či více nepříliš sourodých zemí. Jsem také profesorem v oboru financí na Vysoké škole ekonomické v Praze. O tématu společné evropské měny jsem v minulém desetiletí mnohokrát publikoval své texty doma i v zahraničí.
Z toho vyplývá, že mé názory na tyto věci nejsou žádnou politickou hříčkou nebo politickým apriorismem.

EURO: Evropský komisař pro měnové záležitosti Joaquín Almunia v rozhovoru pro týdeník EURO uvedl, že dnes země eurozóny zažívají nejnižší úrokové sazby za život jeho generace. Měnová politika Evropské centrální banky tedy dle něj podporuje hospodářský růst. Vy uvádíte, že ekonomický růst se za dobu existence eura zpomalil. Neměli bychom však spíše zkoumat to, jak se současná měnová politika může projevit na budoucím růstu? KLAUS: Nechci hodnotit výroky pana komisaře, ale výše nominální úrokové míry nevypovídá sama o sobě téměř o ničem. Je-li právě v době prvních let počátku dvacátého prvního století nominální úroková míra relativně velmi nízká, a to opravdu je, je to primárně způsobeno mimořádně nízkou mírou inflace. Ta – celosvětově – po její nečekaně vysoké úrovni v sedmdesátých a osmdesátých letech, v éře stagflace, zažívá nyní unikátní éru, podobnou počátku let šedesátých. Příčin tohoto fenoménu je mnoho, ale souvislost tohoto už skoro dvě desetiletí trvajícího jevu s existencí eura na počátku této dekády je naprosto nulová.
V ekonomice jde o reálnou úrokovou míru (a s její výší už to není ani zdaleka tak jasné) a hlavně o vztah této reálné úrokové míry k ceně kapitálu, k jakkoli definovanému výnosu z kapitálu, k míře zisku, k mezní efektivnosti kapitálu (abych potěšil, jestli ještě existují, nějaké zbývající keynesiánce), a tak dále. Historicky bezprecedentní stagnace ekonomického růstu v Evropě v posledním desetiletí – od třicátých let – nabízí velmi pravděpodobnou hypotézu, že je i výnos z kapitálu v této době mimořádně nízký. (Obecně přece platí, že se tato míra výnosu rovná tempu ekonomického růstu na makroúrovni.) Proto si vůbec nemyslím, že jsou reálné úrokové míry v dnešní evropské realitě příliš nízké. A proto bych ani nechtěl hodnotit eventuální přínos Evropské centrální banky k podpoře ekonomického růstu. Koneckonců, ekonomický růst se v současnosti v Evropě téměř nekoná. Ani bych ale Evropské centrální bance takové aktivistické úkoly nechtěl dávat. Zůstal bych radši u velmi opatrných monetaristických pohledů na věc.

EURO: Je evidentní, že Česko zaostává za většinou zemí eurozóny v ekonomické úrovni, má nižší mzdovou i cenovou hladinu. Je však nutné, aby se stoprocentní konvergence v této oblasti dosáhlo ještě před zavedením eura? Pokud ano, proč? KLAUS: Po zavedení společné měny – při naší velmi odlišné mzdové a cenové hladině od její výše v zemích měnové zóny – hrozí, že „konvergence“ cenových a mzdových hladin proběhne příliš rychle a že navíc nemusí proběhnout ve vhodné sekvenci. Ceny a mzdy mohou růst či dokonce „skočit“ velmi nestejným tempem.
Neutralitu těchto spontánních pohybů (v obdobném smyslu se v ekonomické vědě hovoří o „neutralitě peněz“ nebo o „peněžní iluzi“) není nijak a nikým možné zařídit. V tom máme jistou nezapomenutelnou zkušenost z období bezprostředně po liberalizaci cen (a mezd a zahraničního obchodu) na počátku devadesátých let. Pamětníci si jistě vzpomenou, že ceny vzrostly více než mzdy, a že tím byly – napůl záměrně, napůl nezáměrně – vytvořeny takzvané transformační polštáře, které měly naši ekonomiku chránit a přispívat k její dlouhodobé stabilitě. Byly obranou před liberalizačním šokem.
Potřebujeme eurový šok? Zaslouží si ho naše ekonomické subjekty? V čí prospěch budou tyto samovolně vzniknuvší polštáře fungovat? I v tomto případě se dá očekávat, že budou ceny flexibilnější než mzdy. Je to v našem zájmu?
Mám strach, že o těchto věcech pan eurokomisař Almunia netuší vůbec nic.

EURO: Nemělo by být dalším kritériem i posouzení toho, zda by mohla být eurozóna pro Česko „bezpečným přístavem“ při případném útoku finančních spekulantů? KLAUS: Větší měnová zóna je obecně „bezpečnějším přístavem“ před spekulanty než zóna menší. To je banální pravda. Ale - větší měnová zóna je pro spekulanty zajímavější než menší, a proto se na ni soustřeďují daleko více;
- větší měnová zóna nás může kurzově i úrokově tlačit či táhnout jinam, než se naší ekonomice hodí;
- chybná rozhodnutí může dělat jak větší, tak menší měnová zóna. Naší dnešní výhodou je žití ve stínu eurozóny, ale ponechání si možnosti se od ní odpoutat; - vůbec si navíc nemůžeme být jisti, že se na větší měnovou zónu napojíme se správným měnovým kurzem, což se může stát největší hrozbou.
Mohl bych pokračovat, ale to by už byla studie, nikoli interview.