Systém je nutné zefektivnit, mimo jiné posílením role zdravotních pojišťoven
Premiér Bohuslav Sobotka vyslovil den po Novém roce své klíčové priority týkající se zdravotnictví. Hodlá na straně příjmů prosadit automatickou valorizaci plateb za státní pojištěnce a zvýšit čerpání peněz z fondů EU, na straně výdajů zase pokračovat ve zvyšování platů pracovníkům ve zdravotnictví nebo zvýšit nemocenskou dlouhodobě nemocným. Na části z těchto návrhů se již ministři financí a zdravotnictví dohodli, což je jistě dobře.
Pro představu: do systému veřejného zdravotního pojištění letos v podobě příjmů přiteče zhruba 274 miliardy korun, což je o 13 miliard více než loni, a úhradová vyhláška pro rok 2018, která bude připravována a schvalována letos na podzim, by měla zajistit finanční prostředky na navýšení tarifních platů zdravotníků o dalších deset procent.
Výdaje do zdravotnictví u nás rostou a trvale porostou i dál nejen z těchto několika málo uvedených důvodů. Přesto, bohužel, český stát nemá žádnou dlouhodobou koncepci, dlouhodobě nijak neřeší prohlubující se rozpor daný zhoršujícím se poměrem mezi osobami výdělečně činnými a platícími zdravotní pojištění a těmi, kteří zdravotní pojištění neplatí, ale čerpají z něj (starobní důchodci, děti, nezaměstnaní, studující, lidí na nemocenské). Jen pro přehlednost, již nyní je těchto tzv. státních pojištěnců (za které nemocenské pojištění platí stát) přes šest milionů, zatímco těch, kteří zdravotní pojištění platí přímo povinným odvodem, čtyři miliony. Stát neřeší ani trvale rostoucí náklady na zdravotní péči spjaté s postupujícím vědeckým výzkumem, který nalézá léky na dříve neléčitelné nemoci, ovšem léky většinou i hodně drahé. Problémy s tím spojené jsou patrné již nyní - v oblasti mzdové především u středního zdravotního personálu a pak u narůstajícího vnitřního dluhu českého zdravotnictví - řada nemocnic je zastaralá a potřebuje modernizaci.
Role pacienta musí posílit
Lze říci, že bez zásadních změn stávající systém zkolabuje? Nenazýval bych to přímo blížícím se kolapsem, ale postupným a již probíhajícím zhoršováním dostupnosti a kvality zdravotní péče. A návrhy premiéra Sobotky bohužel samy o sobě zdaleka nestačí. Co dál?
Je zapotřebí posílit roli pacienta v českém zdravotnictví. Je nutné posílit zájem samotného pojištěnce na zvýšení péče o vlastní zdraví - nastavit skutečné dodržování režimu již nyní zákonných, povinných zdravotních prohlídek, například systémem zavedení bonusů, případně malusů za neplnění této povinnosti. Je třeba posílit roli praktického lékaře v systému poskytování léčebné péče a také v kontrole čerpání prostředků z veřejného zdravotního pojištění. Tento tzv. „gate-keeping“, kdy praktický lékař dohlíží na rozsah a kvalitu celkově poskytované péče u jím registrovaného pojištěnce a může ji kontrolovat zavedením online digitálního přístupu do složky pacienta, má velký přínos odborný (na jenom místě jsou všechny informace o pacientovi) i ekonomický. Současně s tím by vzrostla i informovanost pacientů o jejich zdravotním stavu i čerpaných penězích.
Je také zapotřebí zavést zákonnou možnost připlatit si a připojistit se.
Nemělo by jít o rozhodující finance v celém systému, ale o rovinu projevu vlastního zájmu v rozhodovacím procesu.
O možnosti se nějak (po dohodě se svým lékařem) rozhodnout mezi různými a někdy i dražšími variantami léčebné péče, kterou zatím nemáme. Zde se často zmiňuje například dražší umělá kloubní náhrada, dražší oční čočka, dražší šicí materiál atd. Výhledově lze uvažovat o možnosti různých pojistných plánů zdravotních pojišťoven.
Rozdíly jsou mikroskopické
Celý systém je nutné zefektivnit také cestou posílení role zdravotních pojišťoven, vždyš spravují prostředky pojištěnců a musejí péči v dostatečné kvalitě a dostupnosti zajistit. Jejich stávající roli lze přirovnat k funkci speciálního daňového úřadu, který vybírá jednotnou zdravotní daň a ta je prakticky celá dále přerozdělována. S pojištěním tedy nemá náš systém zákonného zdravotního pojištění nic společného, nelze se připojistit nebo si z něčeho vybrat.
Produkty jednotlivých zdravotních pojišťoven jsou až na drobnosti, jako je prevence nebo bonusové programy, stejné. Rozdíl od dob socialistického zdravotnictví je jen v tom, že tzv. zdravotní pojištění je odděleno od státního rozpočtu.
Dnes takzvané „zdravotní pojištění“ je prostě zapotřebí udělat reálným zdravotním pojištěním. Pojišťovny - nad kterými musí fungovat dohled, regulační úřad - se musejí začít přímo o prostředky a zdraví svých klientů starat, musejí určit rozsah sítě poskytovatelů zdravotní péče, základní druhy připojištění, výše úhrad, musejí také stanovit a kontrolovat základní kvalitu nasmlouvané péče. Nelze zároveň připustit prolínání poskytovatelů zdravotní péče a plátců, tedy prolínání sítí zdravotnických zařízení a zdravotních pojišťoven, které spravují veřejné prostředky, tedy prostředky veřejného zdravotního pojištění.
Stát neřeší ani trvale rostoucí náklady na zdravotní péči spjaté s postupujícím vědeckým výzkumem, který nalézá léky na dříve neléčitelné nemoci, ovšem léky většinou i hodně drahé.
O autorovi| Marek Zeman lékař
