Diskuse o americké základně by měla být vedena v širších souvislostech
Tímto článkem pokračujeme v diskusi o protiraketové základně, do níž zatím přispěli Lubomír Zaorálek Obrana a česká otázka, Pavel Bratinka Co kdybychom si obranu zaplatili sami? (EURO 42/2006), Jiří Dienstbier Co nás ohrožuje? a Alexandr Vondra Ohrožení jsou reálná (EURO 43/2006).
Uslyší-li obyčejný český občan výrok „americká vojenská základna v České republice“, jeho první reakce je negativní. Napadne ho: Proč základna? K čemu? Nezvýší její přítomnost bezpečnostní rizika pro občany ČR? Vynoří se všetečné otázky, proč tento obranný systém nevzniká v systému NATO, tedy obranné aliance, jejímiž členy jsme již více než sedm let. Veřejnost chce vědět, proti komu budou obranné rakety použity a koho budou chránit. Nebezpečí ze severní Koreje to asi nebude, protože pokud by chtěla napadnout Spojené státy americké, udělá to ve směru rotace Země, tedy na východ. Zbývá tedy asi jen Írán. Anebo snad nějaká jiná země? Shrnuto: Bezprostřední odpověď na otázku o americké vojenské základně je záporná. Platí to pro většinu českých občanů (voličů). Alespoň podle průzkumů veřejného mínění.
ČR potřebuje USA.
Tento zkratkovitý pohled však může být zavádějící. Otázka, chceme-li americkou základnu v České republice, je totiž špatně položená! Správná je jiná: Potřebujeme USA jako spojence ČR v nejistém globalizovaném světě? Odpověď zní: JEDNOZNAČNĚ ANO! Česká republika potřebuje USA jako spojence ze dvou základních důvodů: 1. Jedině Spojené státy americké mají kapacitu bojovat se světovým terorismem a poskytnout ochranu západnímu světu/západní civilizaci, jehož součástí je i ČR. 2. Jedině USA garantují, že nenastanou pokusy revidovat výsledky druhé světové války.
Často můžeme mít pocit, že USA učinily celou řadu chyb v boji proti světovému terorismu. Myslím si to také. Ukázalo se například, že odstranění brutálního sekularizovaného diktátora v Iráku (Saddáma Husajna) automaticky neznamená přechod k humánní, lidská práva ctící demokracii… Je třeba také vyzvedávat otázku sociální koheze ve světě, otázku bídy, která v řadě zemí plodí obrovskou společenskou nerovnost. Přímá cesta od bídy k terorismu sice neexistuje, ale menší chudoba ve světě by nepochybně zmenšila prostor pro různé radikální skupiny.
S výhradami by bylo možné ještě dlouho pokračovat, ale je třeba si položit zásadní otázku: Lze něco vyřešit appeasementem s radikálními islamisty a jinými teroristy? Nelze, skončili bychom totiž jako Mnichované, kteří tak dlouho usmiřovali Adolfa Hitlera, až je porazil, respektive málem porazil ve válce. V zásadní konfrontaci s teroristy stojíme jednoznačně na straně USA, neboť ony chrání západní civilizační hodnoty, tedy i ty naše!
Druhý důvod, proč potřebujeme USA jako pevného spojence, je riziko zpochybnění výsledků druhé světové války. Ano, je sice pravda, že vláda Spolkové republiky Německo (SRN) se jednoznačně distancuje od majetkových nároků sudetských Němců (od kancléře Gerharda Schrödra) a není důvod si myslet, že tato země není demokratickou součástí západního světa - to všechno platí -, ale je velkou otázkou, byla-li by taková příznivá situace i bez velkého vlivu USA. Americké jednotky jsou v SRN i 61 let po válce a úloha USA při demokratizaci a denacifikaci Německa byla nezastupitelná. Je třeba také zavrhnout představy, že uvedené mohou zajistit jiné velmoci. Není tomu tak! Sovětský svaz byl při garantování výsledků druhé světové války pro Československo klíčovou supervelmocí zhruba do roku 1989. Poté však jeho armáda opustila Německo a jeho význam obecně poklesl. Ze supervelmoci (Sovětského svazu) se stala velmoc (Rusko). Také je třeba konstatovat, že cena za ochranu západní hranice byla poměrně vysoká. Československo muselo zavést centrální plánování, které za 40 let budování reálného socialismu učinilo z rozvinuté země rozvojovou. O škodách, které způsobil politický systém ani nemluvě. Důsledky centrálního plánování jsme dosud nepřekonali a bude trvat nejméně ještě jednu generaci, než se nám to skutečně podaří. Navíc Rusové mají pro nás jednu nepříjemnou vlastnost. V době relativní slabosti má totiž Rusko tendenci spojovat se s Německem. To ovšem znamená, že se zájmy malých zemí v prostoru mezi Německem a Ruskem ocitají až na druhém či třetím místě. Jedinou zemí, která nám skutečně může garantovat, že výsledky druhé světové války nebudou revidovány, jsou tedy USA.
Obr a trpaslík.
Pro blízké spojenectví s USA máme tedy nejméně dva silné důvody, které jsou v českém národním zájmu, a většina národa je vděčná americké armádě za osvobození západních Čech na konci druhé světové války. Myšlenka americké vojenské základny přesto v Čechách vyvolává vášně a je předmětem spíše negativních emocí. Důvodem zřejmě bude nedostatečná diskuse o českých národních zájmech, nedostatek shody na tom, co má nadstranicky prosazovat česká politická elita v zahraniční politice. Kdybychom přijali tezi, že základním národním zájmem ČR je zajištění naší bezpečnosti v globalizovaném světě a nezpochybňování výsledků druhé světové války, vypadalo by mnoho věcí i ohledně americké vojenské základny jinak.
Problémem je, aby nás USA vnímaly jako skutečného spojence, který je připraven podporovat jejich snahu udržet stabilitu a pořádek ve světě, ale jenž má také své potřeby, potíže a občas potřebuje pomoc. Dosáhnout tohoto stavu však není vůbec jednoduché. V roce 1996 jsem v Mladé Frontě DNES napsal s Miroslavem Janstou, že přirozenými spojenci ČR jsou Polsko, Velká Británie a USA. Proč v tomto, a ne opačném pořadí? Podle významu obecně je to samozřejmě naopak, ale podle toho, jak je případný spojenec ochoten brát vážně Českou republiku, však přesně takto. Pro Polsko je totiž Česká republika potenciálně důležitý spojenec, pro Velkou Británii v rámci Evropy pak jistě ten zajímavý. Pro USA a jejich vládní elity je to však spojenec, kterého si je obtížné i zapamatovat. Srovnejme tyto čtyři země podle počtu obyvatel a HDP a výsledek je více než výmluvný (tabulka).
Počet českých obyvatel představuje 3,4 procenta USA a český hrubý domácí produkt tvoří jedno procento amerického. Netroufám si porovnávat vojenskou kapacitu USA a České republiky, domnívám se však, že je to ještě menší procento než v případě HDP.
Při těchto poměrech lze jen obtížně dosáhnout toho, aby americké elity braly Českou republiky jako významného spojence. Přesto je to v našem národním zájmu.
Dvoustranná dohoda.
Bylo by pro nás samozřejmě politicky mnohem jednodušší, kdyby armáda USA postupovala se svými obrannými iniciativami v rámci NATO. Jde totiž o organizaci kolektivní bezpečnosti severoatlantického světa, na niž si občané ČR již skoro zvykli a vzali za svou.
Přestože máme přirozenou nechuť k základně jen pro armádu USA, stojí za diskusi, není-li náhodou v českém národním zájmu s takovou základnou či radarovou stanicí na území ČR souhlasit. Samozřejmě za předpokladu, že česká vláda vyjedná výhodnou dvoustrannou dohodu o zřízení základny či stanice v ČR, která uspokojivě vyřeší bezpočet politických, vojenských, technických a právních problémů, jež zcela legitimně znepokojují občany České republiky. Součástí ať již formální či neformální dohody by mělo být, že vláda USA nějak věrohodně znovu potvrdí platnost Postupimské dohody a obecně výsledků druhé světové války.
Nedospějeme-li v této debatě k uspokojivému řešení a většinový názor bude, že základnu nechceme, je třeba učinit vše pro to, aby spojenecké vztahy s USA byly poškozeny co nejméně, neboť to je v našem národním zájmu.
