Chtějíli vlády využít přínosů technologických změn, musejí se mnohem víc otevřít. Jinak zůstanou daleko vzadu
Jedním z nejobtížnějších úkolů, před nimiž dnes západní vlády stojí, je nutnost umožnit a usměrnit převratné síly technologických inovací, které zvyšují moc jednotlivců a firem. To se podaří jedině v případě, že vlády začnou přistupovat vstřícněji ke kreativní destrukci a umožní nejen obnovu a zkvalitňování nástrojů a postupů, ale i myšlení. A čím déle jim potrvá, než se tohoto úkolu zhostí, tím větší budou ztracené příležitosti pro současnou i následující generaci.
Technologické inovace jsou všude kolem nás a dotýkají se stále většího počtu lidí, odvětví a činností po celém světě. Pro domácnosti i korporace je dnes díky rostoucímu počtu platforem snazší než kdykoli dříve získávat přístup ke stále širší paletě aktivit a podílet se na nich – od městské dopravy přes ubytování a zábavu až po sdělovací prostředky. Drolí se dokonce i zdi vyztužené regulací, které tradičně obklopovaly odvětví typu financí a medicíny.
MALÁTNÉ STÁTY
Tento historický přerod se bude dál vyvíjet a získávat na dynamice. Jeho přínos se však může projevit pouze v případě, že vlády udělají prostor pro to, aby síly změny mohly naplno působit, a minimalizují negativní dopady.
Bohužel se ukazuje, že pro řadu vlád rozvinutých zemí je to mimořádně obtížné, zčásti i proto, že neschopnost plně se zotavit z nedávné krize a recese podkopala jejich důvěryhodnost a fungování.
Nástup protirežimních a netradičních politických stran a kandidátů na obou stranách Atlantiku komplikuje i ty nejzákladnější prvky ekonomického řízení, jako je schválení rozpočtu ve Spojených státech. V tomto kontextu se přijetí opatření potřebných ke zkvalitnění ekonomických systémů, mimo jiné infrastruktury v USA a nekompletní Unie v Evropě, případně k překonání historických výzev typu uprchlické krize jeví jako téměř nemožné.
Západní politické a ekonomické struktury jsou totiž v některých ohledech výslovně koncipovány tak, aby vzdorovaly hlubokým a rychlým změnám – i kdyby jen proto, aby bránily nepatřičnému vlivu dočasných a vratných výkyvů na základní systémy. To funguje dobře, když politika a ekonomika pracují v cyklickém módu, jak je na Západě obvyklé. Jakmile se však objeví velké strukturální a sekulární výzvy, jako je tomu dnes, pak se institucionální architektura rozvinutých zemí chová jako významná překážka účinné akce.
Další komplikací je politický vliv finančních dárců a lobbistických skupin. Tito aktéři mají spíše sklon prosazovat své mikrocíle, z nichž některé pomáhají tradičním a často zámožným prvkům establishmentu udržovat kontrolu nad systémem. Přitom blokují malé a nově vznikající hráče, kteří jsou pro zkvalitňování a transformaci životně důležití.
To vše ve výsledku komplikuje imperativ platný nejen pro vlády, ale i pro firmy a jednotlivce, kteří se musejí adaptovat na měnící se okolnosti neustálým zkvalitňováním svých struktur, postupů, dovedností a myšlení. Málokdo touží po sebedisrupci – po procesu, jenž nás vytrhává z pohodlí a nutí nás konfrontovat naše dlouhodobá slabá místa i podvědomé předsudky a osvojovat si nové myšlenkové postoje. Ten, kdo čeká až do chvíle, kdy už je disrupce nevyhnutelná – k čemuž dochází snadno, když ani vlády včas nezareagují –, si však nechává uniknout obrovské výhody spojené s technologiemi.
A i když se vlády rozhodnou, nemohou jednat izolovaně. V době, kdy technologie umožňují nevídanou mobilitu a konektivitu, se nahlodává jurisdikce národních států, což znamená, že skutečně efektivní reakce – taková, která plně rozvine přínosy disruptivních technologií – je nemožná bez multilaterální spolupráce a koordinace.
PŘÍSKOKEM VPŘED
I samotný multilateralismus však prochází transformací, jejímž hnacím motorem jsou pochybnosti o legitimitě stávajících struktur. A protože reformy institucí tradičně ovládaných Západem uvízly na mrtvém bodě, dochází k vytváření alternativ; například čínská Asijská banka pro investice do infrastruktury v některých oblastech přímo konkuruje Světové bance a Asijské rozvojové bance. To vše komplikuje reakce na globální úrovni.
V tomto prostředí je rychlá a rozsáhlá transformace zjevně neuskutečnitelná.
(A vlastně možná není ani žádoucí vzhledem k možnosti vedlejších ztrát a nezamýšlených důsledků.) Nejlepší možností pro západní vlády je tedy provádět pomocí řady různých adaptivních nástrojů postupné změny, které časem dosáhnou „kritické hmotnosti?.
Mezi zmíněné nástroje patří dobře koncipovaná partnerství veřejného a soukromého sektoru, zvláště v oblasti modernizace infrastruktury, dále zapojení vnějších poradců – vybraných ne proto, co si myslí, nýbrž jak myslí – do rozhodovacího procesu vlád, posílení meziagenturní koordinace tak, aby nebrzdila, nýbrž zvyšovala pružnost zaváděných politik, a rozšiřování přeshraničních vazeb soukromého sektoru.
Fungování ekonomik se mění, neboť relativní moc se přesouvá od etablovaných sil k aktérům, kteří dokážou reagovat na bezpříkladné zvýšení moci jednotlivců. Chtějí li vlády překonat překážky a maximalizovat přínosy tohoto posunu ve svých společnostech, musejí být mnohem otevřenější vůči sebedisrupci. Jinak transformativní síly nechají je i jejich občany daleko vzadu.
O autorovi| MOHAMED A. EL?ERIAN, hlavní ekonomický poradce skupiny Allianz a člen jejího mezinárodního výkonného výboru, je předsedou Rady pro globální rozvoj amerického prezidenta Baracka Obamy a autorem knihy When Markets Collide
