Sociální bydlení v pojetí ČSSD ve mně evokuje následující představu: postavíme nové byty, rozdáme je chudým a budeme slavní. Nikdo už se ale nezajímá, kdo bude tyto byty vlastnit, kdo je bude spravovat, jak se ušetří na jejich postupnou renovaci nebo kdo bude kontrolovat, jestli nejsou byty zdevastované. Nikdo se taky nezajímá o to, jestli obce vlastně něco takového vůbec chtějí. Sociální bydlení v pojetí ČSSD je totiž spíš bič na obce: povinně prostě musí mít sociální byty a čím víc, tím líp.
Sociální bydlení v pravicové politice je především o prostupnosti. Nepotřebujeme speciální zákon: ve skutečnosti potřebujeme jen mnohá opatření do jednotlivých zákonů, časem jsme tomu ale začali říkat zákon o sociálním bydlení.
Co je to sociální bydlení? Začnu úplně zezdola. Jde o to dostat lidi, kteří ovšem sami chtějí, z jejich svízelné situace. Dáme jim v noclehárně polštář pod hlavu a teplou večeři a nabídneme jim, že pomůžeme. Takový člověk má proto mít možnost přespávat určitou dobu v takové noclehárně a snažit se například vrátit k rodině nebo řešit svojí situaci dalším bydlením. Další v pořadí jsou azylová bydlení. Azyl je zpravidla na jasně danou dobu, v určitých případech na delší časový úsek. Opět je to ale pouze určitá přestupní stanice, kdy se jede podle jasných pravidel: člověk se sebou musí sám něco dělat, být aktivní, hledat si práci a snažit se spolupracovat se sociálními pracovníky. Většinou si taky musí zajistit doklady a sociální dávky na přechodnou dobu, protože cílem má být najít si práci.
Pak přichází tréninkové bydlení. Jedná se o sociální službu, která už po určitý časový úsek funguje jako samostatné bydlení. Člověk, který přichází například z azylu, během něj zkouší žít podle určitého plánu: měl by se snažit udržet si práci, starat se o své děti, posílat je do školy nebo se s nimi učit. Z tréninkového bydlení je to už jen krok k nájemnému bydlení. Můžeme rozlišovat v oblasti sociálních služeb ještě další typy bydlení, jako je například chráněné bydlení pro osoby se zdravotním postižením.
Ubytovny, pokud mají zůstat, ať mají limit na sociální příspěvek na bydlení ve výši 1000 korun na měsíc na lůžko a víc se o ubytovny nestarejme. Pokud tam někdo chce žít, je to jeho vlastní rozhodnutí. Jestli ale chceme skutečně pomáhat lidem ohledně bydlení, naučme ty sociálně slabé žít samostatně a taky za své. Stanovme proto jasné limity na sociální dávky na bydlení. A pokud nefungují cenové mapy, přestane spekulovat s nájemným a určitě ušetříme za sociální služby spojené s azylovými a návaznými službami.
Kde vezmeme byty? Mnozí vlastníci bytů říkají, že se zárukou obce, sociální práce a klidu nájemníky vezmou. A tady pak musí fungovat ona prostupnost, o které jsem mluvila; když to nefunguje v bytě, jdete prostě zpátky do azylu a nejhůř i do noclehárny. Myslíte, že je to necitlivé? A jak byste dopadli vy sami, kdybyste v domě, kde bydlíte, nedodržovali pořádek nebo neplatili nájem? Nikdo by vás taky nelitoval.
Máme se k sobě chovat rovně. V demokracii platí, že práva jedněch končí tam, kde začínají práva jiných. A tak to musí být i v případě sociálních dávek a prostupnosti bydlení. Do problému se může dostat každý z nás, nikdo ale současně nesmí být pijavicí visící na sociálním systému. Pomáhat ano, ale jen na omezenou dobu a za jasných pravidel. To je podle mě férová nabídka.
